Zázraky se dějí... III.

Červen skončil.

Většina koní byla na dva prázdninové měsíce přepravena vlakem do Karlových Varů. Mladší generace zaměstnanců se na tuto jízdu těšila. Vlak stavěl na každé mezi a když byla příležitost, vyběhli jsme z vagonů do zahrad natrhat si třešně.

Vilda Šafránek, vyhlášený kašpar, k pobavení všech pokračoval v kradení třešní, i když vlak již pomalu odjížděl. Doběhl jen tak tak poslední vagon a běžel po střechách vagonů jako to dělají banditi v Americe. V odpoledních hodinách se bavil tím že vychrstnul kbelík z vodou na čekající lidi u závor. Jízda trvala necelé dva dny. Hrála se karetní hra Oko a na konci cesty mnoho peněz skončilo u pana Grešínského. Uměl-li dobře hrát karty, či šikovně švindlovat, jeden neví. Mé peníze zůstaly u mne, protože umím hrát jenom karetní hru dudák, takže jsem se nezúčastnil.

První srpnovou neděli po dostizích na Karlovarském závodišti jsme ve stáji jako obvykle ukončili práci a koně spokojeně křupali oves. Pepa Záveský, většinou tichý, uzavřený si k překvapení všech vzal slovo.

„Přátelé, na příští nedělní dostihy se těším a doufám že se budete těšit i vy. Jistě si pamatujete, pane Mašek, jak váš výkon na hřbetě Muráně kritizoval zde přítomný učeň, pardon, dnes již jezdec... Joska".

Přistoupil, objal mě kolem ramen a natočil tak, aby si mne mohli ostatní prohlédnout. „Byli jste všichni svědky, když prohlásil, že pokud bude mít příležitost jezdit Muráně v dostihu, předvede nám co doopravdy umí. Dokonce tvrdil, že s ním dostih vyhraje! Zde se mu naskýtá mimořádná příležitost!“ A začal mávat startovní listinou dostihů na příští neděli.

Startovní listina šla z ruky do ruky a každý z přítomných si na můj účet přisadil nějakou poznámku.

"No budete mít s Muráněm co dělat,”  poklepal mi na rameno pan Merta a předčítal ze seznamu zvučná jména koní a jezdců, kteří se dostihu účastní.

Když konečně všichni odešli, zůstal jsem sedět na lavičce před stájí, a po několikáté očima přejížděl startovní listinu, se kterou mne pan Záveský radostně plácl po hlavě a podal mi ji.

Já se neradoval. V dostihu poběží šestnáct koní, ale jakých! Osm jich je o jeden stupeň z lepší výkonnostní třídy než Muráň a o jezdcích radši ani nemluvit! Šach, Huleš a jiná zvučná jména. Jediné co nám dává naději, že neskončíme poslední, byla délka dostihu. Muráň byl čtyřletý a dobrý na dlouhých tratích. V dostihu byla nejméně polovina koní tříletých, a délka dostihu přes dva a půl kilometru, bude pro ně možná trochu moc. Týden uplynul jako splašený.

Od pátku nic nejím, na dnešní dostih jsem musel upravit tělesnou váhu o jedna a půl kila dolů. Jdu pomalu prosluněnou srpnovou ulicí k malému nádraží. Informoval jsem rodinu o mém dostihu a otec a sestra Helena se rozhodli přijet mně podpořit. Je před polednem a mám hlad. Z otevřených oken činžáků se line směs vůní nedělních obědů a dráždí mé chřípí až k hranici sebeovládání.

Aby toho nebylo málo, informoval mne otec, že jsme obdrželi pozvání na slavnostní oběd. Důvodem je oslava shledání. Na konci války v Norimberku při bombardování továrny, kde můj otec se svým přítelem pracovali, se na ulici plné štiplavého kouře ve spěchu rozloučili, rozhodnuti již se do továrny nevrátit. Ilegálně opustili Německo. Díky náhodě se sešli až po osmnácti letech. Oběda jsem si mnoho neužil. Ochutnal jsem jen trochu polévky.

Omluvil jsem se a vykročil k nedalekým stájím. Chtěl jsem se ještě zastavit ve stáji a podívat se na Muráně. Muráň mě vždy vítal. I dnes se z jeho boxu ozvalo řehtání. Když jsem otevřel dveře boxu, již čekal. Sklonil hlavu, čímž mi naznačil mou povinnost pomazlit se na přivítanou. Zatím co jsem jej škrábal mezi ušima a informoval, že dnes se musí snažit, tak si jen něco spokojeně brumlal.

Srpnová neděle se s počasím opravdu předvádí. Tribuny na závodišti jsou zaplněné do posledního místa. Převlékám se do dostihového dresu a pozoruji jezdce kteří podobný rituál dělají již mnoho let.

Každý jezdec se z šedého nevýrazného mění v barevného motýla. Hedvábná košile je u jednoho červená a bílá, jiný jezdec vypadá jako šachovnice a já dnes jedu v barvě červené a žluté. Bílé rajtky, černé jelenicové jezdecké boty jsou na lýtku lemovány širokým hnědým pruhem. Já se v kariéře jezdce převlékám teprve po páté.

Z žokejcimry jsme odešli do vážnice. Stěny jsou vyzdobeny obrazy slavných koní a žokejů. Zde jezdci se sedlem v podpaží, či přes ruku, stoupali jeden po druhém na váhu. Při této tradiční proceduře panuje ve vážnici slavnostní atmosféra. Vážím se poslední, mám číslo šestnáct, váha souhlasí. Šedesát jedna kilo i se sedlem. Potom v dlouhé barevné řadě opouštíme vážnici a odcházíme špalírem diváků do padoku. Zde se koně procházejí, vedeni vodiči po velkém oválu, aby diváci měli možnost prohlédnout si svého favorita zblízka. Živý plot oddělující koně od diváků je dnes doslova neprodyšně lemován diváky. V padoku je nabito, jsou zde trenéři, majitelé koní, jejich manželky a vedení dostihového klubu. Skupina okolo trenéra Truhláře si mne zvědavě prohlíží. Jsem jejich zaměstnanec, platili mé tři roky učení. Tak se jim nedivím. Potřásli mi rukou a já poslouchám poslední instrukce, jak mám Muráně v dostihu jet.

„Josef, po startu se snaž zvolna dostat na čtvrtou pozici. Drž se tam a v cílový rovině jděte naplno." Dodržet taktiku jízdy je povinnost jezdce, ať se mu to líbí či ne. Plán je plán, ale skutečnost je vždy jiná.

Startér dal povel nasedat. Jezdci vykročili každý ke svému koni a vodič jim pomohl do sedla. Tak i já. Sklonil jsem se a popleskal Muráně po krku. Celý ovál jsme obešli ještě několikrát, aby si mohli diváci prohlédnout i jezdce.

Další povel a dlouhá řada nepokojně poskakujících koní s jezdci si vykračuje k travnaté dráze, kde vodiči odepnou vodítko a koně s jezdci se jeden za druhým rozcválali k ukázkovému cvalu podél tribun. Pepa Záveský, který Muráně do dostihu vedl, jej také popleskal po krku, podíval se na mně a spustil.

„Josko, já i ostatní ve stáji očekáváme, že dodržíš své slovo“ a pod tou jeho velkou nosní skobou, možná větší, než měl herec Karel Effa, se na mne vesele šklebil. My jsme jej mezi sebou i tak nazývali. Byl si jist, že dnes moje velkohubost dostane za vyučenou. Já toho chlapa měl docela rád! Byl výborný jezdec a nás učedníky moc neproháněl.

„Tak nás pusťte, ať to můžeme zkusit“, culil jsem se na oplátku. Přesunul jsem ochranné brýle s helmy na oči a uchopil pevně otěže. Muráň se s nezkrotnou energií rozcválal, měl jsem co dělat jej udržet. Šetři se, domlouval jsem mu a sledoval bílý míhající se plůtek zaplněn diváky v naději, že zahlédnu tátu. Máma chyběla, chyběla již mnoho let. Bylo mi sedm když od nás odešla. Tátovi nechala dva kluky a dcerku. Vzala si sebou naší nejmladší sestru a odcestovala.

Zdvižený červený praporek startéra dal pokyn seřadit se na startovní čáře. Nervozita jezdců se přelila i do koní. Jakmile se podařilo všech šestnáct koní troch srovnat do řady, startér mávl praporkem.

Start! Ozval se hlasitý povel a koně pobízení křikem jezdců se rozběhli. Drny létají vzduchem, země duní pod nárazy kopyt, je slyšet i nadávky, to vše patří ke startu dostihu. Jezdci přikrčeni v sedle se snažili najít nejlepší pozici. S Muráněm, bombardovaní travnatými drny jsme se dostali k vnitřní bariéře lemované živým plotem. Byli jsme poslední. Když se celé pole koní přehnalo poprvé před tribunami, hlas komentátora dostihu ohlašoval.

„Ve vedení je Lumír s jezdcem Košťálem a pole uzavírá Muráň." Slyšel jsem své jméno a bylo mi smutno při představě, jak je asi tátovi. V posledním dostihu, který jsem na pražském závodišti jezdil, jsem skončil druhý. Tátovi jsem o tom psal jen v dopise. Nemohl tenkrát přijet.

Když koně proběhli první oblouk dráhy, setrvačnost je vynesla od bariéry a před námi se vytvořila úzká ulička. Neváhal jsem ani vteřinu, povolil otěže a Muráň s radostí přidal. Podařilo se nám celým obloukem bez problémů proklouznout těsně podél bariéry a předběhli nejméně pět koní. Muráň si začal pobrukovat. Byla to vždy známka jeho maximální spokojenosti a radosti z běhu. Míjeli jsme jednoho koně za druhým.

Muráň chtěl běžet rychleji, ale já přitahoval otěže a domlouval mu.

„Neblázni, šetři sílu, budeš jí za chvilku potřebovat.“ On jen třepe hlavou a chce, abych jej pustil na plno. Štěstí nám přálo. Drželi jsme se u plotu, pelášili úzkou uličku, kterou jako by někdo před námi zametal. Do posledního oblouku před cílovou rovinou jsme vběhli  již na šestém místě.

Byl to nejtěžší úsek. Ať bylo po dešti či ne, vždy byl rozbahněný. Koně po dvou kilometrech běhu, byli již unavení a blátivé místo jim bralo poslední síly. Držel jsem se pořád blízko bariéry, kde trávník nebyl tak rozmoklý. Do cílové roviny vběhli již jako třetí. Vděčnost, radost a překvapení prostoupilo mým tělem. Vtíral se mi pocit, že to nemůže být pravda, že se mi to zdá. Hezky zakulacený vystrčený zadek jezdce přede mnou mi pověděl, že budu mít co činit se slečnou Mílou Hermansdorferovou. Jedinou ženou profesionálkou, jezdící rovinové dostihy. Ohlédla se, aby zhodnotila situaci, s kým má tu čest.

Povolil jsem tlaku otěží a zvolna ale jistě jsme ji nechali za sebou. Před námi byl již jen jeden konkurent. Jezdec se také ohlédl, oba jsme se na sebe v překvapení zašklebili. Poznal jsem v blátem pokrytém obličeji mého kamaráda a spolužáka Vlastu Smolíka, jel v tomto dostihu velice dobrého tříletého koně Vajana. Otočil v ruce  bičík, jemuž se v jezdecké hantýrce říká „rajtštok“ a plácnul Vajana  za podpinku sedla. Asi to koně moc štíplo. Prudce odskočil vlevo. Tato chyba nám umožnila je dostihnout.

Zvuk zvonu z cílové věže ohlásil, že zbývají poslední dvě stovky metrů. Hlavou mi proletěla slova žokeje Šacha. Vyjet koně rukama je nejkrásnější zážitek z dostihu. Je to jako hudba. Je to rytmus. V okamžiku kdy se kůň odrazí zadníma, zapři pěsti do krku a celou silou jej strč dopředu, pomůžeš mu tím prodloužit cvalový skok. Myšlenky jako by se vypařily. Skrčen v podřepu za krkem jsem pomáhal seč mi síly stačily. Proběhli jsme cílem první, s náskokem dvou koňských délek.

„Murdo, Murdíku ty jsi to vyhrál, ty jsi to všem nandal, brzdi, brzdi už je konec“, vyrážel jsem něžně pochvaly, lapaje po dechu víc než on. Přitáhl jsem otěže, postavil se ve třmenech a ulevil bodavé bolesti ve stehnech a pokusil se zapískat. Byl to nacvičený signál k zastavení, který používali téměř všichni jezdci.  Nešlo to, byl jsem příliš zadýchán a ústa toužila po doušku vody.

Klusali jsme zpět k cílové věži kde na nás čekal pan Záveský. Popleskal vítěze po zpoceném krku, připnul vodítko, mlčel a kroutil hlavou. Nenacházel slova. Já jej předběhl.

„Hlásím, že jsme splnili očekávání zaměstnanců naší stáje“. A zasalutoval jsem. Proč ne, byl jsem přece na koni. Co následovalo byla již jen velice příjemná oslava vítězství. Potlesk diváků, nekonečné potřásání rukou.

Jakmile jsem se z toho mumraje vymanil, spěchal jsem do stáje. Muráň již byl ve svém boxu a s chutí se věnoval voňavému senu. Pepa Záveský byl již na odchodu. Vzal mě kolem ramen a řekl.

„Josko, to co jsem dnes viděl, se stane možná jednou za sto let a já jsem rád že jsem byl svědkem“. A vrtě nevěřícně hlavou, odcházel ze stáje.

Další půlhodinu jsem věnoval skutečnému vítězi. Pár kostek cukru, pohlazení a pusu na čumák. Seděl jsem na slámě a opřen o stěnu boxu jsem si promítal detaily dostihu. Dospěl jsem k přesvědčení, že Muráň ten dostih se mnou vyhrát chtěl.

Po návratu na závodiště jsem opět vyhledal tátu se sestrou, byli s rodinou našich přátel. Žertem mi vyčítali, proč jsem jim sázku na koně, kterého pojedu, rozmluvil. Sestra mne odlákala stranou.

„Podívej,“ poklepala na kabelku neobvykle nafouklou a otevřela jí. Nevěřícně jsem koukal na tlustý štos bankovek.

„Panenko Maria, kdes k tomu přišla,“ byla má první rekce a ruka zamířila ke kabelce. Pleskla mě přes ni a zavřela ten poklad.

„Pepku, já na ty koně moc nejsem, ale když už jsem tady a můj brácha na jednom z nich jede, tak si vsadím. A vsadila bych si, i kdyby jsi jel třeba na koze“.

Dala mi pusu na tvář a byla samý smích.