Ředitel 2/3

Brzy po tom honu se ozvalo ředitelovo hřmotné dupání na chodbě, nato prudce rozrazil dveře do naší kanceláře.

„Ty, Jozef, musíš tam místo mě, já jedu narychlo k podnikovýmu,“ vyštěkl na hlavního inženýra. Kdoví jak si zjistil, že je u nás. Vzápětí přicházel tichým krokem Loucký. Aha, náš Olinek byl u ranního slyšení! Teď si sedne a bude dávat pozor, aby mu nic neušlo.

Inženýr Přibský stál u mého stolu, cosi jsme spolu řešili.

„Hergot, já bych do toho kopl,“ vztekal se ředitel, když vstupoval dovnitř a zavíral za sebou, „teď mě volal, žeprej mám všeho nechat a hned naklusat. Kruci, akorát když má ten výbor zasedat. Běž tam místo mě a postarej se, aby jim to neprošlo. Všichni až na Jílka budou chtít za předsedu Herzána, jak je znám.“

„Ale já, soudruhu řediteli, nejsem člen výboru,“ namítl hlavní inženýr.

„Jsem já člen výboru? Ptám se někoho? Ty tam budeš místo mě, rozumíš. Herzán to dělat nemůže, to nepřichází do úvahy, takovýho já tam nepotřebuju. Musíš to ovlivnit, zviklat, nějak na ně zadupat nebo co já vím, kruci, já bych s nima bejval promluvil! Já bych jim ten jejich komplot zatrhl! Toho inteligenta poťouchlýho, toho já mám plný zuby. Nitka suchá by na něm nezůstala! No, snad ti nemusím radit, jsi starej komunista, tak žádný slitování. Ať taky jednou cejtím, že mám nějakýho náměstka.“

Přibský se po mně podíval, jak tady sedím naštvaně u toho stolu a patrně mi četl myšlenky. Na něho se snad nic nehodilo méně, než charakteristika nelítostného komunisty. Věděl to samozřejmě i direktor, ale takto mu podle své neomalené představy lichotil.

„No, nevím, soudruhu řediteli,“ zavrtěl náměstek hlavou. „Podle mě zas tak špatný není. Reje, to jo, někdy reje dost, ale názory má v podstatě zdravý.“

„Có?! Kruci, Jozef, ten že má zdravý názory? Ten?!“

„Někdy docela jo, soudruhu řediteli.“ Přibský smířlivě rozhodil rukama zvíci menších lopat.

Proč se nerozčílí, divil jsem se ve své začátečnické naivitě. Jak tady může před ním stát div ne v pozoru a – s­oudruhu řediteli sem, soudruhu řediteli tam! Hryzal jsem se do rtu a na tuhou podložku čmáral jakési klikyháky.

„Nikdy! Podle mě nikdy! Já bych to tam sakra roztočil! Není myslitelný, aby si tady dělal, co chce jenom proto, že jsem mu to zavčas nezatrhl. Teď eště můžu, teď eště sakra můžu!“

Olin byl jistě do celé věci zasvěcen a já, nechtěný svědek, jsem řediteli nestál ani za povšimnutí. Takový svědek ho nemůže ztrémovat. Nula. Příštipkář, který k němu přišel jako nula, ale on se ho ujal, on ho vyzvedl. Aspoň na příštipkáře. K čemu jinému je takový přivandrovalý inženýrek s ještě mokrým diplomem dobrý, než k tomu, aby dělal poskoka. Výroba bedýnek, výnosy z luk a polí, nájmy, chaty, včely, komposty, všechno, co nikdo z těch zabydlených nechce dělat, co má s lesařinou společný jenom ten pojem: přidružená lesní činnost. Pro tu jsem přece nestudoval. A jak mě přemlouval! Snad se nechceš zahrabat někde na polesí, ty, mladý perspektivní vysokoškolák, dávám ti možnost, tak ber. (Byla to dobrá příležitost zacpat díru v provozním oddělení levnou silou, to vím až dnes.) Hlavu vzhůru! Kdybys měl potíže, přijď, já tě podepřu. (Tohle slovo jsem tenkrát slyšel poprvé a nevěděl jsem ještě, že patří do slovníku dělnických ředitelů.) Co? Že si na provozního inspektora bez praxe netroufáš? Nechtěj, abych se ti vysmál. Vysoká škola ti dala solidní základy, nebo ne? (Osten v té narážce jsem neslyšel, protože jsem ho slyšet nechtěl.) Jen ber. A kdyby něco, kdyby tobě nebo mně snad někdo chtěl házet klacky pod nohy, informuj mě, rozumíš. O všem, co zjistíš, mě informuj. (Tehdy jsem ještě nerozluštil, co to znamená.) Pod vlivem té přesvědčovací přednášky jsem počítal s jednáním takřka otcovským. Jenom jednou. Potom už ne. To bylo poprvé a naposledy, co jsem se ozval kvůli platu. Ještě teď se červenám, jen si na to vzpomenu. Stál jsem před ním jako žebrák. Přidal mi. Dvacetikorunu. Padla skoro celá na zvýšení daně, jinak zůstalo při jedenácti stovkách. Vánoce Lenka obrečela a já poprvé pocítil zoufalství z toho, že jsem se po léta uskrovňoval, že jsem se pachtil za jakousi chimérou a nemyslel na to nejprostší, na zajištění existence. Kdybych zůstal u truhlařiny, které jsem se původně vyučil, také by mě to nebavilo, ale nevisel bych do pětadvaceti let na krku rodičům a potom ženě. Kdyby aspoň těch splátek nebylo! Tehdy na Vánoce na mě dolehla taková přízemnost, že jsem zanevřel na všechny krásné sny o nezištné budoucnosti, o radostných obětech ve prospěch celku, protože jsem poznal, že jejich křídla neunesou naši tělesnost. Ukázalo se, že k rozvíjení snů je nutná především holá existence a jestli všechno pachtění směřuje k jejímu prostému zachování, pak už člověku na krásu a nadšení nezbude síla. Tento bezdětný direktor, který má své tři a půl tisíce, ten to nepotřebuje chápat. Před takovou nulou ani hlas tlumit nemusí.

To mi letělo hlavou, když jsem naštvaně tužkou ryl do té podložky a Přibský řediteli sliboval: „Ano, soudruhu řediteli, rozumím.“ A trochu provinile klopil oči, protože z boku cítil můj pohled.

Nazítří ráno se budova lesního závodu zachvěla v základech.

„Teď ses vodhalil! Teď do tebe vidím! Šplhat mně po zádech! Proti mně se spřáhnout s tím… s tím živlem, co si hraje na kdovíjakýho inteligenta a zatím nerozezná jakostní třídy pilařiny! Mně von vyčítá, že mi nezáleží na lese! A co von? Jemu zas nic neříká plnění plánu dodávek dříví! Co umí? Kočkovat se s harantama, vobskakovat paničku. Tomu rozumí, tomu von se věnuje… Tak vy, vy mně chcete diktovat, na tom jste se usnesli!“

„Tak to vůbec… Mýlíš se, sou…“

„Ale pamatuj, rozhodovat tady dál budu já, já sám, ne ty, ani von, jenom já!“

Nečekaně došlo k explozi.

„Ty, ty a zase ty!“ zaburácelo kanceláří hlavního inženýra. Takový hlas jsem u dobráka Přibského neznal. „Chceš vojnu proti všem, ať ji máš! Já už vás dál smiřovat nebudu. Uvidíme, jak dlouho ještě budeš stínat hlavy, diktátore!“ Prásknutí dveří. Přibský prošel kolem nás bledý, se semknutými rty, nevidoucí, neslyšící.

Podíval jsem se na Olina. Jako obvykle měl pohled bez výrazu. Jen koutky úst mu jaksi cukaly. Nikdo z nás nepromluvil ani slovo. Jsme kolegové, obýváme jednu kancelář, ale vůbec si nerozumíme. Nic o něm nevím, nikdy nepoznám, co si myslí. Jemu to zřejmě vůbec nevadí. On o mně ví dost, což stačí, abych se v jeho společnosti cítil jako svázaný.

Přibský – t­o je úplně jiný člověk. Se všemi jedná jako táta. A teď? Teď se v mém soukromém žebříčku charakterů zaskvěl až na samém vršíčku.

Jestli dostal výpověď, nebo se vzdal místa dobrovolně, to jsem se nikdy nedozvěděl. Faktem zůstalo, že za půl roku měl odejít a že to bezpráví nesl na můj vkus trochu moc klidně.

„Zůstaňte,“ prosil jsem ho.

„Nemůžu. Nejde to.“

„Proč!?“

„Společenské zákony platí nezávisle na tom, co si kdo z nás přeje.“

„Vždyť jste měl pravdu!“

„Pravdu?“ Inženýr Přibský zavrtěl hlavou, „ta bývá na úplně jiné straně.“

Potom si mě prohlídl s předstíranou lítostí. „O životě toho ještě moc nevíš, inženýrku.“

„Braňte se, jako tenkrát!“

„Ne. Bude to tak lepší.“

Bylo jasné, že ztratíme dobrého náměstka a zůstane nám jediný neomezený vládce. Pod tím už sloužit nebudu, rostlo ve mně rozhodnutí a začal jsem pátrat po nějakém místě venku, na polesí. Třeba budu dělat technika, nebo i hajného, všecko je lepší než mít tohoto člověka denně na očích a muset snášet jeho hulvátství.

Netušil jsem, jak brzy se to má vyřešit.