Spratek

Jedenáctiletý Tadeáš měl opět jeden ze super nápadů, jak rád nazýval svoje, občas dost šílené, pokusy. Další dva kluci z party mu neřekli jinak než Spratek. Tuhle přezdívku dostal předchozí rok od jejich třídního učitele, když při pobytu na škole v přírodě nalil před večeří do várnice s čajem celou lahvičku s projímadlem. Pak sledoval, kdo první poletí v noci na záchod a následně si dělal čárky do notýsku, kdo a kolikrát tam běžel. Tahanice o toalety, které byly pouze dvě společné na patře, ho přitom dost pobavily. Ke svému činu se přiznal hned ráno a po předčasném návratu domů ho čekala ředitelská důtka i nová přezdívka. Vykřikoval ji brunátný učitel, předtím než ho zavřel v jídelně do příjezdu jeho rodičů.

Pavel s Jirkou ho vzali za šéfa party, byla s ním zábava a navíc, většinou vzal zodpovědnost za různé experimenty na sebe. Ostatně, ty praštěné nápady byly hlavně z jeho hlavy.

Minulý týden odchytili kocoura starého Zahradníčka. Za ocas mu přivázali špagát, na něj různé plechovky, co vyhrabali v kontejneru. Vypustili ho na hřišti a měřili, za kolik vteřin ho přeběhne. Ze začátku to byla prča, kocour běhal sem a tam, jak se snažil zbavit hlučného přívěsku. Pak je ale načapal správce a oni museli zdrhnout. Naštěstí je nepoznal.

Byl zrovna pátek po vyučování a všichni tři se courali pomalu ze školy. Tadeáš měl dobrou náladu a nedočkavě se otočil na kluky.

„Tak za hodinu u rybníka, jak jsme se dohodli, jasný? Včera jsem to tam vobhlíd a ta stará loďka není přivázaná.“

Jirka se ošil, neměl vodu moc rád. „A co tam teda vůbec budeme dělat, vole? Si nám ještě nic neřek. Já se na tý prohnilý loďce teda plavit nebudu.“

„Se neboj, srabíku,“ ušklíbl se Tadeáš. „Plavit se budu já a slepice, kterou doneseš ty, Pavle. Máte je přece furt na zahradě, nebo ne?“

„No jo máme, a co tam s ní? To jí budeš mít na rameni místo papouška jako pirát?“ rozesmál se a Jirka s ním.

„Ale houby, vy máte teda představivost jak dvě malý slečinky. Jenom mě furt vrtá hlavou, jestli slepice uměj plavat. Už jsem to zkoušel doma s naším hadem i myší. V televizi jsem viděl i další zvířata, jak plavou. Ale slepice, to je teda záhada. To bych potřeboval vyzkoušet.“

„No já myslím, že plavat uměj úplně všechny zvířata, né?“ namítl Pavel.

„Já teda myslím, že ne. Lidi to taky přece neuměj, když je to nenaučíš. Navíc slepice není kachna, blboune,“ ozval se Jirka.

„Tak to chci právě vyzkoušet, chápete pánové? Takže přijímám sázky, co takhle o kilo? Já říkám, že to v pohodě dá,“ navrhl Tadeáš.

Všichni tři si tedy plácli o stokorunu a pak se rozeběhli domů s tím, že za hodinu se uvidí na místě činu. Těšili se, že zas bude nějaká zábava.

Kolem rybníku byl klid. Rybáři se tu žádní nevyskytovali kvůli zákazu rybolovu. To klukům dokonale vyhovovalo. Pavel přinesl slepici ve starém pytli od zrní. Nebožačka se ani nehnula, tma ve vaku ji trochu omámila. Tadeášovi ji podal, až když stál s jedním pádlem na palubě staré loďky. Ten hodil pytel s ní na dno, pak se odrazil od břehu a pádloval směrem do středu rybníka. Cestou nezapomněl prohodit ke klukům: „Tak zírejte, pánové. To už jen tak neuvidíte. Jo a Pavlosi, koukej jí měřit ten čas, kdyby náhodou plavala.“

Po chvíli byl zhruba na středu vodní plochy. Pomalu rozvázal uzel a sáhl pro slípku. Ta se nejdřív zmateně porozhlédla a pak, jak když vystřelí, prudce vyrazila se zděšeným kdákáním z pytle ven. Tadeáš se postavil a chtěl ji chytit. Náhle ztratil rovnováhu a s výkřikem se poroučel přes palubu jako první. Nebohý kur na nic nečekal a vyskočil z loďky rovnou do vody. Za mohutného máchání křídel a jakéhosi hrabání pařáty ve vodě se velmi zdatně řítil ke břehu. To samé se nedalo říct o Tadeášovi, zběsile plácal rukama a snažil se zachytit lodě.

Kluci stáli na břehu a popadali se smíchy za břicho. Pavel samozřejmě nezapomněl slepici měřit čas a přitom prohodil k Jirkovi: „Hele, umí vůbec Spratek plavat?“

„No to nevím, vole. Vo kolik se vsadíme?“