Mše

„Radši bych ti ruce přerazil!“ řval nějakej chlap v hospodě.

Hospoda měla krásná okna
Omítka byla bělounká.
Ba ani obvyklý smrad přepáleného oleje z ní nevanul.
Pod oknem byla lavička.

V kostelní lavici se malý chlapec počůral strachy.
Tak daleko se to neslo.
Zrovna byla mše za nebožtíka.
Za jeho dědečka.

„To byl děda?“ zeptal se ustrašeně své matky.
„To víš, že ne,“ řekla mu matka a pohladila ho po hlavě.
„Dědeček už dokřičel,“ řekl věčně podmračený otec.
„On prý lámal skály,“ řekl kluk.
„Hlavně židle,“ řekl otec.
„Někdo ho prý trefil flintou.“ 
„Asi,“ řekla matka.
„Nešťastná náhoda,“ dodal otec.

„Ten chlap vypadá jak kardinál,“ řekl muž, když ukázal hlavou k oltáři, kde se někdo moc snažil.
„Blázníš!? To je vidět, že nechodíš do kostela.“
„No jo. Já tomu tvýmu světu tak málo rozumím. Proto asi vidím nahé jeptišky i tam kde nejsou.“ 
Zavřel oči a na rtech se mu zavěsil úsměv.
Nemohl tak zaregistrovat zamračený výraz své manželky a překvapené oči svého synka.
Táta se usmívá.