Těžkosti růstu 2/3

Náš katecheta Pekárek je pruďas, nic mu není vhod, co člověk řekne, to cítí namířeno proti sobě, nikomu nevěří. Dneska jsem ho úplně obyčejnou otázkou zase strašně rozčílil. Napsal mi poznámku do sešitu. Pleskl jím přede mnou o lavici: „Podepsat od otce.“

Čtu: „Váš syn má drzé poznámky k výuce biblické dějepravy. Žádám podpis otce. Pekárek.“

Srdce se mi rozbušilo, cítil jsem, jak uvnitř divoce skáče. Podpis otce! Páni! Stane se to málokdy, ale když se náš tatínek rozzlobí, sází ránu za ranou, padni kam padni. V tom se moc neliší od něho, katechety, posledně mi na hlavě naskočila boule od úderu do kovové nohy lavice, na niž mě svou výchovnou fackou srazil. Dělal, že o tom neví. Ani tatínek mi neuvěří, nebude poslouchat, že jsem jen chtěl vědět, kde se vzali lidé, kterých se Kain po zavraždění bratra Ábela bál, že ho zabijí, když oni dva byli prvními syny úplně prvních lidí. Ale velebný pán řekl, že jsem drzý spratek a musel jsem mu podat ten sešit. Jak tatínka znám, bez řečí odepne řemen a bude mazec. Už jsem měl příležitost ten pásek poznat, když jsem nožem vyryl v kuchyni do okenního parapetu obrázek, co malují velcí kluci na zdi a o kterém mi nikdo nechce říct, proč je sprostý. Měl jsem tenkrát jelita po celém těle. Obrázek chtěl tatínek zatřít barvou, ale nešlo to, furt prosvítá, tak na tom místě od té doby pořád leží nějaká knížka, prkýnko nebo háčkovaná dečka, aby tam jako nebyl. Kdykoli se tam podívám, cítím velikou hanbu, i když pořád nevím proč. Jen vím, že je to obrázek zakázaný a že už ho nikdy nenakreslím, jinak mi musí upadnout ruka.

Takový výprask mě čeká teď.

Až do večera jsem nemyslel na nic jiného.

Co kdybych to dal podepsat mamince? Bude kázání, ale to spíš vydržím. A třeba mi ona vysvětlí, jak je to s těmi záhadnými lidmi, co se jich Kain bál.

Ne, maminka si přečte, že to má podepsat tatínek, a dá to jemu. On se na nic ptát nebude, ani nic vysvětlovat, leda tím páskem.

Mám nápad! Podepíšu to za něho. Tak se o tom nikdo ani nedozví.

Po zátylku a zádech mi přejelo drsné struhadlo, vlasy se zježily, čelo orosilo. To tedy je nápad! To teprve bude výprask, až se na to přijde. Protože na všechno se přijde, lež má krátké nohy. Švindlovat je hřích, možná smrtelný.

Co je ale horší? Dobrovolně si říct o nářez? Z hříchu se můžu vyzpovídat.

Rozhodnuto. Najdu někde tatínkův podpis, abych si prohlédl, jak vypadá, a zkusím to. Nemůže to být tak těžké.

Otevřel jsem zásuvku, kam naši ukládají úřední papíry. Pozorně, abych nic nepřeházel, jsem v ní listoval a tiskopis s tatínkovým podpisem po chvíli našel. Zapamatoval jsem si, kam patří, a položil jej na stůl k sešitu otevřenému na stránce s tou poznámkou. Prohlížel jsem si ty pravidelné tahy a opakovaně se ujišťoval, že to nic nebude. S nějakým zkoušením nanečisto nemá cenu se zdržovat, vždyť tady jasně vidím, jak to má vypadat. Ani není moc času, musím to mít, než sem vtrhne Máňa nebo se maminka vrátí z nákupu.

Namočil jsem pero, otřel o okraj kalamáře a dal se do psaní. Vykroužil jsem velké L, s parádní smyčkou nahoře i dole, a nevypadalo špatně. To mě povzbudilo, mohl jsem pokračovat. Správnou velikost malých písmen jsem ale dobře neodhadl, vyšla mi trochu humpolácká. Zároveň s tímto zjištěním jsem si s úlekem všiml, že jsem začal psát až v půlce řádku a že mi na celé jméno a příjmení nezbude dost místa. Polil mě studený pot. Přestat však nešlo. V panické úzkosti jsem psal dál, maloval písmenka menší a menší, dobře jsem už viděl, co z toho vzejde, ale zabránit jsem tomu nemohl. A­ skutečně: poslední dvě písmenka, ať jsem je mačkal, jak mačkal, vyšla až za okraj listu, na růžový piják, který jsem tam podložil.

Prohlížel jsem si to nadělení. Tatínkovu úhlednému podpisu se ani trochu nepodobalo. Hořce jsem svého nápadu litoval.

Pro pořádek jsem pijákem vysušil vlhké písmo, sešit zavřel a uklidil do aktovky, abych ho neměl na očích.

Jenže on tam je! Bude mě strašit až do příští hodiny náboženství.

Vrátil jsem vypůjčené lejstro, kam patří, a od té chvíle jsem žil úzkostným očekáváním. Hříšně jsem si přál, ať se škola do příštího náboženství zřítí, shoří, propadne.

Jak se dalo čekat, nepropadla se, neshořela, nikam nezmizela. Pekárek mi mlčky pokynul a já jsem mu ten sešit podal. Otevřel jej, vrhl na mě mrazivý pohled a sykl:

„Tak toto ne, hochu, to je moc. Teď to dáš otci podepsat tak jak to je.“ Mrskl po mně sešitem a já, s rudýma ušima, jsem ho sbíral na podlaze – sešit, p­iják, obal, všecko se v uličce válelo zvlášť. Děcka seděla tiše jako přikovaná.

Sedl jsem si a skládal ty kousky dohromady.

Joža nakoukl. „Páni!“ protáhl. Po chvilce se ke mně naklonil a zašeptal: „Poď, utečem.“ Kamarád. Viděl nenapravitelnost mého zoufalého činu a dal mi najevo, že je se mnou.

Zavrtěl jsem hlavou. Kdepak, před tímto nikam neuteču.

To svůdné slovíčko však se někde v hloubce zavrtalo, zakuklilo se tam. Hle, východisko.

*

Domů jsem se loudal, jak nejpomaleji to šlo. Na horním schodišti mě vůbec nenapadlo sklouznout se dolů po vyleštěné štangli zábradlí. Sešel jsem po schodech jak se má, zahnul rychlostí „co noha nohu mine“ podél kamenné zídky Zapletalových na chodník mezi naši a Vaďurovu zahrádku a tak se došoural k našim dveřím.

Maminka na mě uhodila, hned jak odpověděla na moje „Pochválen buď Ježíš Kristus“: „Co se tak córáš? Dostals pětku?“

Fňukl jsem: „Neco horšího.“

Když se naše maminka na vás podívá tak, jak se podívala teď, jste v koncích, všechno jí vyklopíte.

„Dostál sem poznámku.“

„Vod keho?“

„Vod velebnýho pána.“

„Ale prosim ti! Za co?“

„Já sem… von…“

„Neřiké von!“

„Velebné pán, von… já sem… žepré sem býl drzé. Ale,“ zašermoval jsem rukama, „to néni žádná pravda, já sem drzé nebyl, zeptéte se Jože nebo nekeho.“

„Dé mně ten sešit.“

Hrabal jsem se v tašce, zdržoval, jak to šlo, a se sevřeným hrdlem, v němž to začalo divně tlačit, vykládal: „To bylo ale předtym, víte…, neska… neska…“ Dlouhé napětí povolilo a­ já jsem se rozrečel. Byla to lavina.

„Co brečíš? To ti nepomůže, pěkně mně to ukaž.“

„Žepré abych to dal podepsat tatinkovi,“ štkal jsem, „ale já sem se hrozně bál…“

„Tak mu to dáš podepsat neska.“

„To nende. Mami, já nemůžu, já…,“ slzy se hrnuly a nešly zastavit, „já sem tu poznámku… já sem ju… zkusil sám místo tatinka…“

„Chceš říct, žes ju podepsal za tatinka?“

„Maminko, nezlobte se, prosim vás, já už to nigdá neudělám, já sem se bál, že dostanu.“

„Chlapče nešťastné! Co ti to napadlo?! Dyť je to podvod! To nevíš, že podvod je velké hřích?“

„Já vím, to já vím, já sem se jenom zeptal a von… von velebné pán pré, že su spratek drzé a chcél po mně ten zešit. Nezlobte se, prosim vás.“

„Ukaž.“

Sešit jsem konečně vydoloval a slavný „podpis“ jí ukázal. Ani se jí nechtělo věřit, co vidí.

„Propána, cos to udělal? Takovó věc. To dělají podvodníci! Copak ty seš nejaké podvodník?“

„Dyž já sem se moc bál, že mně tatinek nabije.“

„A teď se nebojíš?“

„Teď se bojím kór. Maminko, maminečko, co mám dělat?“

„Dáš to pěkně temu tatinkovi podepsat, nic inýho ti nezbévá.“

„Dostanu, že?“

„To sis měl rozmyslet.“

„Řeknite mu neco, maminko, prosím vás. Řeknite, že už budu hodné.“

„Ne ne, to musíš tatinkovi říct sám, jak já můžu vědět, že už budeš doopravdy hodné? Až přinde z práce, ukážeš mu to a poprosíš, aby ti to vodpustil.“

„Musím? Dovopravdy?“

„Musíš. Ale né hned, počké s tym, až se nají. Teď se taky najez, já ti naliju polivku.“

„Ne-é, já nemám hlad,“ zavrtěl jsem hlavou. Nenutila mě, viděla, že bych nic nespolkl.

Tatínek přišel z práce, pozdravil křesťanským pozdravením, svlékl se, umyl ruce a s těžkým povzdechem zasedl ke stolu. Maminka přinesla talíř horké polévky, na stole leželo půl bochníku chleba a nůž. Tatínek jí poděkoval kývnutím hlavy, ukrojil si krajíc, s lokty na stole jej zamyšleně lámal a ty kousky pomalu vkládal do kouřící polévky.

Ten má času, myslel jsem si netrpělivě. Ale zároveň jsem se toho okamžiku bál a radši bych ho odložil na neurčito.

Když polévka nabobtnalým chlebem zhoustla a vystoupala až po kraj talíře, tatínek se pokřižoval, vzal lžíci a se srkáním, které mi trhalo uši, dal se do jídla. Pochvaloval si, jak dobrý má oběd. „Važte si toho, děti,“ byli jsme tam jen maminka a já, „ž­­e eště máme co jezt. Pečó ten válečné chleba sice gdovizčeho, ale v té polivce se to nepozná. Dobrá je, maminko, moc dobrá.“ Maminka věděla, že klukům, až přijdou z práce, samotná polívka zas tak moc chutnat nebude. Ale nemůže být každý den posvícení, když je jídlo na lístky. Zítra nám to vynahradí.

Tatínek jedl a četl noviny.

Předstíral jsem učení a poposedával jak na trní.

Přišla paní Vaďurová vypůjčit si prášek do pečiva. Byla to záminka, potřebovala si s maminkou povykládat. Dnes jsem jí za ten nápad děkoval, možná mě její přítomnost uchrání od nejhoršího.

Tatínek dojedl, řekl „Pámbu zaplať za oběd“ a pokračoval ve čtení novin.

Maminka mě i při poslechu zpěvavé sousedčiny ukrajinštiny a zkomolené češtiny po očku sledovala.

Když tatínek konečně noviny odložil, rychle jsem se pokřižoval a šel k němu. Podával jsem mu sešit otevřený na inkriminované stránce a uzounkým hláskem, srdce spadlé až do kalhot, mu hlásil: „Tatínku, prosím vás, pré máte tadyk to podepsat…, říkal pan katecheta.“

„Copak máš?“ Tatínek přelétl stránku očima a jeho spokojený výraz se okamžitě změnil. Odstrčil sešit, popadl mě za rameno a druhou rukou odepínal pásek. „Tak ty budeš falšovat podpisy rodičů?“ procedil ledovým hlasem, přidržel si mě mezi koleny, a už měl v ruce napůl přeložený řemen. „Takový věci ty budeš dělat?!“ Na záda mi dopadla tvrdá rána. Zkroutil jsem se, skrčil, jak nejvíc jsem mohl, nejraději bych se zavrtal až pod podlahu, ale on mě nepustil. „Pamatuj si, že to bylo naposledy.“ Švihal hlava nehlava, já jsem řval jak na lesy a on do rytmu práskání dvojitého řemene vyrážel: „To jsme se dočkali hezkéch věcí, to máme za tu našu dobrotu, za tu našu výchovu, za všecko starání a živení, za to, že z tebe chceme mit pořádnýho člověka, za…“ Vyjmenovával, čím vším si nezasloužím být a co si nezasloužím mít, protože jsem lump rostoucí pro kriminál, a máchal přeloženým řemenem, tuhým, z předválečné, řádně vydělané hovězí kůže, jejž užíval k obtahování břitvy, mával jím nahoru a sekal dolů na můj zadek a záda a nohy, jednou dopadl na hlavu, jak jsem se cukal a uhýbal a kazil mu přesnou trefu. Svíjel jsem se, kroutil, zalézal pod stůl, pod židli, do kouta, ale odevšad mě vytáhl a nářez pokračoval. Jestli si maminka myslela, že když ho nechám v klidu najíst, bude výprask mírnější, tak se pletla. Brečel jsem, vykřikoval sliby, že už budu hodný, aby mi odpustil, že už to nikdy neudělám. „To je pravda, to neuděláš,“ sípal přerývaně, „vo to já se postarám.“ Už jsem ty rány skoro necítil a pomalu se odevzdával do vůle boží. Jestli mě zabije, tak mě zabije, budu mrtvý a bude pokoj. Paní Vaďurová ječela, ať přestane, ale on neposlouchal, teprve až ho maminka se slovy „Linharte, už ho nech, to stačí!“ chytla za ruku, přišlo vystřízlivění, přerývaný dech se ztišil a najisto očekávaná rána nedopadla. Řemen vklouzl do řady poutek na kalhotách, kolík přezky zapadl do správné dírky a tatínek se zčistajasna zajímal, kde co má podepsat. Na mě se už vůbec nepodíval.

Měl jsem si oddechnout, ale neoddechl, prožíval jsem velké pokoření. Maminka mi domlouvala, že falšovat podpisy se nesmí, že teď to vidím a budu si to jistě už pamatovat. Paní Vaďurová nezakrytě plakala, té bylo jedno, co se smí či nesmí, ona viděla jenom mě zbitého a poníženého. Ona, která děti neměla a sama na Ukrajině prožívala po té jejich bolševické revoluci horší věci než teď já, ona jediná mi rozuměla. Ale styděl jsem se, tak strašně jsem se před ní styděl, a to bylo víc než rány, které pálily po těle. Odstrčil jsem ty ochranitelské ruce, vyběhl ven a po příkrých schodech vystřelil na betonovou terasu, do té své oázy s výhledem na Hády. I­ teď mě ochotně přijala. Tam jsem, nesnesitelně pokořen, přísahal, že tady nebudu, že v tomto domě, u těchto lidí nezůstanu. Nemají mě rádi. Kdo ví, jestli jsem jejich. K tomu jsem se upnul silněji, než když mi to přišlo na mysl poprvé. Jsem pro ně cizí, kdo ví, kde ke mně přišli a kdo jsou mí praví rodiče, opakoval jsem si vzpurně.

Ve varu horečných vidin jsem z dálky zaslechl Jožovo: „Poď, utečem.“ Uteču! Já už tady nebudu, u lidí, co věří víc Pekárkovi než mně. Joža půjde se mnou, určitě, řekl to první. Pročpak asi ho to napadlo? Tlučou i jeho? Nemluví o tom, ale třeba to má doma taky jako já.

*