Když soudruh Punin plakal

Cestou k člověku

Chodili od domu k domu, hledali člověka dobrého srdce. Ten bydlí snad támhle, říkali jedni a ukazovali na dům v dálce. Když se ptali tam, posílali je místní zas jinam, že možná tam, za humny bydlí člověk dobrého srdce. Ale ani tam ho nenašli. Cestou, u kaluže s pulci, potkali dívenku Sofinku, která jim naléhavě vypověděla, že ona sama neví, kde bydlí člověk dobrého srdce, ale že ona má srdíčko křehké, a nesmějí ji proto zlobit, jinak bude moc smutná. Nezlobili ji, ale patrně na nich bylo znát zklamání, že opět nepadli na člověka s dobrým srdcem, a dívenka propadla velikému smutku. Tak cestou za člověkem dobrého srdce, aniž ho našli, polámali srdíčko človíčka, sotva většího pulce. A brali pak své hlavy do dlaní a naříkali své viny k nebesům, ale nic to nebylo platné. A hledali už jen, kdo by jim odpustil, ale zas bloudili od domu k domu, protože člověku je hledat nemožné, opakovat přitom chyby, vstupovat do stále stejné řeky.

Když soudruh Punin plakal

Zamžoural svýma eskymáckýma očima do tmy pokoje, ještě chtěl spát, ale nemohl. Vstal, nazul si plyšové bačkory a nechal donést samovar s kakaem a vánočku z módního bistra San Piťr.

"Soudruhu Punine," řekl Semjon Něvgušin, "bude třeba řešit ty Čechy." Znova zamžoural eskymáckýma očima, tentokrát ale Semjon nevěděl, co chtěl Vladimir Vladimirovič vyjádřit. "Semjone," zívl smutně, "proč už mě nebudí děti?" Posadil se v proužkovaném pyžamu na kraj postele, nad sebou obraz majestátního jelena v říji, a se slzami v očích vzpomínal: "Pamatujete, jak mě budily se slovy 'Je čas vstávat, strýčku Punine' a společně jsme pak pili kakao ze samovaru a jedli vánočku se sekaninou, no pamatujete přece.." Semjon nasadil trudný výraz, jaký nosíval Dostojevskij a jiní klasici dumky, a šel s pravdou ven: "Pane, byly to Bambini di Praga. Musely opustit zemi."

Ještě nikdy, ale toho rána soudruh Punin žvýkal slanou vánočku, i když v bistru San Piťr ji dělají sladkou jako homole Kremlu.

Vrah lásky

Otevřela se mu širokým slovanským srdcem a úzkým dívčím klínem, dala mu vše, co mohla, a on ji zradil. Ale ona to tušila, nikdy neměla připustit tuhle přeshraniční lásku, vždyť Češi nejsou než chladní Němci mluvící česky, a čeština není než do češtiny přeložená němčina, a vůbec ten gotický duch toho města, kde je cukr našich kremelských homolí a teplo večerů na stepích, táhne jí hlavou, jak tak sedí na čemodanech a vyhlíží letadla stoupající do oblak. Gajzel, potahuje a u nosíku si drží kapesníček. Ani 24 hodin jí nedal, tak kdo je tu vrah?!