Deset kroků a otočit se

„Jste přeci rozumný člověk, vždyť vy víte, že to není jenom jedno nebo druhé, život nebo smrt, vy si přeci uvědomujete, že smrt, stejně jako život dokáže být pěkně pestrá, vy se pořád oháníte ctí a ideály, každý je vždycky plný ideálů, sní s otevřenýma očima a zaštiťuje se ctí, představuje si, jak svému ideálu skládá k nohám svůj život a myslí si, že to nejhorší, co se může stát, je to, že mu na hrudi vykvete šarlatový květ a on padne zády do měkkého mechu a s posledním vzdechem zašeptá jméno své vyvolené. Každý je plný ideálů a pak umírá sám, dlouze, velmi dlouze a hlasitě s gangrénou v břiše, celé dlouhé nekonečné dny a noci, až od bolesti zešílí a leží tam a umírá a kdepak šarlat, prostěradlo je černé a krev a hnis se mísí s výkaly, kdepak voňavý mech, tělo se rozkládá a zaživa hnije a každá vteřina se nekonečně vleče a smrt je na dohled, je vyhlížena, je žádána, ale vždy si dá pěkně na čas.

Viděl jsem jich až příliš. Jednoho, kterému prostřelili plíci a dvanáct dní trvalo, než se utopil ve vlastní krvi. Dalšího, co jej střela připravila o obě oči. Dalšího o ruku, dalšího o nohu, o prsty, o nos. Dalšího, co přežil, ale svou milou již pak neměl čím potěšit. Jednoho, co po ráně do hlavy přestal rozlišovat skutečnost od snu. Zažil jsem, když jeden zbloudilou střelou odpravil svého sekundanta a nejlepšího přítele. Svíral jsem rukama kluzkýma krví roztříštěnou artérii a snažil se zachytit prchající život. Držel jsem střeva visící z rány v břiše. Amputoval jsem příliš mnoho končetin. Sbíral ze země příliš mnoho zubů. Zatlačil příliš mnoho víček. Běžte pryč. Utečte. Čest nestojí za nic, běžte pryč. Utečte sám nebo s ní, běžte, běžte už, hned, do vedlejší vsi, do města nebo na druhý konec světa, to je jedno, spánembohem, běžte s mým požehnáním, nechci do vás řezat ani vás spravovat, zašívat ani převlékat do rubáše, jděte, prosím vás, jste přeci rozumný člověk...“

To bylo tak.

Šel tou cestou do kopce, stáčela se a vinula mezi poli a stoupala k remízku, svítalo a cítil, že v cestě jsou kameny, tlačily jej do podrážky, svítalo a už se začínalo dělat horko, v poledne bude jistě k zalknutí, v poledne, to je ale příliš daleko, v poledne nebo za sto let, oboje se teď zdálo být stejně nedosažitelné. Když stejnou cestou kráčel předevčírem s ní, šlo se mu lehce, tak lehce, jen úsměv a smích a letmo jí zavadit o ruku, ona se nechala a do kopce se jen letělo, ani ten žár nevadil, podél cesty se pásli koně, ržáli a přešlapovali, trhali hlavami a odháněli mouchy a vyhlíželi, až se slunce pohne a na pastvinu dosáhnou stromky svým stínem, oni dva šli vzhůru, kolem litinového kříže, kde kohosi kdysi snad srazil blesk, došli až na okraj remízku, kde si sedli na zem, těsně vedle sebe, náhodou, slunce zářilo, pálilo, až se vzduch chvěl a krev bušila ve spáncích, až se zdálo, že se musí vylít a dost možná že se nakonec také vylije.

Když procházel kolem křížku, jasně ji viděl, jak tam předevčírem seděla, slyšel, jak polekaně vykřikla, když jí přes bosý nárt přeběhla ještěrka a jak se pak rozesmála a slyšel, jak on se taky smál a pak byli až příliš blízko vedle sebe a pak už se nesmáli... Dlouho leželi a pak odněkud vytáhla jablko, velké a zelené, zakousla se do něj a nabízela mu taky, ale on nechtěl, nemohl myslet na jídlo, myslel na to, že nejsladčeji mu chutnala její šíje. Když pak odcházeli pryč, zpátky, tak moc si přál být tady co nejdříve zase, znovu, a tak tu tedy zase byl.

Tentokrát se mu ale nechvělo srdce, spíš cítil na jazyku žluč a v boku jej pálilo, jakoby v předtuše rány, která přijde, měla by přijít, musí přijít.

Všichni už byli na místě, takže jaké otálení, pokývnout na soka, jak se sluší, vybrat pistoli, až po vás, ano, je tu i doktor, kroutí hlavou, je bledý a tváří se, jako by on už schytal první ránu, prosím, dá se číst z jeho rtů, buďte rozumný, ale slyšet není nic, přítel mačká v ruce obálku, dostane ji ona, pro všechny případy, pár slov na rozloučenou, kdyby náhodou, kdyby náhodou, vskutku, kdyby náhodou co, ještě nikdy nestřílel z pistole.

Deset kroků a otočit se, paže s pistolí je napjatá, chvěje se, ale jen trochu, je horko a slunce skrz listí stromů nechává na košili kropenaté flíčky, černé, zatím žádný šarlat, až kapesník vyklouzne z prstů bude třeba zmáčknout spoušť, pistole je těžká, kapesník vlaje, vítr se do něj opírá, ale jen lehce, lehounce, je stále mezi prsty, prsty jsou taky kropenaté a najednou kapesník letí, prsty už jej nedrží, letí a vítr ho čechrá, letí a z opačné strany letí kulka, a otře se mu důvěrně, ale silně a rozhodně o krk, tak jako se mu o krk třela ona a teď už je slyšet i rána a oblak kouře a košile je kropenatá a už je to ten šarlat, tak se dočkal, i mechové lože tu čeká, je chladné, krev bublá v ústech a doktor přibíhá a je tak smutný, tolik smutný a mech chladí a zavírá se nad ním, až jej pohltí.

To...

Deset kroků a otočit se, paže s pistolí je napjatá, chvěje se, ale jen trochu, je horko a slunce skrz listí stromů nechává na košili kropenaté flíčky, černé, zatím žádný šarlat, až kapesník vyklouzne z prstů bude třeba zmáčknout spoušť a proč taky ne, ať tak nebo tak, dnes a tady se to vše vyřeší, ať tak nebo tak, kapesník teď určí, co bude dál, kapesník jej může osvobodit nebo zabít, bílý čtvereček látky s monogramem, pán jeho osudu, stále jej ještě svírají prsty, třeba jej budou svírat navždy a oni tady budou navždy stát a čekat, možná že tohle už navždy je, ale ne, nakonec letí, zavřít tedy oči a zmáčknout spoušť, rána vyšla, ale země je najednou nějak blízko, pád, z díry ve stehně prýští krev, šarlat, je hustá a je jí tolik, už přibíhá doktor, je bledý, prsty mu kloužou, rudé prsty, krvácení se snad podaří zastavit, ale ztratil hodně krve a kost je napadrť, bude rád, když přijde jenom o nohu, tohle je ještě slyšet a pak je ticho.

...bylo...

Deset kroků a otočit se, paže s pistolí je napjatá, chvěje se, ale jen trochu, je horko a slunce skrz listí stromů nechává na košili kropenaté flíčky, černé, zatím žádný šarlat, až kapesník vyklouzne z prstů bude třeba zmáčknout spoušť, rychle a jasně, někoho zabít, proč ne, účel světí prostředky, on mě chce zabít taky, tak co, i když o ni mu asi tolik nejde, ale sahat někomu na majetek, to je neodpustitelné, takže ruka se sice chvěje, ale míří pevně a jistě, na hruď, zabít někoho, to nic není, kapesník bere vítr, už opouští ruku, on si toho asi ještě nevšiml, takže zadržet dech a prásk, jen heknul a sbohem, už k němu běží doktor, zkouší tep a kroutí hlavou, zásah přímo do srdce, no co, byl to jeho nápad, teď jen zahodit pistoli do trávy, otřít pot z čela a co dál, odměna bude a bude sladká, někoho zabít, to nic není, je to jako skočit do ledové vody, chvíli se člověk přemáhá, ale pak hop, chvíle strachu a najednou je hotovo a pak přijde uvolnění a pak přijde radost, radost, když si uvědomí, že za pár hodin uslyší z kostela zvonit poledne.

...tak.