Kriminálník 2/5

Tohoto Miloše, p­ro mě však vždycky jen pana Hloucha, pětačtyřicetiletého starého mládence, jsem přijal na své polesí v čase uvolnění v osmašedesátém roce, když ho rehabilitovaného propustili před vypršením pětadvaceti let, k nimž byl v jednapadesátém odsouzen za odpor proti združstevňování venkova a účast v „babických událostech“. Nestačil se oženit, neboť nejlepších sedmnáct let svého života strávil v těžkém žaláři pro politické vězně ve Valdicích-Kartouzích. Těch známých „událostí“ se ve skutečnosti dotkl jen náhodně – p­­ro blízkost bydliště žádný div –, ale i to tehdejšímu soudu stačilo.

Na tom polesí pak přes všechny reorganizace a měnící se vedení, počínaje mým sesazením, pracoval až do důchodu. Nikdy nezískal nárok na plnou čtyřtýdenní dovolenou, do počtu odpracovaných dní mu nebyla započtena doba strávená v samovazbě. A co těch samotek v nečinnosti proseděl! Dostával je za vzpurnost, většinou proti bezpráví na spoluvězních. Bylo to zlé, ale snad nejhorší bylo, že nesměl pracovat, jen se v temné díře celé dny a noci, kdyby k tomu měl sklon, užírat. Jeho však na rozdíl od jiných držela při životě a zdravém rozumu neochvějná víra v Boha. Modlil se, rozjímal, a necítil se tak sám.

Občas mi něco z těch trpkých roků pověděl; neochotně, stručně, na půl úst, jen mezi čtyřma očima. Z toho mála jsem vyrozuměl, že všelijaké tresty byly na denním pořádku. Rány a kopance se styděl přiznávat, to vždycky přešel mlčením. Styděl se ne tolik za to, že je dostával, víc za to, že je někdo byl schopen uštědřovat. Těžce ze sebe soukal, že sadističtěji založení dozorci si dávali záležet, aby vězeň i pro malou rebelii p­ocítil „tvrdou pěst dělnické třídy“. Za takové a podobná hesla schovávali své pudy, jimi je posvěcovali, tak stavěli na odiv pohrdání lidskou důstojností. Nezajímalo je, a vůbec už nedojímalo, že i tou svou.

Když jsem se to po slovíčkách sem tam vypuštěných dozvídal, padal na mě pocit viny za to, že v té době jsem pohodlně studoval, jako právoplatný člen společnosti pracoval ve svobodně zvoleném povolání, před krátkým časem dokonce mohl bez cenzury vyslovit jakýkoliv názor v novinách – a on v potu a za mzdu, jež celá padla věznici „na stravu a ubytování“, otročil na nucených pracích, aby poznal, zač je toho loket vzepřít se lidové moci.

Po sedmnácti letech byl zčistajasna postaven na vlastní nohy.

Ani doteď si nezvykl. Chodit kam chce, pracovat kde chce, sám si vydělávat na živobytí.

Ach ne, nedokážu odhadnout, co z toho mělo a má pro koho z nás větší cenu.

*

Radost z téměř neomezené svobody byla krátká – o­d jara do srpna jednoho roku. Pak náhle konec.

Brzy po vyhaslé naději a „znormalizování“ poměrů ve společnosti přišel pan Hlouch do kanceláře polesí, ještě jsme ji měli v Mikulovicích na lesovně. Stál přede mnou rozpačitý, s obálkou v ruce: „Podívejte se, pane pol…,“ uvědomil si, že už polesný nejsem, „podívejte, pane inženýre, co jsem dostal.“

Podával mi úřední dopis s hlavičkou nápravného zařízení ministerstva vnitra Valdice.

Sledoval mě, jak čtu, a já jsem nevycházel z údivu: vedení věznice mu posílá účet na mnoho tisíc Kčs, které „… dlužíte za dny strávené v samovazbě v letech 1951 – 1­968, kdy Vám náš ústav bezplatně poskytoval stravu a ubytování.“

Nevěřil jsem vlastním očím, to přece musí být vtip, na konci dopisu jej vezmou zpátky.

Ale nic takového nikde až do konce nebylo.

Součet těch „dlužných“ dnů vydal málem za tři roky.

Tolik ironie, tolik výsměchu nespravedlivě stíhanému, který měl být očištěn! To už neplatí?

Ne, to už neplatí. Nikde slůvko o proběhlé rehabilitaci, nikde slůvko omluvy, jen surový, skřípavý tón nové doby. Doby obrácené naruby.

Cítil jsem téměř na vlastním hrdle, jak se smyčka stahuje. Tři roky po tom, co byl ten člověk samotnou komunistickou mocí uznán nevinným a nespravedlivě stíhaným, je vržen zpátky do těch nelidských poměrů. Nemůže si ani být jist, zda ho znovu nepovolají, aby si odkroutil zbývajících osm let.

Strašné je nazývat ubytováním samovazbu v temném sklepení kartouzského kláštera, studeném i v létě tak, že zmučenému vězni modrají klouby a kdo nemá dobrou kondici, snadno se dočká zápalu plic.

Ale oni jsou velkorysí, dluh mu dovolí posílat v měsíčních splátkách, což si má zařídit v mzdové účtárně zaměstnavatele.

Proto s tím za mnou přišel, že jsem měl na starosti mzdy, ne stěžovat si. Výzvě k placení se vůbec nedivil, byl za těch teprve nedávno skončených sedmnáct let v Kartouzích zvyklý, že si nikdy nemůže být ničím jist. Přišel jen, abych mu zařídil pravidelné strhávání splátek ze mzdy.

Mně se však vůbec nechtělo té do nebe volající nespravedlnosti se podvolit.

„To přece nemůžou!“ rozčílil jsem se, „proběhla nějaká rehabilitace. Nebo ne? Nechte mně to tady, já jim napíšu.“

„Myslíte, že to k něčemu bude?“ zeptal se opatrně, aby se mě nedotkl.

„Nevím, ale to přece nemůžeme přejít. Já to tak nenechám.“

„To chcete fakt udělat?“ divil se a nevypadalo to, že by souhlasil.

„Jo, udělám, napíšu jim.“

Pokrčil rameny: „Rozmlouvat vám to nemůžu, ale nevěřím, že to k něčemu bude.“

„Uvidíme,“ nedal jsem si vzít bojovnou náladu a ani nepomyslel na následky, jež ta vzpoura může mít.

Počkal jsem do druhého dne, abych z první zlosti vychladl, a pak jsem tomu úředníkovi napsal, že došlo k politováníhodnému omylu, protože pan Miloslav Hlouch, narozený šestého prosince devatenáct set dvacet tři v Rokytnici nad Rokytnou, byl toho a toho dne roku 1968 plně rehabilitován jako nespravedlivě stíhaný. To jsem podtrhl – a už jsem cítil, že to na mě znovu jde a že jednodenní vychladnutí nestačilo. Nutil jsem své napjaté struny do klidu, to se však nedařilo, dál z nich zněl vysoký vibrující tón a já jsem sázel jednu uštěpačnou větu za druhou, až jsem skončil: „Proto žádám, abyste si vše znovu ověřili a na základě zjištěné skutečnosti vymáhání domnělého dluhu (opět podtrženo) přehodnotili.“ Dopis jsem v zastoupení zaměstnavatele podepsal vlastním jménem a dal na něj razítko polesí, jiné jsem neměl.

Čeho jsem chtěl v čase utahování smyček touto provokací – neboť jinak se číst nedala – já blázen d­osáhnout?!

Je ovšem otázka, zda by pokorná prosba o odpuštění dluhu zmohla víc. Však také ani jednoho z nás taková možnost nenapadla.

Ve Valdicích zřejmě neznali hierarchii Státních lesů a opět napsali mně na polesí, aniž si zjistili, že jediná organizace, která může na této úrovni jednat, je můj nadřízený lesní závod.

Ovšemže jsem takovou odpověď měl čekat. Jen mi potvrdila, že jako všude, vracíme se i ve vězeňství hluboko do minulosti. Psali, že jmenovanému byl trest odnětí svobody 25 let právem udělen Krajským soudem v Jihlavě roku 1951 za podvratnou činnost. V roce 1968 mu sice byl výkon trestu o osm let zkrácen, ale jen v důsledku působení kontrarevolučních sil, jež se zmocnily vedení strany a státu. Kontrarevoluce byla naštěstí včas potlačena a vše se ubírá správným směrem. (Ironie pisatele zde byla nepřeslechnutelná, oplácel tak ironii mou.) Jmenovaný je povinen zaplatit vypočtený dluh za dobu, po niž pobýval v izolaci, tudíž nepracoval a nepobíral mzdu, z níž by mu náklady na stravu a bydlení mohly být sráženy. Očekávají neprodlené zahájení splátek, jinak podniknou přiměřené kroky k jejich vymožení.

Nevinný je tedy znovu vinen podle zákona. Není kam se odvolat.

V bezmoci opět zbývá člověku jen smíření: Přestaň se, člověče, trápit napravováním toho, na co nestačíš, a uvidíš, jak bude vše hned zalito světlem.

Pan Hlouch věděl, jak dopadnu. Nic si od mého dopisu nesliboval, proto nebyl zklamán a mou omluvu za vyvolávání marné naděje odmítal.

S jeho vědomím jsem tedy dal ten první dopis přečíst hlavnímu účetnímu Klivanovi, ať zařídí srážení splátek. O proběhlé korespondenci jsem pomlčel, nač vést zbytečné řeči. Jeho nechápavý pohled a mé pokrčení ramen bylo vše, co jsme si v tom čase smiřování vyměnili.

„Rehabilitovaný“ politický vězeň splácel pak dluh za kartouzskou samovazbu ještě v důchodu, přivydělával si na něj u nás v pěstebních pracích. Přesto se díky své skromnosti stačil starat o maminku a ještě pomáhat bratrovi se zaopatřováním neteře a synovce. Sílu mu k tomu poskytovala víra v Boha, kterou v sobě po léta v kriminále upevňoval, zatímco jiní třeba i ztráceli.

Zaplaťbůh se dožil malé náplasti v podobě nové, definitivní rehabilitace po Listopadu 1989.

Na to však se už jeho zbožná maminka dívala, jak věřil, odjinud.

*

(pokračování)