Rozpor

Už jako malý kluk s sebou nosíval Petr Koutný namísto praku a nože, papír s tužkou, a když se mu zdály některé příhody, které prožíval s kamarády, zajímavé, zapisoval si je.

O mnoho let později si uvědomil, že by chtěl napsat něco opravdového. Nutkání po tom se totiž zvyšovalo, až bylo tak silné, že si pořídil psací stroj a jeden příběh přepsal. Strojopis vlastního rukopisu ho okouzlil natolik, že se rozhodl.

Jeho práce ale obsahovaly množství pravopisných chyb a překlepů, o stylistice ani nemluvě, takže musel pokažené stránky do nekonečna opisovat.

První povídka, kterou napsal, byla na prvotinu velmi dlouhá, patnáctistránková, a on se s ní fakticky nadřel. Vložil ji do veliké obálky a odeslal do nakladatelství.

Netrpělivě očekával, co se bude dít.

Za čtrnáct dní mu přišel text zpátky.

S přiloženou odpovědí.

„Vážený příteli. Vaše literární pokusy mají všechny charakteristické znaky úplných začátků; nemotorná kompozice, povšechný nekonkrétní jazyk, mnoho přestupků proti stylistické čistotě, a především – naivita, prozrazující, že vám chybí potřebné čtenářské povědomí, a bezděčné kopírování neumělé expozice. Kupříkladu vaše „nabádavá meditace“ vyznívá, jako kdybyste chtěl celé lidstvo uspat do sladkých snů, a tím je zbavit vědomí reálné skutečnosti – není to scestné? V příloze Vám tedy práci vracíme.

S pozdravem Dr. Josef Jeřábek – lektor.“

Petr si kritiku zdrceně pročítal. Vkládal do psaní tolik naděje a místo toho takové zklamání. Málem celou zásilku znechuceně zmačkal a odhodil do koše. Ale ovládl se a pouze ji odložil. Druhý den se k ní vrátil, jestli v ní nenajde nějaké záchytné body, o něž by se mohl opřít.

Byly tam.

Několik cizích slov. Našel si je ve slovníku.

Kompozice – obsahové složení.

Stylistika – nauka o slohu literárního díla.

Expozice – úvodní část uměleckého díla.

Byl rád, že ji nevyhodil. Přece se z kritiky ledacos dozvěděl. Něco, z čeho mohl čerpat a poučit se. Rovněž potvrzení toho, že dokázal napsat sice neurčitý, ovšem alespoň nějaký literární útvar.

Celé to poznání ho naopak inspirovalo a dodalo mu chuť do další tvořivosti. Znovu se vrhl na text, aby ho přepracoval a vylepšil.

Když tak učinil, poslal jej na stejnou adresu.

S napětím doufal v příznivější ohlas.

Zpět přišla opět celá povídka. Rozbalil ji a četl:

„Váš způsob beletrizace je podle našeho názoru stále velmi vnějškový a popisný. Text netvoří celek, prozrazuje, že jste formu nepoužil z nutnosti, ale jen pro názornější vyjádření předem dané teze. Ke všemu obsahuje množství stereotypních klišé. A ještě vám doporučuji, abyste víc usiloval o zkratku, soustředil se na podstatný motiv, zbavil se vaty. Nevyhovuje nám tedy ani obsahově, ani formálně. Tam, kde jste chtěl vyvolat u čtenáře napětí, působí vyprávění až humorně, jinde naopak příliš rozvlekle, a to jsou momenty, jež jistě atmosféru příběhu nepodporují. Nutno vám též připomenout znalost jazyka, bez které není možné pěstovat slovesné umění.

S pozdravem Dr. Josef Jeřábek – lektor.“

Protože se Petr na záporné přijetí předem připravil, nebyl už tak zklamaný. Podrobně si i tentokrát pročetl rady. Začal zase s cizími slovy.

Beletrizace – metoda psaní krásné literatury.

Forma – styl, provedení.

Teze – myšlenka, idea, názor.

Stereotypní klišé – příliš často používané výrazy a obraty.

Opakovaně si svůj výtvor pročítal a musel si přiznat, že měl pan Jeřábek stále pravdu.

Rozhodl se na to jít jinak. Od začátku. Zakoupil pravidla pravopisu se slovníkem synonym a začal se učit. Starou povídku prozatím odložil do šuplíku psacího stolu a začal psát novou. Vyvinul maximální úsilí, aby se při psaní vyvaroval chyb, na něž ho lektor upozornil. Odstraňoval přebytečná a nevhodná slova a nahrazoval je vhodnějšími. Opravoval a piloval, dějové linie dělil do odstavců, až stvořil nový obsáhlý rukopis. O mnoho delší než předešlý. Na první přečtení bylo patrné zlepšení. Teď už si byl Petr celkem jistý, že zaujme. Svazek se nevešel ani do obálky.

Bohužel neuspěl ani v tomhle případě.

„Vaši povídku jsme pozorně pročetli a věnovali jí náležitou pozornost. Má výrazný výchovný akcent, i když příběh sám není zvolen příliš šťastně. Zaujal nás na ní jeden sympatický rys – snaha co nejpravdivěji vykreslit atmosféru, v níž žijí mnozí mladí lidé. Příhoda, kterou jste si zvolil, naléhavě nastavuje zrcadlo všem, kteří podléhají psychóze či módě – a to nejen ve světě hudebním. Text je poměrně zdařilý, asi jste jeho napsání věnoval velikou péči a k práci na něm přistupoval vážně a odpovědně. Zveřejnění by zatím bylo předčasné, nicméně bychom vás rádi povzbudili do dalšího tvůrčího psaní a dodali vám chuť i odvahu. Přál bych si, abyste v tomto smyslu pochopil můj dopis. A mohu-li vám radit, tedy zejména krásnou prózu hodně čtěte. To pro vás bude nejlepší škola i opora při rozvíjení vlastních schopností.“

Přestože mu přišel text zpátky i tentokrát, byl Petr nadšený. Pochvalná lektorova slova měla na jeho mladou spisovatelskou duši účinek balzámu. Doporučení nebral na lehkou váhu. Vrhl se na četbu. Snažil se přijít na schémata a styly povídek rozličných autorů. Obdivoval, kolik toho dokáží vyjádřit několika větami. V odpovědi bylo plno podnětů, aby ve své činnosti pokračoval. Zdálo se mu, že se přes veškeré nesnáze blíží k cíli, a věděl, že už se nenechá odradit. Opět se pustil do nekonečného přepisování a škrtání. Nespěchal, dával si záležet. Cítil, jak ho to baví. Psal už s radostí, snáz, a lehčí rukou. Vlastní tvorba ho naplňovala.

Před poslední stránkou si byl téměř jistý, že uspěje. Balíček byl sice útlejší než minule, ale rozhodně obsažnější. Odeslal ho do nakladatelství.

Po třech nedělích mu přišel i tentokrát zpět.

„Vážený příteli. Vymyslel jste zřejmě hezký a dojemný příběh, ale důležité je i to, jak ho předat čtenáři, aby měl chuť ho číst, a hlavně dočíst, a aby mu hlavní podstata děje připadala uvěřitelná. V některých místech je to příliš rozvleklé a někomu by se mohlo zdát neživé. Vyprávění má zvláštní náladu, která ve mně vyvolává rozpaky, protože s některými myšlenkami, které s sebou nálada přináší, souhlasím, ovšem jiné, nebo alespoň jejich nevyslovené důsledky, jsou pro mě nepřijatelné. Určité pasáže bych vzal stručněji, avšak i tak je z vašeho psaní znát, že jste si v něm dost liboval a vychutnával ho. S radostí vám proto oznamuji, že se mi již jeví vcelku kultivované a zajímavé. Je hezké, má neotřelý námět a po menších úpravách je možné jeho uveřejnění.

Dr. Josef Jeřábek – korektor.“

Petr se teď při úpravách divil, že některé úseky dávno nepřepsal. Zdálo se mu, jako by do tajů literární tvorby opravdu pronikal až nyní, neboť už dokázal chyby rozpoznávat sám. Zabýval se opravováním každou volnou chvilku, veškerý čas. S velkým vypětím se mu tak podařilo opakovaně celý text přejít. Svázal ho do svazku a s posvátnou úctou odnesl na poštu.

Víc na něj raději nemyslel a místo toho přemýšlel o budoucí tvorbě. Nápadů mu neubývalo, a tak si prozatím poznamenával stručné obsahy různých zážitků. Vymýšlel jejich názvy, představoval si barevně provedené obálky a rovněž krásnou vazbu.

Když konečně přišel dopis bez vráceného strojopisu, vzrušeně ho rozlepoval.

„Pane Koutný, dovolte, abych vám poblahopřál. Váš výtisk jsme přijali a v příštím čtvrtletí bude vydán v edici Nové naděje. Prosím dostavte se příští pondělí k nám do nakladatelství k malé obchodní záležitosti týkající se vydání. Dr. Josef Jeřábek – lektor.“

Petr tomu nechtěl uvěřit. Že by se mu vážně splnil sen? Uvidí knížku se svým jménem? Ne, za spisovatele se nepovažoval, vždyť je to první práce. Ale byl na sebe hrdý. Věděl, že to už mu nikdo nevezme.

V pondělí se oholil a oblékl sváteční oblečení. Načež se vypravil na nádraží, aby se vlakem dostal do krajského města, kde se vydavatelství nacházelo. Z nádraží šel pěšky. Nespěchal. Chtěl si užít ten slavnostní pocit.

Před zmíněnou budovou ještě víc zvolnil. Spíš ostychem a trémou. Nezastavil však a pokračoval. Na průčelí budovy křiklavě zářil neonový poutač: „Nakladatelství Dr. Josef Jeřábek.“

Se zatajeným dechem do ní vešel a procházel halou mez knihařskými stroji. Pozoroval, jak pracují rotačky, lisy a řezačky. Nasával omamnou vůni tisku, papíru a klihu, jež spoluvytvářely tajemnou atmosféru rodících se knih.

Hlavní kancelář se nacházela na opačné straně. Prošel halou až k jejím dveřím a opatrně zaklepal.

Na vyzvání vstoupil.

Za stolem seděl dlouhý hubený muž s orlím nosem. Když se Petr představil, muž vstal, aby ho přivítal.

„Vítám vás u nás. Jeřábek. Doktor Josef Jeřábek,“ představil se i on.

Podali si ruce.

„Tak se vám to podařilo,“ konstatoval s úsměvem nakladatel. „Gratuluji k vaší první knize. Jistě máte radost.“

"Ani popsat se nedá, hodně jste mi ale pomohl.“

„To nestojí za řeč. Určitě si dáte kávu.“

„Děkuji.“

Petrova ostýchavost byla ta tam. Dali se do přátelského rozhovoru. Knize bylo potřeba vybrat správný název a obrázek na obálku. Pan nakladatel oznámil i výši honoráře. Nakonec bylo vše dohodnuto. Petr zase vstal a měl se pomalu k odchodu.

„Ještě jedna maličkost pane,“ zadržel ho pan Jeřábek. „Musíte si změnit jméno, nebo alespoň zvolit vhodný pseudonym. Nemusíte se bát, o nic nejde, je to formalita.“

„Proč?“ překvapeně se zeptal Petr. „Chci si ho ponechat.“

„Vy mi asi nerozumíte,“ z jinak bezbarvého hlasu pana Jeřábka se dal postřehnout nepatrný tón ironie.

„Ale rozumím, jen nevím, proč bych si měl měnit jméno?“

Nakladatel ukázal netrpělivě na svazek strojopisu.

„Protože tohle už nejste vy, to už je někdo jiný.“

„Ale kdo, když ne já?“

„Vaše jméno není ani dostatečně atraktivní,“ vysvětloval pan Jeřábek lascivním úsměvem. „Neprodávalo by se.“

„Nechci prodávat jméno,“ opakoval tiše Petr.

„Pane Koutný,“ nakladatel se ušklíbl, „všichni ti, co přišli před vámi, to takhle praktikují. Pochopte, máme svá práva. Sami jsme vás sem dostali. Vlastně jsme si vás tak trochu připravili k dalšímu použití. Teď budete fungovat víceméně jako náš polotovar, v přehnaném slova smyslu samozřejmě. My vám zadáme námět, který vy podle našich představ zpracujete do vaší další knihy. Vzájemná loajalita výhodná pro obě strany, nemám pravdu? Je to vaše jediná možnost, jak si splnit svůj sen. Nic jiného vám nezbývá.“

„Myslíte?“

Petr vzal ze stolu svazek s textem a zamířil zpátky ke dveřím. Ještě před nimi se stačil otočit.

„Děkuji za námět pro svoji novou povídku, pane doktore.“

Víc se nezdržoval a zamračeně odcházel.

V textu jsem s prominutím použil i tři věty hodnocení členů Písmáka.