Pád

Robert právě dojel ke svaté Juliáně. Tato socha byla často cílem jeho cyklovýletů. U ní bylo rozcestí, odkud často pokračoval do Tuchoměřic nebo na Přední Kopaninu. Dnes pojede do Statenic, rozhodl se. Naposled tam šel jen pěšky.

Malou pauzu a oddech si tu dopřávalo pár dalších cyklistů. Rodinka s dětmi seděla na lavičce, jedno dítě kousalo do banánu. Po včerejším dešti naprostá idylka. Sluneční paprsky krásně pronikaly stromy a osvěcovaly sochu. Škoda, že tu nemám foťák, zalitoval Robert.

K rozcestí přijel další cyklista. Byl to mladík asi dvacetiletý. Robert si pečlivě prohlížel jeho stroj. Nó, ten má lepší kolo než já, určitě odlehčený. Potom pohlédl na jeho helmu. Ta bude taky drahá. Ale aspoň by si ji moh zapnout, frajírek jeden.

Mladík zastavil jen na chvíli a potom se vydal rovně. Jede stejným směrem jako já. Možná jsem mu měl říct o tý helmě. Ale nejspíš by se na mě naštval a ještě by mi řekl něco peprnýho, uvažoval Robert. Ostatně, stejně  pojede za ním, tak na něj ještě může zavolat.

Vydal se po lesní cestě, ale mladíka zahlédl už v ohybu. Ten to teda pálí! Toho asi těžko dohoní. Po nějaké chvíli se cesta začala svažovat a musel se na ní vyhýbat kořenům a kamenům, často ukrytým pod listím. Někdy je uviděl až na poslední chvíli. Přehodil si nižší rychlost a musel jet opatrně a pomaleji. Teda, jestli se tudy ten kluk tak řítil, musí to bejt fakt borec, napadlo ho. Při pěším výletě si ani neuvědomil, jak je tu zrádný terén. Po dešti bylo navíc všechno mokré.

Svažitá cesta plná vyčnívajících nástrah byla dost dlouhá. Věděl ale, že dojede na rovinku. Tam musí zastavit, protože za ní je krátký, téměř kolmý sešup. Už se k ní blížil. Začal brzdit a v tom uslyšel obrovskou ránu. Proboha, co to bylo? Taková šlupka!

Dojel k onomu nebezpečnému místu a zastavil. Pohlédl z prudkého kopečka dolů a tam uviděl mladíka ležet. Zřejmě sjel ten prudký bahnitý úsek, dostal smyk, stroj se vymkl jeho kontrole a kluk vletěl do nejbližšího stromu. Nezapnutá helma mu spadla a ležela o kus dál. Zvednuté přední kolo se ještě setrvačně točilo.

A kruci! pomyslel si Robert. Co teď? Asi bych mu měl poskytnout první pomoc, ale o to, co dělat, když má někdo úraz a ztratí třeba vědomí, se nikdy nezajímal.. A že občas na cyklostezkách a různých lesních cestách někoho spadnout viděl! Teď neví, co si počít. Něco musím sakra udělat. Každopádně zavolám záchranku, sem by se už mohli dostat, nejsme daleko od Statenic. Pane bože, jaký je to číslo? 155? Nervózně hledal v batohu mobil. Ježišmarija, mobil je vypnutej! Než ho pustí, ztratí další drahocenné vteřiny, letělo mu hlavou. Co kdyby se pokusil toho kluka naložit na kolo a někam popovézt? No jo, ale to by mu mohl spadnout. Vypadá to, že je v bezvědomí. Á, mobil se zapnul. Robert horečně vyťukal 155. Nekonečné vyzvánění. Vezme to vůbec někdo? Ozvala se dispečerka. Robert jí překotně sdělil své jméno a kde se nachází. Potom se snažil popsat, jak k pádu došlo, i když si to spíš jen domýšlel.. Dispečerka mu začala dávat instrukce.

„Mám ho zabalit do něčeho teplýho? Tak moment.“

Robert chtěl odložit mobil, aby mohl vyndat z batohu náhradní bundu, ale jak spěchal, mobil spíš odhodil a ten spadl na jakýsi špičatý kámen, otevřel se a vyhřezly z něj všechny útroby.

„Do prčic!“ Teď si bude muset nějak poradit sám. Nemůže se zdržovat a dávat mobil dohromady, kdoví, jestli to vůbec ještě půjde. Musí se hlavně postarat o toho cyklistického cvoka.Takhle totiž jezdí jedině cvoci.

Snad ale záchranka přijede. Mají přece jeho polohu.

Robert zabalil mladíka do své bundy. Ještě že rezervní oblečení vozí s sebou. Chvíli se mu zdálo že nedýchá. Trochu ho to rozhodilo. Krucinál, kdyby tu někdo šel! pomyslel si. Ale dejchá, ubezpečil se, když mu položil ruku na hrudník.

Měl by aspoň s sebou vozit obvaz a nějakou dezinfekci.

Bože, to je k nepřečkání. Nikde nikdo.

Jen jestli se ta sanitka sem dostane! Cesta je dost úzká. Co kdyby kluka naložil a kousek popovezl? Snažil se jeho tělo nadzvednout, ale zase mu sklouzlo zpátky. To se mu určitě nepodaří. Vzdal to. Musí čekat.

K Robertovu milému překvapení se po chvíli objevila na lesní cestě sanitka. Kvůli terénu jela dost pomalu. Robert už jako ve snách sledoval práci saniťáků, kteří mladíka ošetřili a na nosítkách naložili do sanitky.

Když sanitka odjela, s úlevou si oddechl. Teď může pokračovat. Nasedl na kolo a v hlavě si stále přehrával celou událost. Nejlepší by bylo koupit celou lékárničku. Jo, a taky musí spravit mobil.

Byl tak pohlcen myšlenkami, že příliš nesledoval cestu. Najednou na něco najel, kolo ho přestalo poslouchat, snažil se udržet řídítka, ale spadl z kola a to se překlopilo na něj. Nějak se mu při tom zkroutila pravá noha. Cítil v ní hroznou bolest a nemohl s ní pohnout. Možná ji má zlomenou. Začínalo se šeřit. Byl prosinec, lesem se už táhly dlouhé zimní stíny.

Perfektní. Mobil mám rozbitej, nikdo tu není, kdo teď pomůže mě? projelo mu hlavou.

Snažil se marně zvednout kolo. Náhle uviděl dítě, které pozoroval u Juliány.

„Na!“ podávalo mu nakousnutý banán.

Je to skutečnost nebo sen? Není to Ježíšek?