Mráz čaruje

Mráz čaruje

Jak víme, tato kniha má daleko do kroniky. Vzpomínky po hrstech trousím, ztrácím – a­ pak se spoléhám na náhodu, ťuknutí, nápovědu kdoví odkud. Někdy ťukne maličkost a ejhle, vyloupne se z ní kapitola. Pak zjistím, že není nijak sřetězena s druhými. Řeknu si: Co záleží na tom, kdy se co událo? Přednější je pravda, té se držím, i když se vám to někdy nezdá. To jen proto, že ji chci podat stravitelnější. Holá pravda je nanic, koho zajímá nahá kostra příběhu? Malinko ji musím přimašlit, propůjčit jí tvar podle své představy. Ten pak leštím, pulíruju, glazíruju, až ho vyglazíruju takřka do čitelna. Kdyby ne, brzo bych vás omrzel, takového zapisovatele byste vyhnali. Vězte tedy, že vám vždycky říkám pravdu. Jenom ji trošku zaobalím, pocukruju, posolím a okořením.

Trochu si taky vymýšlím, to ano, ale většinou lžu málo a – a­č těžko uvěřit – s­tane se, že nezalžu ani slovíčkem.

Jako teď.

Toho zimního dne jsem litoval, že neumím malovat, Janin aparát není stavěný k přesnému zachycování barevných odstínů lesa a oblohy, a ty v těch kouzlech dnešní atmosféry hrály hlavní roli.

Už týden vládla obleva, sníh byl všechen pryč, ale dnes v noci opět napadl. Na kamenném stolku u ohniště naměřila Jana třináct centimetrů.

„Pojď se podívat k pramenům,“ vyzval jsem ji.

Obuli jsme se do zimních gumáků, vystoupali lesem na vrstevnicovou cestu a dali se doprava, proti proudu.

Nemrzlo, sníh byl měkký, teplota nad nulou.

Po kilometru, když jsme přecházeli napříč sjezdovkou, otevřel se nám výhled do údolí. Otočili jsme se – a­ zůstali překvapeni stát. Poklop, co doteď ležel nehybně na okolních vršcích, dával se právě do pohybu. Od severu fouklo a šedá clona se sunula směrem k horám.

Z modrého okna, jež se na okamžik otevřelo v jednolité mase, studeně zavanulo. Potom se nebe znovu zavřelo.

Čerstvý sníh ležel pod námi na střechách, zahrádkách, pastvinách, ležel i na lese a čirou bělostí hrál až do modra.

K nevíře! Viděli jsme to oba: ten sníh byl víc modrý než bílý.

„Od severu se žene mráz,“ řekl jsem.

„Myslíš?“

„Určitě. To, co se teď děje, není jen tak… necítíš? Začíná se ochlazovat.“

„Mně se nezdá.“

„Poznáš to. Brzo.“

Z příštího průhledu, který nám les na cestě k pramenům poskytl, otevřela se větší část údolí. Teď se do něj díváme nadél, vidíme až na jeho konec. Tam, daleko vpředu pod lesem, leží čistý sníh na pastvině. I ten je modrý.

V té chvíli již modrý dech zimy ovládl celé údolí. Tam kde se potok zatáčí doprava – někde nad naším domem –, rozlil se v šedi nízkých mraků růžový ostrov.

„Akorát nad našima. Nepřistávají u nás Mimozemšťani?“ je první, co mou milou napadá. Hned taky lituje: „Škoda, zrovna když nejsme doma.“

„Prosím tě, nezačínej s tím zase,“ spínám ruce.

Ale ona to snad myslí vážně: „Co když jo? Chci tě vidět, jak se budeš tvářit, až jednou přiletí.“

Neposlouchám. „Nefantazíruj, jen se dívej, vidíš tu krásu?“

Vtom se až na samém konci údolí začal z šedé duchny na hřebeni klubat vrchol Stříbrné. Lesy na jejím úbočí se rozsvítily jako zrcadlo nastavené slunci, až v očích zabolelo. Zdroj světla, které se do té hory opíralo, zářil někde za námi, ukrytý za temným příkrovem.

„To je krása. Ne darmo se těm svahům říká Slunečná,“ vydechnu, pohlédnu vedle sebe – a­ téměř stejný jas odráží Janin obličej.

Až za dlouho se od toho tajemného světla odpoutáme a vykročíme svou cestou, dál k pramenům.

Sníh začíná křupat pod nohama. Teplota klesla pod nulu. Cítíme to i na tvářích.

„Měls pravdu, začíná mrznout.“

„K pramenům nepůjdeme,“ rozmyslím se, „tak krásný barvy dlouho nevydrží, nechci o ně přijít kdesi v hloubce lesa. Pojďme radši po silnici, ať si jich užijeme.“

Za mohylou obecního vodojemu zabočíme doprava. Po pár krocích pod námi zaduní dřevěný mostek přes potok; o kousek dál, pod hájenkou, překročíme vyhrnutou bariéru a vstoupíme na holou silnici. Jen potud sahá zimní údržba.

Jdeme po proudu protáhlou vesnicí mezi dvěma klikatými řadami domů a chalup, lemujících potok a silnici. Napravo a nalevo se zvedají stráně pokryté lesy, a tam kde převládají smrky, leží na nich vodorovné žebřiny sněhových bochánků.

Na Slunečné v dálce před námi se za celou dobu nic nezměnilo, její svah dál svítí odraženými paprsky neviditelného slunce. Zamračená obloha „nad našima“, kde se zvedá Ďáblův kopec, stále prosvítá růžově. Mračno zcela nedoléhá k lesu na vrcholu, nechává tam jasně modrý průzor odtud, z přítmí, do vesmíru.

Za námi se něco změnilo. Ohlédnu se. Stačím jen vydechnout: „Podívej.“

Špičky lesa tam v závěru údolí širokým hřebenem pročesávají tučné břicho mraku, a to se zlatě a růžově rozsvěcí.

Tolik světla najednou!

Ne dlouho. Mrak něco shora opět zakrylo a celé údolí se ponořilo do soumraku, jen svahy Slunečné daleko vpředu jasně svítí. Už snad hodinu.

Jdeme dolů údolím, naproti tomu světlu. Všude na lese leží čerstvé nadýchané polštářky. Někde modré, jinde růžové. Čiší z nich mráz a zaplavuje údolí.

Jsme svědci, účastníme se náhlého vpádu mrazu. Podíváme se jeden na druhého a smějeme se, jak nám zčervenaly tváře.

Když přijdeme domů, teploměr za oknem hlásí dva stupně pod nulou. Už za hodinu tři, večer pět.

Ráno deset. Na okrajích tůně v potoku se objevila nová průhledná krajka.

Ponořím se tam a slyším i přes hluk proudu, co sem padá ze splávku, jak se led tříští, jak cinká o kameny.