S hlavou v oblacích

Rodiče mého otce byli orientovaní umělecky. Babička učila hře na klavír a dědeček skládal hudbu a vyučoval na konzervatoři. Oba se snadno dokázali přenášet do světa představ. Často chodili doma po dlouhé neosvětlené chodbě ponořeni každý do svého světa. Kolovala o nich historka, že jednou šli předsíní proti sobě, babička mírně ohnutá o dvou holích, sledující cestu před sebou, dědeček vzpřímený, hledící před sebe. A najednou se srazili. Oba se pochopitelně hrozně lekli. Dědeček to ovšem jako muž nemohl dát najevo, a tak si ulevil: „Pořád tady strašíš!“ vybafl. Babička se tomu začala smát a všechno napětí z nich rázem spadlo.

Zejména s babičkou jsme si užili her plných fantazie.

I když tedy babička v době mého a bratrova dětství už chodila s pomocí dvou holí, stále to byla žena plná duševního elánu. Pamatuji si především její hry s bratrem, kdy při sezení na dvou židlích dokázali ve své fantazii vykouzlit z pokoje kabinu kosmické lodi a vzájemně se oslovovali Jimmy a Johny. Já jsem byla jakýsi divák v divadle, protože pokoj byl oddělen závěsem a ten sloužil v době těchto her jako opona.

A tak třeba tehdy babička volala: „Pozor, Jimmy, klesá nám tlak!“

A můj asi osmiletý bratr kontroval: „Musíme si nasadit kyslíkové masky, Johny!“

Babičce byly zřejmě inspirací Verneovky. Doma totiž měli kompletní vydání Verneových románů s krásnými ilustracemi. Překlady ale musely být někdy z konce devatenáctého a začátku dvacátého století. Pamatuji si jednu větu zřejmě z Robura Dobyvatele: „Vzducholoď plavolila semo tamo nemohouc naraziti na stálejší povan.“

Se mnou si babička zase hrála jinak. Jednou dělala k obědu nadívané kuře a celou dobu za kuře mluvila, jak se na tu nádivku těší. „Babí, a co všecko bude v té nádivce?“ řekla coby kuře. Když babička nádivku udělala, nacpala ji do vykuchaného kuřete. Potom vzala jehlu a nit a kuře začala zašívat. „Áúúú, to bolí!“ kvílela babička opět místo kuřete.

Dědeček se těchto her neúčastnil, byl až příliš pohroužen ve svých hudebních námětech. Ale protože rád chodil v Brně nakupovat zeleninu na blízký Zelný trh, jednou jsme ho poprosili, aby nám tam koupil mrkev pro naše morčátko.

„Ano, ano,“ řekl dědeček trochu nepřítomně. A na papír se seznamem, co má koupit, si připsal: mrkev pro hraboše. Hrozně jsme se tomu s bratrem smáli.

Když tak pátrám v paměti, smáli jsme se tam často.