Pochybnosti

Pochybnosti

Tenkrát, v první polovině padesátých let dvacátého století, se děly věci dnes těžko uvěřitelné.

Termín „praní mozků“ jsme ještě neznali. Zato jsme mu byli denně vystaveni. Vůbec to nebolelo, jen jsme se občas lecčemu divili.

Když byly mozky jednou vyprané, už neznaly pochybnosti. Byla nás většina. Kdo nestál na správné straně barikády, jak se s oblibou říkalo, s tím jsme se moc nebavili, ten nebyl náš.

Jako Pavel Hudeček. Poznali jsme ho, když se po nedobrovolném přerušení se zpožděním vrátil na lesnickou fakultu, a to do našeho, o tři roky mladšího ročníku. Přišel ze Zelené Hory u Nepomuku s černým cejchem pétépáka.

Zeptat se ho na příčinu vyloučení ze školy? Kdoví, co bychom se dozvěděli. A nač by nám to bylo? Jistě ho tam nešoupli pronic zanic.

Nesnášel jsem ho. Jeho pohrdání marxismem bylo neslýchaně rouhavé. Také v přednáškách darwinismu a základů genetiky docenta Kozelky dával často najevo nesouhlas. O přestávce pak rozebíral Kozelkovy omyly.

Nemohl jsem jeho mentalitu pochopit. Má být vděčný, že ho rektorát vzal na milost a vystupovat skromněji. Sám šíří bludy. Zachází přitom dost daleko – k­ prostudování nám doporučuje scestnou západní literaturu. Například si dovoluje obhajovat mendelismus, tu buržoazní pavědu o dědičnosti, jejíž takzvané argumenty přece Kozelka tak jasně vyvrátil. Ale on nevěří, trvá na tom, že pravdu mají oni, ti ztroskotanci, co si vymysleli, že nositelé dědičnosti jsou jakési neviditelné geny. Je to samozřejmě k smíchu, my víme, že genetici devatenáctého století byli ještě ve vleku křesťanství, toho opia lidstva. V buněčných jádrech museli za každou cenu objevit něco tajemného, nadpozemského, co by mohlo poukazovat na božské stvoření. A protože z pochopitelných důvodů nemohli najít něco, co neexistuje, tak si tam výpočtem dosadili svou vykonstruovanou představu. Není náhoda, že první byl zrovna opat kláštera, který mezi časem tráveným na modlitbách z nudy křížil hrášky a na různě zbarvených potomcích pak pomocí strohé, v biologii zcela nepřípustné matematiky chtěl dokazovat míru dědičnosti. O té se věřilo, že je jednou provždy každému rostlinnému nebo živočišnému druhu daná. Ale my od pokrokových sovětských vědců víme, že existuje vývoj a že jeho základní hybnou silou je přizpůsobování se organizmů změnám vnějšího prostředí. Hromadění nepatrných změn, čili pouhá kvantita, mění se skokem – t­o jest revolucí – v­ novou kvalitu. Tak vznikaly druhy. To přece musí být jasné každému. Hudečkovi zřejmě ne. Je to jeho věc, ale nemá plést hlavu ostatním. Mě ovšem nesplete.

„Ale přátelé,“ pravil Hudeček o přestávce, „měli byste vědět, že ve světě stojí celá genetika právě na Řehoři Mendlovi. To, co hlásá Kozelka, jsou bludy, jednou se to provalí a našemu milému mnichovi ještě postavíme v Brně pomník. Vědu, přátelé, nemůže napořád prznit žádný koupený či zastrašený páprda, který si říká vědec, ať je to u nich,“ kamsi výmluvně ukázal bradou, „nebo u nás!“

Ten provokatér! Mimoděk jsme se ohlíželi, nejde-li kolem někdo z profesorů. Co tím sleduje? Jaké bludy, jaké zastrašování? Strašení peklem, jak známo, má v oblibě právě církev svatá. A kterou vědu to vlastně myslí? Těch západních zpátečníků?

„Pomník, jo? U nás! Mendlovi! Jak můžeš čekat od vědy, že se obrátí? Úplně naruby!?“

„Chyba. Věda se neobrátí. Obrátí se Kozelka a spol.“

Je mně to zapotřebí? Nač tady ztrácím čas, ťukal jsem si na čelo a šel od něho.

Jenže potom se stalo něco divného. Během kterési přednášky neuměl docent Kozelka vysvětlit můj – n­e Hudečkův, ale můj! – d­otaz. Připouštím, že trochu všetečný. Probírali jsme vnitrodruhové a mezidruhové vztahy a mně se nelíbilo, když řekl, že neexistuje vnitrodruhový boj, že uvnitř druhu je to vždycky jen jakési škádlení, takové (řekl mírové) soutěžení. S tím jsem nemohl souhlasit. Copak neznáme zuřivé šarvátky uvnitř druhu? Kolikrát při nich teče krev a mockrát jde o život. Tak jaké „neexistuje“? Buď nám to Kozelka neumí vysvětlit, nebo jsem něco přeslechl. Tak jsem se zeptal.

„A co ty známé rvačky o samice nebo území uvnitř druhu, to není boj? Ani konkurence?“

„Uvnitř druhu prostě konkurence neexistuje, tomu musíte věřit. To, co naznačujete, není víc než selekce, výběr nejlepších rodičovských jedinců, což vždycky vede k posílení druhu, takže to boj ani konkurence nemůže být.“

„Takže když se třeba dva kohouti perou, to je jen takové mírové soutěžení? To nechce jeden nad druhým zvítězit, zahnat ho, zmrzačit a třeba i zabít? Tak proč tomu nesmíme říkat pravým jménem?“

Poslední věta zazněla asi trochu přidrzle. I na Kozelku to bylo příliš. Nebývá zvykem, aby mu někdo v přednášce kladl otázky, a já jsem teď skoro litoval, že jsem nemlčel. Sledoval jsem s nevolí, jak Kozelka červená, bledne, mračí se a bezdůvodně přerovnává pomůcky na katedře. Strašně mě mrzelo, že zrovna já, jeho takřka bezvýhradný stoupenec, ho přivádím do rozpaků. Zřejmě totiž, kromě toho, že skrytě zuřil nad mou drzostí, si s odpovědí nevěděl rady.

„Já vám věřím, soudruhu docente, jen bych chtěl vědět proč,“ snažil jsem se o smír.

Začal mluvit – a­ já jsem se překvapeně ohlédl po ostatních, jestli slyším to, co oni. Také zírali. Kozelka vykládal něco o společenských řádech, o prohnilém kapitalismu, zvlčilé konkurenci, dokonce o konečném vítězství dělnické třídy se zmínil, a to všechno se nešikovně snažil uvádět do biologických souvislostí. Bylo to trapné. Měl by jednoduše vysvětlit, proč jsou určitá slova nevhodná a nechat toho porovnávání s politikou. Nebo jsou nevhodná politicky? Aha, co když je to tak? Proto se oklikami dovolává cizích autorit, zaplétá do frází a sloganů, proto neodpovídá přímo. Protože nemůže. Něčeho se bojí. Nebo někoho! Karel Pecka tam vzadu sedí jako každý, dělá si poznámky jako každý, ale všichni víme, že je jiný. Je člen jakéhosi studentského výboru a někdy se chová až moc sebejistě. Na adresu učitelů občas trousí divné narážky. Nebylo by divu, kdyby to divadýlko hrál Kozelka kvůli němu.

Docent Kozelka se konečně s hlasitým výdechem vrátil ke své genetice, kde se přece jen cítil kovanější. Jestli byl se svým výkonem spokojený, po tom jsem nepátral. Hlavně se už nikdy na nic nezeptám.

Panebože, jestli je to s tím Peckou tak, jak se šeptá, tak nechci ani domyslet. To by pak měl pravdu Hudeček! Dá se to vůbec připustit?

Zachytil jsem posměšný Hudečkův pohled. Byl na koni. Vítězoslavně se rozhlížel posluchárnou po tvářích skrytě i nepokrytě se šklebících tomu, co před chvílí doznělo. Jak jsem ho nenáviděl!

Uvnitř jsem se ještě bránil, na Hudečka v duchu dštil oheň a síru, ale začínal jsem připouštět, že k něčemu ty jeho pochybnosti asi jsou. Moje doposud nezlomná víra dostávala trhliny.

Znenáhla se vynořila pochybnost, co mi tak dlouho ležela v hlavě. Jak je to vlastně s těmi geny, s tím Gregorem Mendlem? Co když přece má pravdu ten provokatér a náš potrhlý mnich byl ve skutečnosti génius?

Páni moji, to je nadělení!

Toho večera jsem znovu pročítal skripta, učebnice i vlastní poznámky z přednášek. Každou podezřelou poučku jsem rozebíral zleva zprava, kladl si nové a nové otázky – a­ nevycházel z údivu. Hned, jak jsem přestal pochyby zahánět, jak jsem tu či onu připustil a snažil se sám si na ni odpovědět, napřed jazykem učebnic a potom svým vlastním, zjišťoval jsem, že pravdu nemusí mít vždycky učebnice, že ta pravda někdy může být jinde, a tam teprve musím hledat.

Bylo to tak prosté!

Byl jsem pak šťastný, když jsem v některé vlastní odpovědi ještě téže noci zaslechl půltón, kterému jsem porozuměl a mohl ho pokládat za drobeček hledané pravdy.

Vydržel jsem číst až do rána. Zuřivě jsem podtrhoval, ryl otazníky a ulevoval si čmáráním nevybíravých nařčení, ba nadávek po okrajích.

Za těch orgií jsem se cítil svobodný.

Ach, byl to pocit! Nádhera!

Od té noci jsem začal vyhledávat diskusi. Nejvíc s Pavlem Hudečkem. Vida! Není to jen šťoura a protiva, stačí nezaujatě ho poslouchat a mám o čem přemýšlet.

Náhlá svoboda volala po naplnění. Četl jsem zakázané učebnice, naslouchal pochybnostem. Poznával jsem, že pochybnosti neznamenají ztrátu směru. Naopak, jsou jako svodidla v zákrutách, jako signální tyče v širé pustině. Přesvědčoval jsem se, že jen jejich pomocí, že jen hledáním argumentů na jejich vyvracení můžu se probojovat k pravdě. Svobodně jsem je potěžkával a snažil se na každou najít odpověď.

Dnes vím, že je těžké pravdu nalézt, ale tenkrát jsem si jednou provždy ujasnil, jak je třeba ji hledat. Jak jinak, než pochybami a nevírou? Jak jinak, než samostatným myšlením? Ovšem, tu samostatnost myšlení si raději nechávat pro sebe.

Docent Kozelka žil pak možná v přesvědčení, že je všechno v pořádku, když se nikdo na nic neptá. Dokonce snad věřil, že v nás upevnil víru v Jedinou pravdu.

Zkouškami jsme proplouvali tak, že jsme na otázky odpovídali, jak se sluší a patří, v duchu Kozelkova učení. Co jsme si mysleli, bylo pro daný účel vedlejší. Někdy bych si byl místo vylhané odpovědi raději vrazil pár facek. Ale nevrazil – a­ školu jsem s úspěchem dokončil.

Když v druhé polovině padesátých let přišlo to mírné kratičké uvolnění, od kluků z třetího ročníku jsme se dozvěděli, že Kozelka v přednáškách svou důkladně propracovanou kritiku mendelismu opatrně vynechává, ale – p­rotože uvolnění má hranice, jen odtud až potud a dál ani krok – z­atím ji ničím nenahrazuje a chytře čeká. Ošemetným věcem se jako vždy vyhýbá, pravdu se neodvažuje hledat.

A možná ji dokonce zná.

Někdy si myslím, že i já jí kousíček znám.

Co je horší prohřešek proti pravdě: nehledat ji, nebo ji znát a zapřít?, tázal jsem se nejednou.

Tak jsem zástupně, skrze faleš učitele, obviňoval sám sebe za ty svoje úspěšně absolvované zkoušky.

Propluli jsme všichni.

Za několik dalších roků, to už znevažování Mendla v moderní genetice nebylo dál únosné, došlo k tomu, že čerstvě jmenovaný vedoucí Ústavu šlechtění rostlin, soudruh profesor RNDr. Ing. Čestmír Kozelka CSc. slavnostně odhalil opatu Řehoři Mendlovi před jeho bývalým klášterem na Starém Brně pomník.