Bod zlomu

Anna vešla s nákupní taškou do chodby svého domku. Zatímco se přezouvala, v hlavě jí pořád vířila doktorova zpráva: „Při mamografickém vyšetření jsme vám zjistili v prsu bulku, paní Horáčková. Bohužel, nádor je už v dost pokročilém stádiu, uvidíme, co se s tím dá dělat.“ Anna v tu chvíli doktorova slova vnímala jako ve snu. Hlavou jí prolétla jediná myšlenka: Eva. Její patnáctiletá dcera. Právě byla v tom nejhorším věku a začala chodit s klukem. „Pane doktore, ale já ještě musím dovychovat jedno dítě!“ Téměř vykřikla, ani si to neuvědomila. Chtěla tím dát doktorovi najevo, že potřebuje vědět, kolik má ještě času. Pochopil.

„Nebojte se, paní Horáčková, k větší krizi by podle mne mělo dojít až tak za šest měsíců, do té doby…“

Větší krizi? přemýšlela. Nemůže tou krizí myslet smrt? Ale takové věci doktoři neříkají.

Vzala znovu tašku do ruky a šla do kuchyně.

„Evi, jseš doma? Pojď mi pomoct s nákupem.“

„Ahoj, mamí, co tomu říkáš?“ ozvala se Eva z koupelny.

Anna tam nahlédla. Eva stála před zrcadlem a nanášela si nové stíny.

„Tahle barva se Tomovi líbí. Dobrý, ne?“ Přivřela oči.

„Měla by ses učit,“ vzdychla Anna. „Zkoušky na gympl jsou už za měsíc.“

Eva protáhla obličej a zavřela se ve svém pokoji. Našla si na internetu svou oblíbenou rockovou kapelu a pustila si ji hodně nahlas.

Anna vyndávala věci z tašky a dávala je do lednice. S Evou bude opravdu problém. Copak Mirek, tomu už je dvaadvacet, je na vysoké. Poslední dobou se choval docela zodpovědně. Ale Eva… Mám jim to vůbec říkat? Jak to přijmou?

Zbyňkovi rozhodně nic říkat nebude. Při posledním stání se choval tak odtažitě, že by to stejně nemělo smysl. Horší to bude s matkou. Bylo jí osmdesát a její milovaný druhý manžel Kája před půl rokem zemřel. Měla teď spoustu času a krátila si ho sháněním dalšího chlapa. A neopomínala jí často volat a o všem ji informovat Tohle pro ni bude sousto! Nemocná dcera. Už slyší ty její neustálé rady, co by měla a neměla. Teď u nich bude pečená vařená. Tohle všechno ji děsilo víc, než vážná nemoc.

Určitě to bylo tím, že poslední dobou byla ze všeho vystresovaná. Jako správný cholerik hned vybuchla. Rozvod se Zbyńkem se vlekl a v domě bylo třeba každou chvíli volat opraváře. Aha, bude muset zavolat instalatéra, nějak špatně splachuje záchod, napadlo ji vzápětí. Když dávala do lednice čtvrt kila šunky, uvědomila si, že má hlad. Vlastně od rána nic nejedla. Do práce běžela na poslední chvíli, protože v noci vyprala prádlo na noční proud a ráno ho musela pověsit. Z práce odešla před obědem do nemocnice. Tam se dlouho zdržela a pak ještě nakupovala v Bille. Teď byly skoro tři hodiny odpoledne. Vyndala z mikrotenového sáčku rohlík a sehnula se do lednice pro pomazánkové máslo, že si rohlík namaže. Najednou se jí udělaly před očima mžitky, všechno se s ní začalo točit. Po chvíli zjistila, že leží v kuchyni na zemi.

Porazila při tom židli, která udělala takový rámus, že to uslyšela Eva ze svého pokoje i přes hlasitou hudbu.

„Mami, co je ti?“ ptala se. Pokoušela se Annu zvednout, ale nešlo jí to.  „Já ti dám napít vody, jo?“ Snažila se Annu na zemi nadzvednout, aby se mohla napít.

„Už je to lepší, Evi. Já vstanu sama.“

Anna se mátožně postavila na nohy  S Evinou pomocí doklopýtala do obýváku k sedačce. Potom se na ni zhroutila.

„Dones mě prosím tě z kuchyně rohlík s trochou šunky.“

Eva honem odběhla a za chvíli už nesla talíř s jídlem. Anna to přímo zhltala. „Lehni si, mami.“

Ani ji nemusel nikdo pobízet. Lehla si a začala klímat. V polospánku potom slyšela, že přišel Mirek a začal Evu instruovat.

„Víš co? Uděláme mámě tu kalorickou bombu, co si vařím, když jdu jezdit na kole, jo? Já dám vařit pytlík rejže, ty zatím nakrájej cibuli, dej to na olej, pak tam přikrájej rajčata a jednu klobásu. No, a nech to aspoň čtvrt hodiny dusit.“ Eva ani nestíhala sledovat, co Mirek říká. Ale rajčata v lednici našla a krájela je na malé kousky. Klobásu donesl Mirek a pustil se do dalšího krájení.

Anna z dálky cítila linoucí se vůni. Zatím úplně neusnula, a tak zvědavě poslouchala, co si její potomci povídají. Zazvonil telefon.

„Ahoj, babi. – Jo, mamka? Ta teď nemůže. Udělalo se jí nějak šoufl. My teď vaříme. Asi to bylo z hladu, víš? – Buchtu? Jo, přines jí buchtu, to bude fajn.“

Anna náhle zpozorněla. Matka jí chce upéct buchtu? A na nic se nevyptává? Co se to stalo? A děcka vaří večeři. Pro ni.

Najednou byla úplně klidná. Zvládneme to. Všichni to zvládneme.