Fakt?

    “Vy jste tady novej?” zeptala se mě stařena, která šla s nůší na trávu.
    Už dávno jsem neviděl takovou osobu.
    Osobu s nůší.
    Nikdy jsem takovou osobu neviděl v zimě.
    “Byla jste u Dvanácti měsíčků?” zeptal jsem se s úsměvem.
    “Vtipálku,” odplivla si do závěje, a nechala mě tam stát s připitomělým výrazem v tváři, jak jsem se najednou ocitl v kruhu dvanácti chlápků.
    Trčel jsem v ohništi.
    Naštěstí to moc nehořelo.
    Všiml jsem si, že jednomu z nich seděla na klíně mladá holka a žužlala čerstvé jahody.

    „Co chceš?“ zadunělo asi šest z těch chlápků v chorále a zatřásli se jim hole v ruce.
    „Já nic nepotřebuji,“ řekl jsem upřímně.
    „Zase jeden takovej,“ zahučeli chlapíci a já si vystoupil z ohniště.

    „Zase jeden, co si hraje na nezištnýho.“
    „Nejsi ty náhodou Mirek Dušín?“
    „Ten už tady byl,“ řekl jiný chlapík. „Strašně litoval, že tady není s tou svou partou, že by to bylo skvělé dobrodružství, o němž by mohli napsat do Mladého hlasatele.“
    „Do čeho?“
    „Do hlasatele,“ vykřikla dívka do ucha muže, jemuž seděla na klíně.

    „Nebo ten Švejk. Jak se vytahoval, že nic nemá, protože nic nepotřebuje.“
    „Jo. A pak nám vypil všechnu jeřabinku a vykouřil všechen tabák. Bodejť by něco potřeboval, když si prostě bral co ho napadlo. Vypadalo to, že se ho nezbavíme. Klika byla, že začala válka.“  
    „Na Bělehrad!“
    „Kam?“
    „Na Bělehrad!,“ zařvala dívka do ucha starci.

    „A tenhle nám tady jenom hloupě mlčí.“
    „No je lepší než ten Adolf. Ještě teď mám zalehlý levý ucho.“
    „A co ty jsi zač?“
    „Profesionální flákač,“ odpověděl jsem a na všech dvanácti hlavách vyběhlo vzhůru obočí.
    „Co to má bejt?“
    „Básník.“
    „Bože!“
    „Toho sem netahej!“ řekl mu v obavách chlápek, co měl na klíně děvče.
    „Vy najednou slyšíte dobře,“ řekla dívka podvedeně.
    „Něco,“ zatáhl se mezi ramena.
 
    „Profesionální flákač. To je zase nová formulace.“
    „To už byl lepší i ten Adolf. Řval, ale měl jasno v pojmech.“
    „Tak co po nás chceš?“
    „Nic mě nenapadá.“
    „Co jsem říkal. Vymejšlí si nový formulace a nemá jasno v pojmech.“
    „Tak co sem lezeš?“
    „Já se tady octnul.“
    „Už zase. Jako ten Philadelphský experiment. A to se ten šedivej cvok, co měl na hlavě místo vlasů ptačí hnízdo, dušoval, že už to nikdy neudělá. Ta jeho loď nám tady tehdy vytvořila novou paseku.“
    „A ještě na nás vyplazoval jazyk.“

    „Já jsem jen potkal nějakou paní s nůší,“ bránil jsem své postavení.   
    „Madam Kirí,“ zahučelo několik hlav.
    „Bylo mi divný, že jde v zimě s nůší na trávu,“ řekl jsem.
    „Ona v ní nosí smolinec. Rozbíjí atomy a teleportuje nám sem kdejakýho pitomce.“
    „Ale to není možné,“ řekl jsem, abych si zachoval racionální důstojnost.
    „Fakt?“ jukl na mě jeden z těch chlapíků a tleskl o sebe dlaněmi.
    V ten moment jsem seděl u čaje s rumem.

    „Fakt to není možný,“ řekl jsem do vůně rumu.
    „Fakt!?“ řekl chlap s páskou přes oko, který měl vedle sklenice piva položený palcát.