Povodeň

     Rozsáhlé povodně nebývalých rozměrů sužovaly republiku již několikátý týden. Obrovská tlaková níže se středem jen kousek na sever od hranic země se ne a ne hnout. Deště již sice nedosahovaly takové intenzity jako na začátku, přesto pršelo pořád. Potoky a řeky na horních tocích za sebou zanechaly neskutečnou spoušť, když jejich původní koryta nebyla schopna pojmout tisícinásobné průtoky a ony si s nebývalou silou razily cestu skrze lidská obydlí. Několik vesnic bylo téměř srovnáno se zemí. Tady se ale zdálo, že nejhorší mají za sebou.

   Střední a dolní toky se nadále rozlévaly do svého okolí. Několikrát se zdálo, že již nastala kulminace, ale po krátkém uklidnění došlo k dalšímu zvednutí hladin. Předpovědi selhávaly. Pod vodou se ocitla prakticky celá Haná a dolní tok řeky Moravy. Nejvíce zasaženo bylo okolí Strážnice. Také Ostrava, Bohumín a okolí na tom byly velmi zle. Vltavská kaskáda odpouštěla, co jí síly stačily, ale nezabránila tomu, aby se hladina Vltavy vyšplhala bezmála o dva metry výš, než při povodních v roce 2002. Na soutoku Vltavy s Labem se vytvořila laguna 20 km dlouhá, Mělník evakuovali. Ústí bylo pod Labem, stejně tak Děčín, nebo Hřensko.

     Prozatím, dle oficiálních údajů, zemřelo přes 3.000 lidí, ale další tisíce jich byly pohřešovány. Desítky tisíc lidí přišly o střechu nad hlavou. Všechny tělocvičny, sportovní haly, ale i nákupní centra a vůbec velké prostory, kam se voda nedostala, byly přeplněny k prasknutí zoufalými lidmi. Infrastruktura se hroutila, nic nefungovalo.  Nemocnice nezvládaly nápory raněných.

     Premiér i jednotliví ministři se sice nechali akčně natáčet na nejvíce postižených místech, jak neoholení, v holínkách, mikinách a pršipláštích diskutují uprostřed noci s místními krizovými štáby, přijímají nezbytná rozhodnutí a dramaticky promlouvají k národu v živých tiskových konferencích, bylo ale jasné, že situaci nezvládají. Opatření byla slabá, neúčinná, často zmatená a protichůdná. Co platilo jeden den, druhý den už bylo jinak. Pomoci se lidem někde nedostávalo vůbec, jinde s velkým zpožděním, a to i přes vyhlášení nouzového stavu na celém území republiky. Kolabovali záchranáři, hasiči, policisté i další složky státu.

     Neobvyklé spiknutí přírodních živlů vyvolalo na začátku také velkou vlnu solidarity. Lidi si vzájemně pomáhali s odklízením zatopených domů, nebo u sebe ubytovávali spoluobčany, kteří přišli o střechu nad hlavou, případně byli evakuováni. Vznikaly materiální i finanční sbírky. Dobrovolníci s nasazením vlastních životů objížděli postižená území a snažili se dostat zásoby jídla k lidem, kteří zůstali odříznutí od světa.

     Když povodně trvaly již několikátý týden, vystrašení a unavení lidé začali být podráždění a apatičtí. Vlnu solidarity vystřídala vlna nevraživosti a strachu. Lidé odmítali uvěřit varováním meteorologů, že to nejhorší ještě možná nemáme za sebou, že od středomoří začíná postupovat na sever další cyklon po dráze Vb (5 bé), což sebou vždy přináší vytrvalé deště a záplavy. Těžce zkoušený národ nechtěl přijmout skutečnost, že již tak zdecimované území může být vystaveno ještě dalším zkouškám.  Nikdo nechtěl pochopit, že půda je po pěti týdnech dešťů nasáklá jako houba a katastrofa se tak může jen zvětšovat.  Najednou každé varovné vystoupení meteorologa působilo jako červený hadr na býka. Odborníci byli označováni jako šarlatáni, v diskuzích pod takovýmito články se často mluvilo o pověšení, anebo, což bylo pro onu dobu příznačné – o utopení.  Slovo meteorolog se stalo hanlivým výrazem.

     Lidé se sdružovali ve facebookových skupinách a sdíleli články o tom, jak je to celé nesmysl, jak se vláda se zavedením nouzového stavu a dalších opatření jenom snaží omezit svobodu lidí a zároveň si nahrabat do vlastních kapes.  S výzvou vystoupilo několik gynekologů, kteří připomínali, že člověk před narozením stráví v děloze 9 měsíců ve vodě! A nic se mu nestane. Voda je přece pro člověka přirozeným prostředím. Této výzvě se dostalo nebývalého počtu sdílení. Přidávali se další a další. V manifestu SvoVoda tvrdilo několik známých osobností, že byla výrazně porušena občanská práva, když vláda některá potopená území pro občany kompletně uzavřela pod záminkou hladkého průběhu záchranných operací. Je přece nesmysl, aby lidem byl kamkoli odepřen přístup. Vždyť v létě dobrovolně a rádi jezdí k moři a navštěvují koupaliště.

     Ze svého horského sídla se do diskuze zapojil i známý předseda svazu lázní. Celou paniku z povodní označil za mediální komplot. „Je nemyslitelné, aby 100% pozornosti zpravodajství bylo věnováno povodním, však je to jenom voda!  Věřte mi, vodoléčbou se zabývám již 40 let, voda není zlá, voda má léčivé účinky. Musíme si zvyknout na nový normální stav“, tvrdil. Když byl následně pozván do studia a moderátor ho konfrontoval s tisíci mrtvými a s obrovskými materiálními škodami, označil jeho otázky za manipulativní.  „Myslím, že rozumní a slušní lidé vědí, o čem mluvím, těm to nemusím vysvětlovat.“  Po těchto slovech se náhle zvedl a opustil studio.  Toto video zaznamenalo na sociálních sítích rekordní sledovanost.  „Borec, konečně řekl, jak to je“.  „Ukaž jim to!“  „Nenech se odradit, jsme rádi, že se biješ za naši pravdu“. Byly některé z nejčastějších ohlasů pod videem.

     Přes sociální sítě se lidé na vyvýšených místech scházeli k demonstracím.  Plamenní rétoři křičeli do mikrofonů: „Vidíte tu snad někde nějakou vodu? Nevidíte, protože tu žádná není. Prší, no a co, pršelo vždycky, nejsme přece z cukru!“ následoval aplaus. „Ano, možná někomu nateklo do předsíně a možná má jiný nový bazén na zahradě, ale nemůžeme dovolit vládě, aby pod záminkou protipovodňových opatření zavírala vše, na čem nám, hrdým a statečným občanům, opravdu záleží.“  Naštvané skandování se neslo deštivým odpolednem a české vlajky se napínaly v silné větru.

     Několik desítek lidí se utopilo v silném proudu, když se snažili dostat do známé a oblíbené restaurace, (toho času asi 3 metry pod hladinou vody), aby společně s jejím majitelem ostentativně dali najevo, co si myslí o celé povodni a o zákazech.  Bývalého významného politika, který vehementně tvrdil, že žádná povodeň neexistuje a že je to jen další utahování šroubů na cestě k absolutní nesvobodě a snažil se s úsměvem a za účasti televizních štábů dostat v tenisovém úboru ke Štvanici, odnesla voda neznámo kam. „Kdoví jak je to celé s tou povodní, stejně se nikdy všechno nedozvíme“. Ozývalo se z různých stran, na všech pracovištích, která vodou nebyla zasažena.  „Při dnešní vyspělé technice je toho stejně většina dodělána digitálně.“ Na Šumavě, v Jeseníkách, Krkonoších a v Beskydech vznikla významná centra, která se sdružila pod hlavičkou celorepublikového hnutí s názvem PROTIvodě.

     Představitelé „PROTIvodě“ požadovali, aby oficiální představitelé státu přestali strašit povodněmi, dále požadovali okamžité zrušení všech zákazů, zejména zákazu navštěvovat a pobývat v zatopených územích a vyzvali k co nejrychlejšímu návratu k normálu. Ve svém prohlášení nazvali celou povodeň jenom výmyslem loďařských korporací s přispěním velkých bank a dalších přidružených odvětví, kterým se daná situace jakoby náhodou náramně hodí a na celé situaci vydělávají neskutečné peníze.  Všechny agentury na průzkum veřejného mínění se shodovaly v tom, že kdyby se právě konaly volby, „PROTIvodě“ by jednoznačně zvítězilo.

     Známý populista, toho času předseda „PROTIvodě“ se dostal do televizní debaty proti renomovanému vědci. „Zákony se nedají obejít, nezbývá, než se s tím smířit a za přísných opatření katastrofě čelit“, namítal vědec. „Nemůžeme čelit něčemu, co neexistuje, to byste měl vědět“, sepsul ho předseda.  „Nebudeme tady přihlížet, jak se nás banda pseudointelektuálů, placená loďařskýma korporacema snaží zblbnout, jsme hrdý a svobodný národ!“, hřímal dál předseda. „Ale to jsou fyzikální zákony“, argumentoval klidně vědec. „Je mi jedno, jaké jsou to zákony“, rozohnil se předseda. „Pokud jsou špatné pro naše lidi, pokud našim občanům škodí a berou jim jejich práva, tak jsou to špatné zákony, vždyť i ty ryby se dnes mají líp než my, to musíme razantně odmítnout! Vláda nechce povolit referendum, protože je jasné, že by většina lidí byla proti těmto zpackaným a pouze někomu sloužícím zákonům,“ ukončil předseda svůj projev. Vědec na to neměl co říct. „Podniky nefungují, lidi nemají kam chodit do práce, naše děti nemůžou do škol, ekonomika klesá, otevřete konečně oči a rozhlédněte se, čeho jste svým lhaním dosáhli!“ dorazil ho předseda.

     V zemi mezitím rostl chaos a anarchie. Čím dál častěji docházelo k případům rabování.  Stoupala kriminalita, kterou neměl kdo potírat, protože policisté na hraně (a někdy i za) svých sil zachraňovali lidské životy z rozsáhlých záplavových území. Nemocnice nestíhaly pomáhat zraněným a nemocným, kteří lékařům umírali před očima. Hasiči nevěděli, kam dřív skočit. Mnoho jich vypovídalo, se slzami v očích, že se museli ve vteřině rozhodnout, jestli zachrání starší lidi v přízemí, nebo mladou rodinu se čtyřma dětma. Mnozí si odnášeli doživotní traumata. Skupina ozbrojených člunů vplula do úřadu vlády a jejich posádky vítězoslavně mávaly pádly v kanceláři předsedy vlády. Pokusili se úřad zapálit, ale některé zákony ještě naštěstí stále platily, a tak silně podmáčená budova k jejich překvapení nechytla.

    Situace se neustále zhoršovala a po každé další vlně dešťů stoupaly počty lidí bez domova, pohřebním ústavům mrtví, nemocnicím pacienti, vodohospodářům vrásky na čele a „PROTIvodě“ preference. 

     Lidé tajně snili o tom, že jednoho dne snad zase vyjde slunce.