Tichá dohoda

"Ten synek je ganz gupi," obrátil se učitel na asistenta. Zvedl se, vzal kloučka za ucho a vedl ho ke dveřím, "tu nemaš co robit, iď dudum," vystrčil ho a zavřel. Asistent se zvedl, řekl si, že aspoň bude první v jídelně, když je šnytzel a žimjoky, a šel taky.

Učitel pokračoval ve zkoušení. "Tak gdo to vi? Ty tam v tym želonym mantlu, jak se menuješ?" ukázal na holčičku v poslední lavici. Hermínka, zakuňkala holčička. "Fajne meno maš, Hermina, tak nam pověz..."

To už asistent seděl i s vykázaným kloučkem v jídelně a futroval oběd. To na tych brezlach pěkně  šetřili, šnytloček žadny.. povídal si pro sebe nad řízkem. Klouček potahoval, ne a ne přestat. "Nebeč, na, tu maš šnuptychel a utři se to pyščisko," podal mu kapesník. "Učitela musiš posluchat. Nebo to řeknu tvoji mamě," cedil skrz zuby, "foter robi na šachtě, štajgra robi, a ty mu takum ostude robiš. Dostaneš po pysku." A zarudnul ve tváři: "Ja. Povim jim to, bos mě nasral!" vytočil se asistent sám až do vývrtky.

Jídelna byla jinak prázdná, z okénka se ozval smích kuchařek: "Pane asistent, dáte si s nami troche špiritusa?" "Ale inym kapečke," odpověděl s obavou v hlase asistent. "Ty tu seď a ne že to poviš doma."

Klouček byl zachráněn tichou dohodou džentlmenů.

(Poznámka pro ty, co by nevěděli: dialogy jsou napsány "po našymu", řečí slezského příhraničí, v jehož výrazech,  gramatice a nevybíravém tónu se odráží tisícileté soužití pruských Němců, Poláků, Čechů a Baltů.)