Břízky

Jistě si pamatujete les před tímto suchem a touto kůrovcovou katastrofou. Změnily jej k nepoznání. Zbudou nám už jen vzpomínky.

Ale tenkrát… To býval smrk pánem našich lesů. Umíte si ještě představit, jaké bývalo v pravé poledne šero ve smrkové mlazině? Rostly tam pod hustými chvojkami hříbky tvrdé jako křemínky.

Z takového poledního šera na mě znenadání vyjukla bílá bříza. Málem jsem se podivil, kde se tu vzala, dávno jsem na ni zapomněl.

Prohlížím si ji zblízka. Ještě se nad ní vznáší opar klamné jistoty, že všechny okolní stromy přežije, ale zatím z posledních sil bojuje s prstencem tmy, který ji brzy pohltí. Jinak to skončit nemůže. Některé zákonitosti prostě platí a člověk se nestačí divit.

Základní principy lesnictví jsou vlastně jednoduché. Stoletý cyklus tvorby a pěstění lesa uzavíráme s pravidelností každoročních příchodů zim a jar vytěžením zralých stromů. Zároveň načínáme cyklus nový. A vybíráme si. Některé dřeviny se nám líbí, protože jsou hospodářsky cenné, jiné představují nevítanou plevel a líbit by se nám moc neměly. Tak ve stereotypních cyklech boříme a vzápětí stavíme původně věčný les. Již víc než dvě století, od doby, kdy jsme začali s lesním bohatstvím po svém hospodařit, rok co rok těžbou něco končíme a něco začínáme. Co v letokruzích živé zásoby přirostlo, to si uzrálé bereme a v zárodcích nových porostů lesu vracíme. A každým tím koncem a začátkem les o stupínek přetvoříme ke svému obrazu.

Bude vás možná zajímat, že tam, kde jsou podmínky příhodné pro přirozenou obnovu těženého lesa nalétnutím semene žádoucích stromů, jeho vyklíčením a odrůstáním semenáčků, rozhodneme se někdy nabízenou pomoc přírody využít. Záleží na hospodáři. Kdo nemá dostatek trpělivosti, kdo nerad riskuje, koho neláká nejistý výsledek, dá přednost starým osvědčeným postupům: kus lesa jednoduše skácí naholo a po vyčištění paseky od těžebního odpadu založí nový les uměle. Takový hospodář nezištnou nabídku přírody nevyužil. Jiný ve vybraných porostech těží stromy citlivou rukou tak, aby v nich nezanechával otevřené rány – a­ ejhle, když je trpělivý, začnou se mu samy s chutí obnovovat. Tento hospodář je takto citlivou těžbou posedlý. Ovšemže se někdy utne a porost prosvětlí poněkud nepřiměřeně. Potom půda zaroste starčkem, třtinou, maliníkem a kdoví čím vším, co s dravou zarputilostí jehličnatý nálet v krátké době zardousí. Správně posedlý hospodář se ovšem řídí starou moudrostí, že nic nepokazí jenom ten, kdo nic nedělá, a zkouší to vytrvale jinde. Příště se dočká výsledku, až srdce zaplesá. Tam kde se uťal, trochu se stydí a obvykle spěchá zabuřenělý zbytek porostu domýtit a paseku zalesnit uměle. Někdy však nápravnou těžbu z nějakého důvodu odloží. Těch důvodů může být víc. Odklad plánovaných těžeb nejčastěji způsobují různé provozní poruchy a kalamity, po nichž je třeba zasahovat jinde.

Tak se mi to stalo tady. Delší dobu jsem neměl příležitost prořídlé horní patro dotěžit a­ nastupující buřeň pod ním rok od roku bujela dravěji. Nakonec ještě k dovršení všeho zaneřádily ředinu plevelné břízky, jejichž lehounké semínko vítr přivál kdoví odkud.

Potom však jsem se dožil překvapení. Březová houština pod starými stromy utěšeně rostla, a při tom potlačovala, až skoro potlačila přízemní rozpínavou vegetaci.

Stalo se, co bych nikdy nečekal. V humusu, který pod břízkami z odumřelého drnu zbyl, objevila se nová garnitura ježatých smrčků, rozcuchaných boroviček a fešáckých modřínků. U samé země se dokonce tu a tam zaleskly žebříčky vodorovných přeslenů s temným jehličím – p­řevzácné exempláře nejmladší generace jedlí.

Tak mou starou chybu nečekaně napravila mnoha lesníky proklínaná bříza. Ukázalo se, že to není pouhá teorie, ale že bříza je opravdu pionýrskou dřevinou. Tady mi předvedla v praxi jednu ze svých lesnictvem nedoceněných vlastností, tu, že v nepříznivých podmínkách velice ochotně p­řipraví půdu následnému lesu.

Zajímá vás, co bylo dál? Jedličky, ty byly předem odsouzeny k zániku, jim blahodárný březový polostín nadlouho neposloužil, objevila je srnčí zvěř a jejich osud zpečetila. Třebaže jsme je natírali zaručeně spolehlivými odpuzovadly, zvěř uštipovala každou nenatřenou jehličku, každý opomenutý pupen a nakonec si zvykla a brala i ty natřené. Brzy se krčily u země jen pestrobarevně mourovaté pahýlky, nadobro zbavené posledních jehlic.

Zlý osud postihl i borovičky a modřínky. Ty zas – v protikladu k pomalým jedličkám – až k zuřivosti provokovaly pánovité srnce svým bujným růstem. Parůžky je mordovali tak, až je všecky poctivě dohladka ostrouhali. Nakonec pod břízkami rostly jen pichlavé smrčky. Těm se dařilo dobře.

Nějaký rok jsem počkal, až nálet pod průsvitným březovým baldachýnem zhoustne a povyroste, a pak jsem dal staré smrky, jedle, borovice i modříny podle tehdejších zvyklostí jedním rázem vytěžit. A břízky – v­e svých osmi či deseti letech už jaksepatří vyspělé – z­novu smrčkům posloužily, když na vlastních tělech schytaly největší nápor padajících a k cestě smýkaných kmenů.

Houževnaté smrčky, jichž se ta drastická těžba kupodivu málo dotkla, odrůstaly pod prořídlými větvemi bříz s neutuchajícím elánem. I břízy se z pohromy brzy vzpamatovaly.

Zanedlouho začaly nejvyspělejší ze smrčků své trpělivé chůvy špičatými vrcholky dohánět.

V jednom časném létě vrostl jeden z nich až do koruny první břízky. Mnoho ostatních ho v několika týdnech následovalo.

­Tím končila idylka dočasného příměří, světlomilné břízy vyhlásily válku všemu, co je hrozbou zastínění v budoucnu ohrožovalo na životě.

Válka probíhala tiše. Bradavičnaté pruty březových košťat se za mírného vánku otíraly o smrkové terminály a obrušovaly doposud měkké jehličky. Při silnějším závanu drsně vyšlehávaly rodící se pupeny, zárodky nových výhonků.

Moc jsem toho sám ještě v přirozených lesních směsích nevypozoroval, nebyly v té době nikde u nás k shlédnutí, proto jsem byl odkázán řídit se nekompromisním názorem starých pěstitelů, který kázal h­ned se s břízami vypořádat. Ani rok jsem nepočkal, jak se situace vyvine, nýbrž ze strachu, abych něco nezanedbal, aby nedošlo k předpovídané hrůze, aby tu nakonec nezbyla jen torza, komolé jehlany, mrzáci zastavení ve výškovém růstu neúprosnými důtkami, dal jsem břízy bez milosti všechny naráz vyřezat.

Zatímco s šuměním dopadaly k zemi a jejich nezničitelné pruty naposled šlehaly smrkové mlází, hnula se ve mně jakási lítost nebo vděk či co, a tuto krasavici jsem ušetřil. Vypínala se tehdy štíhlá vysoko nad smrky.

Byly jich stovky a já ji náhle nechal v hrozbě smrtonosného stínu samotnou. Okolní smrky už ji bezpečně dorůstají. Co nevidět ji zboku překlenou.

Jeden pronikl podél bílého kmene až dovnitř koruny, kam na něho důtky nemohou, roztahuje se tam jako doma a vypadá to, že břízu brzy i on přeroste. A potom ji, vyčerpanou, dorazí nepropustným stínem shora.

Tak tu stojí uvězněná ve smrtícím objetí smrků, jejichž intenzivní růst narozdíl od ní teprve v tomto věku začíná. Stojí tu stále ještě bílá, stále ještě se svým klamným oparem, ale už s bezmocnými větvemi.

Až se naplní čas, nedostatek světla břízu pod smrky s konečnou platností zahubí. Neboť takový je osud osamělých průkopníků.

To bylo tenkrát. Ještě jsem zdaleka netušil, co přijde za pár desítek roků.

Dnes tu stojím ohromen uprostřed mrtvého lesa. Všechny smrky v dohledu, ještě před rokem neporazitelné ve vzepětí nejbujnějšího růstu, žalují k nebi větvemi bez jehličí a napůl sloupanou kůrou.

Začíná nová kapitola v životě našich lesů. Jejího konce nedohlédneme.

Vezmeme v jejich výstavbě konečně za vděk skromnými otužilci, třeba i tou doposud pohrdanou břízou?