Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSoused
Autor
Gora
Vyšla před domek, skloněná k pravé straně podle ucha kýble, který nesla, a zběžně obhlédla kopec. Slunce ještě nehřálo, ale už svítilo na boudu se slepicemi.
Pár hrdliček vyčkával na jabloňce. Zkroucený pahýl hrušně jako z Dalího obrazu zase obsadila letka strak. Jen pohybem krků oznamovala, že je živá a ne namalovaná. Kukačka a datel o sobě taky dávali vědět z lomu za boudou.
Obyčejné ráno, které měla tak ráda. Slepic a divokého ptactva už tady žila několikátá generace. A přece - dnes bylo něco jinak.
Najednou si to uvědomila: z vedlejšího pozemku „o patro níž“ ve svahu, než je jejich dům, už nikdy neuslyší chraplavý hlas starého muže, jak svolává kočky „Macíkůůů, pojď ke snídani, Macíkůůů…“!
Měl totiž včera pohřeb.
Poslední dobou, vlastně téměř dvacet let, se setkáním s ním snažila vyhýbat.
Ono to sousedské nemluvení nepřišlo den ze dne. Obětavě se staral o manželku bez nohy. Když po čase zemřela, zahrádkářům dole v údolí ošetřoval ovocné stromky, a kdo přinesl nůžky a nože, za nějakou tu korunu je ochotně nabrousil ve své vzorně uklizené dílně. Dobrák, myslívala si.
Nedovedla jej zcela ignorovat ani poté, co zaslechla od domkářů v širším okolí už ne tak dobré zprávy o jeho povaze. Pokud něco předělávají, třeba jen o kousek posunou plot, hned je tam pan Dudek, náramně se o vše zajímá, s rukama v bok kroutí hlavou, a že prý - jestli se vám to opravdu TAKHLE líbí - další den už ho někdo potká na úřadech, za týden mají na stole obsílku a „za rohem“ úředníka. Na stavebním, památkovém, pozemkovém oddělení městského úřadu, tam všude náramně všímavého pana Dudka dobře znali.
I kdyby všichni stavěli podle schválených plánů a s povolením, podobné kontroly nebyly zrovna příjemné. Navíc své konání nijak netajil a brzy nebyl v okolí snad nikdo, kdo by se s ním normálně zastavil na kousek řeči. Všichni ostatně měli nějaké to máslo na hlavě.
Jednou už to nevydržela, sice s respektem ke staršímu člověku, přesto na něj udeřila:
„Pročpak jste, pane Dudku, den po tom, kdy jste nám na zahradě stříhal stromky, letěl na stavební úřad, jestli máme povolení na opravu napůl zborceného tarasu ještě po Němcích? Úřednice říkala, že jste to byl vy, kdo to oznámil. Manžel pak musel nechat udělat projekt kvůli sotva metrové zídce, napařili mu i pokutu.“
Začal povídat něco o tom, jak by všichni měli poctivě dodržovat dané zákony, a šoural se po cestičce ke svému domku. Ještě zaslechla, že od toho tady je on, starej Dudek, aby na všechno dohlédnul, a tak začerstva, když byla v ráži, na něj zavolala:
„Vy spíš jen šmírujete, co kde kdo dělá, a žalujete. Muž říkal, že si ty stromky raději ostříhá sám, že vás už na pozemku nechce vidět.“ Pokrčil rameny a vešel brankou do zahrádky.
Od toho dne ho jen pozdravila a do žádných řečí se s ním nepouštěla. Sice jí to bylo hloupé, musela si pro sebe občas připomenout, co je ten nevinně vyhlížející důchodce ve slamáku zač. Konkrétní případy, koho kde udal, jí pokaždé prolétly hlavou. Už z toho člověka nikdy neměla dobrý pocit.
Zatímco krmila drůbež, cosi se k nim jako duch proplížilo pod plotem. Kočky od souseda! Nalezenci, kteří u něj našli trochu jídla a azyl. Dudek je měl rád snad tím víc, že s lidmi se nesnášel.
Co teď s nimi bude?
Vrátila se domů pro piškoty, vše vysypala do velké mísy a zalila mlékem. Zavolala: „Macíku, pojď ke snídani, Macíkůůů…,“ napodobila podvědomě sousedovo volání, jak je za ty roky měla naposlouchané.
Kočky se pomalu trousily, jedna za druhou, v čele s huňatým bílým kocourem.
Sedla si opodál na terasu, aby je nevyplašila.
Kocour přišel a otřel se jí o nohy. Pohlazení pro něj bylo důležitější než jídlo. Dlaní přejela po nahrbeném hřbetě. Začal hlasitě příst.
Potichu řekla přeskakujícím hlasem: „Ty jsi vyjednavač, viď… tak pojďte všichni, macíkové.“
Postavil se k plné misce. Za chvíli už tam byly ostatní kočky a pustily se do jídla.
Dnes je opravdu jiné ráno než obvykle, pomyslela si. To bude tím, že nám nezbylo mléko do ranní kávy. Ani kapka.
51 názorů
Znovu mi to naskočilo, tak jsem si opětovně přečetl. A je to čím dál víc lidské. Moc dobře vykreslené.
To není dílkem! To je mnou!
Já si prostě nepamatuji. Večer, co jsem měl na oběd. Napřed jsem to říkal jako nadsázku, dnes je to pravda... :-(
A zda se, že věc graduje. Na konci textu, začátek. :-)
Jinysi, děkuju - i když mě trochu mrzí, že během pěti minut už si dílko nepamatuješ.
Hmmm nepamatuji si, co jsem četl před pěti minutami.
Ano, oprava terasu = podle rozsahu, bumážka od uřadu. Omloubvám se za zbytečná slova. Škoda, že komentáře nejdou mazat/opravovat. :-(
Kočky mám rád, i když úřady neobcházím. Hned jsem přemýšlel co s nimi bude. A je fajn, že jsem uhodl.
Technická poznámka:
Na stavbu "po Němcích" dodatečně projek požadovat nelze. Jen v případě, že by do ní bylo výrazně nově zasahováno.
Ale písmenka jsou fajn. :-)
Ze začátku se mi to trochu hůř čte -- snad je to způsobeno tím rozdělením textu na několik krátkých odstavců, z nichž každý je o něčem jiném. Pak je tam jedno složité souvětí, ...Obětavě se staral o manželku... které se toho snaží sděli příliš najednou, takže si ho musím přečíst dvakrát... Ale najednou zjišťuji, že celé to povídání má docela dobrou atmosféru, kterou poslední věta převádí do jakéhosi "obrazu", jenž zůstává v mysli i po dočtení. Tip.
Gora: už jsem stihnul zjistil ( pokud se tedy nepletu), že tady jsou většinou básníci, co píšou různé verše, kterým moc nerozumím ( jako vůbec básním jako takovým ). Takže jsem po kratší próze ihned skočil jako ta kočka po uzeném. Máte to tak hezky napsané, že se to vine jako réva na vinicích a celkově to vytváří podmanivou atmosféru. Děkuji za hezký zážitek. J.
Když je koček víc pohromadě, dokážou pěkně smrdět. Zažil jsem to kdysi v jednom bytě, co jsem tehdy chtěl koupit.
Karle, bohužel to nejde, jako pořadatelka /s Lakrovem/ nemohu soutěžit, ale díky, potěšilo!!
Jsem ráda, žes četl, a na inkriminovaná místa se kouknu... on to byl se zídkou spíš obecnější příklad, ovšem zde je okraj památkové zóny a bez památkářů nesmíš ani vyměnit plot. Děkuju.
Evženie Brambůrková
15. 09. 2020Dvě podoby jednou starého člověka. Zvířata měl určitě raději.
To je strašně hezký ( v téhle formě mne to napadlo po dočtení)...
Je to velmi působivá mikropovídka, být réďa, dal bych nejen tip...
Dotklo se mne a o textu dále přemýšlím... Jo? Jako fakt. Moc potěšitelné, ačkoli tklivé.
Přemku, děkuju. Stalo se /mi/ několikrát za dobu, kdy tu žijeme, že jsem musela vzít odpovědnost za cizí zvířata do svých rukou... bez pomoci mojí rodiny by to ovšem nešlo, zbyl by útulek.
Přečetl jsem si dvakrát. Umíš vyhmátnout podstatu.
Tady to vyznívá až symbolicky. Dvě stránky lidské povahy. Každý z nás je má a na každém záleží, jak moc tu kterou nechá vyniknout. T. Vlastně Renata to řekla i za mě.
To je přesně typ pohodové povídky o vztazích mezi lidmi, z nichž někteří věkem zúžují svou činnost do kverulantství, maskované starostí o pořádek podle jejich představ. Nedůvěra pohasla jeho odchodem a sousedské zvyklosti převážily soucitem se zvířátky, která po něm zůstala. Bezva.
Irenko, to je krásně napsaná povídka, pan Dudek je vylíčen ve špatném i dobrém. Moc se mně líbí závěr:
Kocour přišel a otřel se jí o nohy. Pohlazení pro něj bylo důležitější než jídlo. Dlaní přejela po nahrbeném hřbetě. Začal hlasitě příst.
Potichu řekla přeskakujícím hlasem: „Ty jsi vyjednavač, viď… tak pojďte všichni, macíkové.“
Postavil se k plné misce. Za chvíli už tam byly všechny kočky a pustily se do jídla.
VELKÝ TIP :-)))
Laďo, děkuju...jsem ráda, že ses stavil... pro tebe by se ještě kapka mléka do kafe našla, i kdybychom měli podojit kozu:-))
Hani, to je fakt s tím komplexnějším pohledem, ale z mé strany /autora/ by to byly čiré spekulace, co ho k tomu chování mohlo vést, a do nich se nechci pouštět. Taky čtu ráda delší povídky, jen by bylo třeba, aby je tady někdo vkládal:-))
Děkuju za pozornost a pěknou neděli.
Karpatský knihomoľ
13. 09. 2020Bavilo ma to od začiatku až do konca, lepšie sa asi ne vyjadrím.
četla jsem před obědem....Jjjj...phlazení je důležitější než jídlo...líbí se mi jak jsi krásně vystihla ...ráno....pana Dudka.....i paní sousedku.....on se možná zapšknul po smrti své ženy....už se neměl o co starat a tak se "staral"......a ten závěr....ten je strašně milý....*/*****************************************.
Irenka, pohnútky síce neospravedlňujú konanie, ale ponúkajú komplexnejší pohľad na človeka, nielen povrchné vnímanie neprimeraných reakcií...
škoda, že sa dlhé poviedky akosi vytratili, dobré čítanie môže byť akokoľvek dlhé, nakoniec sa aj tak zdá byť krátkym, keď naplno zaujme, pohltí čitateľa...
Ahoj, Hani, díky... krásný komentář! Uvažovala jsem o tom věnovat prostor i pohnutkám souseda, ale to by už byla dlouhá povídka, ne mini... děkuju.
príbehy zo života u Teba veľmi rada čítam, si vnímavá, citlivá duša pomáhajúca všetkému živému, nič Ti nie je ľahostajné...aj susedovie mačičky si prichýlila, nakŕmila a nielen to...láskavý dotyk kožúška je viac ako len jedlo...sú doma...
u viacerých starších ľudí (žiaľ, vrátane mňa, ale bojujem s tým) som si všimla postupom rokov väčšiu nespokojnosť, frflavosť, kritiku všetkého, čo sa deje okolo nich vrátanie miešania sa do cudzích vecí, cudzích životov...často si neodpustia štipľavé slovné komentáre, ohováranie...možno je to samotou, odstrihnutím od aktívneho života, asi si tak vypĺňajú prázdno v ich každodennom živote, myslia aspoň na chvíľu na niečo iné ako na konečnosť, ktorá je stále bližšie...
**********
Jardo, i od tebe přišla milá slova... je to takové čtení na neděli, no:-))), děkuju.
To je milé povídání. Jak pohodově začalo, tak i skončilo. To mezitím, to, co se dozvídáme o panu sousedovi, i když to není zrovna pozitivní, tím pádem čtenáři příznivý dojem ani příliš nenarušilo.
Ireno, hezky popsaný charakter. Takových lidí je hodně. A je dobře, že jsi také ukázala jeho dobré stránky. Každý člověk má v sobě namícháno špatné i dobré, a každý jinak.