Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se(Ne)obyčejné příběhy holčičky Ivy- 8. Iva a mangalice Tonička
Autor
Gora
ilustrace blacksabbath
Máme rádi zvířata,
nejenom ta chlupatá!
To takhle jednou v létě seděla Iva na lavičce nahoře, až na Zvířecím vršku a jedla čerstvé jahody. Natrhaly je společně s babi.
Ta teď pila kávu a přihlížela, jak vnučce chutná. Možná, že jahody nebyly tak veliké a rudé jako z obchodu, ale byly jejich a sbíraly je vlastníma rukama na slunném záhonu. Ty voněly!
Najednou skočil na stůl věčně rozježený kocour Kryšpín. Viděl, že se podává něco k jídlu. Zamňoukal, jako by ráno nedostal misku granulí.
„Jedeš, Kryšpíne,“ zahnala ho Iva. Věděla, kam zvířata nesmějí.
Stejně neodběhnul daleko, vztyčil huňatý ocas a otíral se jim o nohy, dokud ho babička nepohladila.
Jak tam tak všichni tři odpočívali, nadešel čas na vyprávěnku. O čem to bude tentokrát? O panenkách, skřítcích anebo o zvířátkách?
„O zvířátkách, babi,“ rozhodla Iva a dál ochutnávala jahůdky.
„Bylo jednou jedno prasátko,“ začala babička.
„A jmenovalo se Tonička!“ dopověděla vnučka. Ukázala na kudrnatou prasnici za plotem výběhu. Strkala čumák do mezery v plotu a funěla. Sledovala malinkýma očkama, co se na dvoře děje. Prasata jsou totiž moc chytrá zvířata.
„No a téhle Toničce přišlo líto, že se nemůže válet po ubruse jako Kryšpín,“ dostala babička nový nápad na pohádku a pozorovala, jak Ivušce blýsklo v očích.
„Babi, prase je špinavý, fuj,“ ohrnula nosík.
„Tonička si říkala, jak by bylo hezké, kdyby ji měli všichni tak rádi jako kocoura nebo psy! Slýchávala volat po dvorku samé Kryšpíne, sem a Kryšpíne, tam, a ji hospodář jen občas poplácal po zádech, když sypal do žlabu krmení. Přišlo jí to nespravedlivé, a tak nadzvedla rypákem dvířka a podhrabala se ven. S hlasitým chrochtáním se přihnala ke stolu, právě kdy u něj večeřela celá rodina!“
„Jů, babičko, to se přece nesmí!“ kulila Iva oči.
„Do čumáku popadla ubrus a celý ho stáhla na zem. Čekala, kdy ji hospodář podrbe pod bradou nebo pohladí kudrliny na hřbetě, které mají všechna prasátka z rodu maďarských mangalic. Ale ten se rozzlobil, popadl koště a hnal ji zpátky!
A toho dne chytrá Tonička pochopila, že když dva dělají totéž, není to ještě totéž.“
Zdálo se, že Ivě je prasete líto a začala natahovat moldánky. Vzala z ošatky tvrdý rohlík a honem ho nesla Toničce.
„Přece bys kvůli ní neplakala, Ivuško. My na statku přece víme, že všechna zvířata mají své místo, užitková i ta pro radost,“ podala vnučce kapesník babička, aby si otřela oči.
Iva i tak drbala přes plot mangalici Toničce její hrubé kudrny. Jen tak, aby to Toničce nebylo líto, že není kocour nebo pes.
30 názorů
Evženie Brambůrková
10. 05. 2021To je hezký příběh.
kvaji, díky, tenhle díl jsem psala narychlo, měla jsem PC v opravě... ještě pozměním!!
Hezky napsané. Jen jedna věta je divná, respektive umožňuje dvojí výklad: "Ta teď pila kávu a přihlížela, jak vnučce chutná." To je jako "muž s dřevěnou nohou jménem Smith" (z Mary Poppins).
Karle, dobrá, tohle spojení odstraním... asi je to moc "nóbl" řečeno... díky!
Nesedí mi předposlední odstavec. Ne že by to nebyla pravda, spíš tím podáním. Hodna naší lásky na mě působí trochu nepřirozeně, příliš lidsky.
dievča, děkuju za hezký komentář...
prasata jsem dřív brávala na procházku, dokud byla jen dvě - Tonička a Janička, a poslouchaly víc než psi...
dievča z lesa
09. 05. 2021mangalička je zvedavá aj na obrázku ... a kocúrikovi mlsúnikovi to nedá ... HOP! a je na stole
Díky, Jamardi, za zastavení a názor... no, nevím, ale i děti z paneláku, pokud mají doma nějakého domácího mazlíčka, určitě dodržují nějaká pravidla... já mívala kočky dříve i doma a na stůl nesměly... byl by samý chlup...
Díky za seznámení s prasátkem z rodu mangalic. Kdyby jsem viděla obrázek bez poučení, myslela bych si, že je to prasátko převlečené za ovečku. Tak jsem teď chytřejší :)
Vyprávění je fajn. Také jsem měla babičku, která chovala zvířata. Se všemi mluvila a často jim nadávala. Ale nebylo to nic zlého, byl to její způsob. K té pohádce - vyprávěla bych ji dítěti ze statku, ale ne dítěti, které vidělo zvíře jen možná někdy zdálky. Ani by nepochopilo, že ten kocour na stůl taky nesmí. Je pravda, že na vesnici (kde chovají i užitková) jsou takto spravedliví.
Moje babička se také jmenovala Tonička. Ale pokud vím, tak se po ubrusu nikdy neválela.
Řrkl bych, že po stole se válející prasata jsou někdy k vidění v hospodách, obzvlášť v pokročilejších hodinách.
Jani, děkuju ti! Můj cyklus pro děti se pomalu chýlí ke konci, jsem ráda, že nás provázíš...
No vida, jak jednoduché! Momentální babiččin nápad na pohádku - a už ji tady máme. A ta lidská pointa - jedna radost.
Ivi, jsem ráda, že se ti líbí příběhy tvé jmenovkyně a že je provázíš ilustracemi! Díky moc.
Irenko, to je moc hezký příběh, Ivuška je milovnice zvířat. Líbí se mně i obrázek Ivi :-))), TIP
To se ti povedlo....a je to i s poučením....:-))))...a ta Iva...ta je stejná jako já...taky bych Toničce nesla rohlík....a ani za ten ubrus bych se nezlobila....my jsme jeden rok na chatě měli prase vietnamské...prohánělo se po zahradě a bylo tuze přítulné.....k odpolední svačině přišlo vždycky včas!!!!.....:-)))))))))))))))
Zase moc hezké, je vidět, že Ivuška má zvířátka ráda a dokáže s nimi soucítit. Obrázek taky fajn!