Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMůj notovej deník
Autor
bixley
10. září, čtvrtek
Pomalu se rozjíždí školní rok a Tomáš už zase začíná bejt naštvanej. Chápu, že výuka na zušce ho moc nenaplňuje, ale co já s tím mám dělat? Včera ho šíleně vytočil nějakej Vojta, prý neuměl ani stupnice. Tak jsem holt pro včerejšek nechala svoje housle houslema a dělala vzornou manželku. Uvařila jsem jeho oblíbený vepřo knedlo zelo, dokonce s domácíma houskovejma knedlíkama, ty většinou kupuju. Jenže já taky potřebuju cvičit, za necelý tři neděle máme v Rudolfinu koncert, Filip mě dost honí, prej v tom Janáčkovi v třetí větě zpomaluju, je tam presto. Dneska si najdu na youtube Listy důvěrné a budu to hrát unisono asi s Janáčkovým kvartetem, všimla jsem si, že je tam jejich nahrávka i s notama. Jdu teda dělat něco pořádnýho.
12. září sobota
Tak nevím, jestli ten náš koncert nakonec neodpadne, nějak ty počty nakaženejch zas stoupají. Už dost na tom, že musíme mít při vystoupení roušky, když nejsme dechaři. Aspoň jsme se sjednotili na černým, kluci Filip s Adamem černý obleky, my s Ilonou černý šaty. A černý roušky. No, Ilona navrhovala, abychom si aspoň my dvě vzaly roušky se stříbrnejma perličkama a nějak ty černý šaty ozdobily, jinak budem jak na pohřbu. Ale mně je to jedno, ten současnej život mi pomalu jako pohřeb připadá.
Tomáš má dnes trochu lepší náladu, asi proto, že nemusel do zušky rozčilovat se s adepty klavírní hry. Teď v obýváku jazzově improvizuje, tím se vždycky bezva odreaguje. Vím, že mu náš koncert leží v žaludku. Samozřejmě nic neříká, aby nevypadal, že mi to nepřeje. Ale užírá se tím, vím to. Co s tím? Po konzervatoři jsem mu nabízela, že budem klavírní duo, to odmít, jasně, já bych byla sólo a on druhý housle, vlastně druhej klavír, doprovod. Chtěl se dát na sólovou dráhu a teď měl poslední koncert v únoru. A myslím, že v tom nebyl jenom covid. Prostě se mu nedaří. Ne že by na mezinárodních klavírních soutěžích nebodoval, vždycky byl na předních místech, ale nikdy holt nic nevyhrál. A to se dost zohledňuje. Klavíristů je jak mraků. Asi bych ho měla podpořit, ale to je taky dost těžký. Teď navíc začal žárlit na Filipa. Nevím, co bysme dělali, kdyby Filip kvůli němu z kvarteta odešel. Kde bysme hledali novýho violistu. Nebo spíš violistku. A Filip je ještě k tomu náš manažer, všecko zařizuje. To by byla katastrofa. No, radši nechám toho nikamnevedoucího přemejšlení a budu cvičit Janáčka…
13. září, neděle
Po obědě se mi podařilo vytáhnout Tomáše na procházku do Kunratickýho lesa. Ale užíval si to tam jen chvilku. Poté, co jsem pronesla nevinnou poznámku, že si U krále Václava můžeme dát pivko, najednou na mě nervózně vyštěkl: „No jo, ty seš na pivko zvyklá, Filípek ti ho kupuje, že?“ Koukala jsem na něj jak opařená. Co si myslí, že na těch zkouškách děláme? Že místo nich chodíme do hospody? Je pravda, že jsem párkrát s Filipem po telefonu něco konzultovala, ale to bylo všechno. Na druhý straně ovšem musím uznat, že mi to jeho žárlení dělá trochu dobře, aspoň o mě stojí. Budu muset s Ilonou probrat, co by se dalo dělat.
Teď je naštěstí u rodičů, tak mám chvilku pro sebe. Janáček mi už celkem jde, vrhnu se na Dvořáka.
16. září, středa
Už dva dny jsem se k deníku nedostala. Včera jsme na zkoušce pilovali Janáčka, hlavně první větu s triolama. Musela jsem uznat, že Adamovi jdou trylky na cello líp než minule. A ve čtvrté větě jsme cvičili lepší výraz. Pak Dvořáka. O pauze nám Adam připomněl, že druhá věta z Amerického kvartetu byla použitá ve filmu Kolja. Filip nato přidal pár hlášek. Já ten film taky miluju. Večer mě proto napadlo, že bysme si mohli stáhnout Fanfána Tulipána, domnívala jsem se, že to přispěje k naší domácí pohodě, Tomáš má starý filmy rád.. Ale on na to vyštěkl: „No jo, tam hraje Gerard Philipe! Filip!“ Naznala jsem, že mu už straší ve věži.
V pondělí jsem opět vyvařovala kvůli tomu Vojtovi. Tentokrát mu nešly etudy od Czenyho. Tomášovi po takovým zážitku spraví náladu jedině dobrý jídlo. Takže jak vidím, v pondělky a čtvrtky mám o zábavu díky tomuhle lajdákovi postaráno.
Zítra máme zkoušku a po ní půjdem s Ilonou na kafe do Slavie. Těším se, že si pokecáme.
17. září, čtvrtek
Tomáš snad už úplně zešílel! Vtrhl k nám na zkoušku a pustil se do Filipa, prý mu dolejzá za ženou, chytal ho vztekle za límec košile, ječel na něj jak pominutej. Vůbec jsem nechápala, co ho k týhle trapný scéně vedlo. Hned po zkoušce jsem s ním musela jít domů, takže z povídání s Ilonou pochopitelně sešlo.
Cestou v tramvaji se mnou Tomáš vůbec nemluvil. Tentokrát snad v tom nemohl mít prsty Vojta, i když je čtvrtek. Teprve doma, když jsem si převlíkala domácí triko, mi to došlo. Vzala jsem si dnes totiž takovou tenkou halenku z mírně průsvitnýho materiálu. Chtěla jsem prostě do tý Slávie trochu vypadat. On si asi myslel, že je to kvůli Filipovi. To abych si teď dávala bacha, co řeknu a co si obleču a…
Večer jsem si s ním o tom chtěla popovídat, ale schválně začal hrát na klavír, že musí cvičit. Budu to asi muset vzít z druhý strany a promluvit s Filipem. Ale vůbec se mi do toho nechce. Ostatně, třeba se Filip ozve sám.
18. září, pátek
Filip se neozývá ani nebere mobil, Tomáš se mnou nemluví. Skvělý!
21. září, pondělí
Celej víkend jsme měli tichou domácnost, Tomáš jako cvičil, já uklízela a vařila. Taky jsem samozřejmě musela cvičit, hlavně poslední skladbu, Martinů, toho máme v plánu tento týden. První věta má dost náročnej rytmus.
A dnes udělám španělský ptáčky, ty Tomáš taky rád, kdoví, čím ho Vojta zas rozčílí.
Filip se asi fakt naštval. Ani se mu nedivím. Zítra máme zkoušku, docela se toho děsím. Vezmu si rolák, i když je vedro.
22. září, úterý
Na zkoušku jsem přišla až těsně před začátkem. Bála jsem se, že se všichni budou vracet k tomu incidentu. Ale naštěstí o tom nepadlo ani slovo, všichni se chovali normálně, Filip taky. Makali jsme na tom Martinů. Po zkoušce jsme se rozešli jako obvykle, ale po chvíli mě Filip dohnal, že prý by se mnou rád šel k nám. Nevěděla jsem, co má za lubem, ale souhlasila jsem. Určitě, jak ho znám, se s Tomášem hádat nebude.
Když jsme přišli, seděl Tomáš u počítače a hledal si na netu nějaký nahrávky. Když uviděl Filipa, byl jak spadlej z višně.
Ten se jen nenuceně usmál. „Ahoj, Tome, přišel jsem ti něco nabídnout. Měl bys teď čas?“ Tomáš překvapeně kývl a pak se zavřeli v jeho pokoji. Přes dveře jsem občas zaslechla Šostakovič, Schubert, různé popěvky jako týjadáda, ale nic moc jsem nepochytila. Říkala jsem si, že asi rozebírají nějaký skladby.
Zanesla jsem jim čaj a obložený chleby a našla jsem je oba sedět v tureckým sedu na koberci kolem rozloženejch not.
„Představ si,“ řekl Tomáš šťastně. „Filip mi nabídl, abych účinkoval s váma, že jako jedno číslo pokaždý zařadíte klavírní kvinteto.“
„Tak to je fajn,“ zaradovala jsem se. Nejradši bych je oba v tu chvíli zulíbala. Věděla jsem, že Filip to nakonec vyřeší. Správně pochopil, že je to žárlivost spíš pracovní.
25. září, pátek
Tak v pondělí je koncert. Od úterka jsem dost optimistická a věřím, že budeme mít úspěch. Cvičím teď s Tomášem, hraje mi z not druhé housle!
45 názorů
Jo, už je to přehlednější.Předtím mě to mátlo tím, jak je to psané v první osobě a ti dva jsou tam přitom popisováni spíš jako děti :-) (což je výstižné).
V deníku jsou konkrétní data, tak to muselo odpovídat reálné situaci. Jinak protagonistka se seznámila s Tomášem na konzervatoři,pak se vzali, protagonistka začala hrát s kvartetem, které založili po škole, Tomáš nic nesehnal kromě učení v hudebce. Z toho podle mě vyplývá, že to jsou tak maximálně třicátníci.
Čte se to dobře, k tomu textu nemohu mít žádné výhrady. Od zmínky o covidu si však uvědomuju, že mi to záčíná vadit námětem nebo spíš tou "aktuálností". A nějak neumím z ničeho poznat věk oněch dvou protagonistů (Tomáš a Filip), což pro mě snižuje přehlednost toho deníku.
Hrozně jsem si dílko užila. Ráda se dozvídám nové info z oborů, kterým nerozumím - třeba hudbě.
Naprosto hrdince rozumím to vyváření, tu deprivaci, že by si měla dávat pozor, aby nezavdávala příčinu k hádkám, na "vyzývavé" oblékání apod. a to prozření, že se jedná o žárlivost profesní... to bylo tak nečekané, že mi málem spadla brada.
Fakt dobrý! *
No jo, Majaksi, časy se /naštěstí/ mění... ještě, že jsi mladý a nefrustrovaný:-)
Evženie Brambůrková
29. 09. 2020To je, Renato, moc hezké.
Myslím, že manipulace vypadá jinak. Ta spočívá v pochlebování a v tom, že člověk přiměje dělat druhého to, co chce on sám.
já ti pořád s tím pacifikováním prostřednictvím jídla nevím - nestaví to toho chlapa do pozice snadno zmanipulovatelnýho a neschopnýho blbce?
krásný náhled do muzikantské domácnosti, který mi jen potvrdil mou letitou zkušenost, že se vyplatí věřit v sílu normálnosti....:-)
Dobře se mně četlo. Zaujaly mě Tvoje znalosti ze světa hudby :-))). TIP
To jistě, Ireno, tolerance je důležitá. Jen jsem nechtěla, aby ta povídka ode mě vzhledem k mužům vyzněla nějak negativně. To ne. Mužský přístup k věcem je zkrátka jiný.
Nemyslím, Renato, že by na tom vycházení vstříc mužům záviselo štěstí žen:-), to by jich moc šťastných nebylo - někteří muži si toho neváží a sami nevycházejí vstříc... spíš vzájemný respekt a tolerance mohou způsobit pocit spokojenosti /možná mám ojedinělý názor, snad nevadí, že jsem ho sem napsala:-)/
blacksabbath
28. 09. 2020nojono....chlapi.....dobře jsi to ustála......fandím ti...:-)))))))))..............*/********
Luzz, zpacifikovat něčím, co mu udělá dobrou náladu, to může být jídlo, dobrý film i procházka. Bohužel fim ani procházka nezabraly. :-)
Arwen, to jsem ráda, že Tě to přimělo nejen k četbě, ale také k zájmu o nástroj.
Kočkodane, zase jsi mě pobavil, zabrnkal jsi na tu správnpu strunu. :-)
Z Tomášova othellovského poštěkávání mi nervy začínaly hrát skoro už furioso, pak to ale naštěstí všechno dobře dopadlo.
A i když jsem něco jako poprockáček, tak jsem si tvoje dílko přečetl se zájmem. (pijanovitý smajlík)
Arwen Leinas
28. 09. 2020Poněkud nečekaný, ale milý konec. Děkuji zazlepšení již tak dobré nálady.
A beru to jako výzvu osudu a sáhnu také po nástroji. Měla bych také cvičit a zrovna jsem si říkala, že to ještě počká a že prokrastinace není tak špatná... a do toho narazím na tuto povídku :)
Luzz, díky za připomínky. , Jeho to rozčiluje právě proto, že na té zušce skončit nechtěl.
Ta ženská si uvědomuje, že je frustrovanej a snaží se ho zpacifikovat.
moc nechápu, jak může učitele na zuš rozčilovat, že někdo neumí stupnice a czerného etudy... to je přece u dětí úplně běžný, ne?
těšila jsem se na nějaký ty milostný pletky, ale vylezl z toho takový hezky smířlivý konec... škoda... navíc ta ženská je mi hrozně nesympatická - hlavně tím vyvařováním, vyčkáváním a pasivitou... ale možná to má v rámci textu nějakej skrytej význam.
Moc se mi to celé líbí. Tomášova žárlivost tedy trochu míň, ale to, jak o ní píšeš. A taky, za jak samozřejmou bereš nutnost zůstat klidná a mít s ním trpělivost. Toho je třeba si cenit a on to jistě taky ví. Tak ať vám to dneska vyjde k velké spokojenosti.
Ireno, díky, ty druhé housle jsem tam zamontovala schválně v přímém i přeneseném významu... :-)
Renato, muži obecně neradi hrají tzv. druhé housle, navzdory době a proklamacím:-)
Hezky jsi ten příběh z muzikantské rodiny napsala, řekla bych, že tvé hudební znalosti jsou silnou stránkou tvé tvorby. Bavilo mě číst!