Muž z hlubokého lesa

Nikdy nezabíjím zbytečně, dokonce ani lidi ne, pomyslel si mladý muž, když na chodbě domu opatrně zvedal z podlahy Kobylku Bicolor neboli Lazebníka, která sem zabloudila neznámo odkud. 
„Běž starý brachu, tady by tě ještě někdo mohl zašlápnout,“ pronesl a opatrně položil hmyzího návštěvníka na venkovní rám okna. Poté zamířil směrem k dallaskému náměstí Dealey Plaza. Dnes měl nejdůležitější úkol své začínající kariéry. Za několik hodin tudy bude projíždět prezident Spojených států amerických John Fitzgerald Kennedy. Psal se dvaadvacátý listopad roku 1963. 

Nebyl to jeho úplně první úkol. Řečeno slovy starého pistolníka, na pažbě už měl dva zářezy. Ještě před čtyřmi roky byl nejlepším studentem Yaleyovy univerzity. Profesoři zůstávali v němém úžasu nad jeho vysokým IQ, které dosahovalo nezměřitelných hodnot. Předpovídali mu zářnou vědeckou budoucnost. V jistém slova smyslu se nemýlili.

Před dvěma roky ho navštívil člověk, jenž mu učinil nabídku, která se neodmítá. Představil se jako ředitel Centrály plánovaného vývoje Global Reconciliation. Mladý muž o této instituci v životě neslyšel. Tehdy ještě nemohl vědět, že o této firmě nemají ponětí ani nejvyšší představitelé země. Kdyby se tenkrát zeptal neznámého muže, kdo vlastně Centrálu řídí a organizuje, dostalo by se mu zajímavé odpovědi. Sám ředitel by mu oznámil, že to neví a vědět ani nechce. 

Uběhlo mnoho let a mladík zvolna přešel do věku, kterému se říká střední léta. Za sebou měl mnoho úspěšně vykonaných misí. Nyní už nepracoval sám, vytvořil si tým specialistů, nejlepších z nejlepších. Rodinný život a stálá přítelkyně mu však zůstaly odepřeny. S ženami navazoval jen krátkodobé známosti. 
V minulosti používal nepřeberné množství jmen. Nyní se jmenoval John Buchanan. Tentokrát si jméno vypůjčil od anglického spisovatele, který v roce 1910 napsal knihu Centrála energie. On sám přece také pracoval pro jednu Centrálu a navíc nešlo jen o román, ale údajně také současně o poselství k několika zasvěceným jedincům. Příhodné jméno vzhledem k jeho práci. V záloze měl další jméno: Stephen Hunter. To si schovával pro případ až jednou napíše o svých zkušenostech knihu.
Ještě stále občas dostával zakázky k eliminaci nepohodlných osob, aby vývoj pokračoval naplánovaným směrem. Centrála používala s oblibou silně antiseptický slovník. Nikdy nepadlo slovo zabít, zničit, vždy šlo o eliminaci. V posledních několika letech se také stal expertem v mnohem sofistikovanějším oboru. Plánované katastrofy, roztržky mezi národy, války a epidemie. 

Nyní se nacházel v srdci střední Evropy. V hlavním městě České republiky. Píše se rok 1999. 

Neměl před sebou žádný neodkladný úkol. V Praze pobýval částečně v rámci odpočinku a částečně zde v klidu plánoval jednu obzvlášť důležitou a velmi složitou zakázku, jejíž realizace má proběhnout v blízké budoucnosti. Bude to jeho labutí píseň. Pak odejde na zasloužený odpočinek. Mimoděk si vzpomněl na svůj tým. Kolegové si užívali měsíce volna v dalších městech po celém světě. Ten oddych si rozhodně zasloužili. 
Praha mu učarovala svým neodolatelným kouzlem starobylosti a tajemství již před osmi lety. Tehdy ji navštívil v rámci eliminace významného politika, jehož příjmení neuměl ani vyslovit. Pamatoval si jen jméno Alexandr. Byl to předseda jejich kongresu, či jak to tady nazývali. Centrála dospěla k názoru, že další činnost tohoto politika, který byl pro svůj národ legendou, je vzhledem k plánovanému vývoji ve střední Evropě nežádoucí. 
Odvedli čistou a dokonalou práci. Žádná zběsilá střelba, jen obyčejná automobilová nehoda na mokré dálnici. Příprava složitá, výsledek vynikající. Jeho tým obdržel prémii s několika nulami. Podobný princip si pak zopakovali při zakázce nejvyšší priority s krycím názvem Princezna. Zde zaváhal, ale akci s týmem dokončil. Tyhle pochybnosti si jednou pro vždy zakázal. Není to profesionální. Předtím se mu to totiž už jednou stalo: 28.února 1986 na křižovatce v centru Stockholmu. Tenkrát si poprvé položil otázku "proč musí tento sympatický švédský politik zemřít?" Nenašel žádnou souvislost, ani náznak. 

John Buchanan se právě chystal v podzemní garáži nastoupit do svého vypůjčeného auta, když se za ním náhle vynořil stín. Prudký úder teleskopickým obuškem do ramene ho srazil k zemi. John zůstal v pokleku a zvedl ruce v náznaku rezignace. Potřeboval získat pár vteřin.
Útočník cosi vyřvával a výhružně se rozpřahoval k dalšímu úderu.
John sice slovům nerozuměl, ale chápal jejich obsah. Věděl přesně, co přijde. Toho drzého hajzla, který ho chtěl okrást, to bude hodně bolet. Neví, s kým si zahrává. Zabít ho ovšem nemůže, rozruch nepotřebuje. Stačí, když mu zlomí ruku a pořídí poukaz na nové zuby. To musí stačit. Ještě jednou udělal směrem k útočníkovi několik uklidňujících pohybů rukama a naznačil, že sahá pro peněženku. K dalšímu se nedostal.
Za útočníkem se náhle objevila postava, která zloděje zkušeným chvatem připravila o jeho zbraň. Následovalo několik hodně nesportovních úderů, které útočníka srazily na zem. To bylo Johnovi velmi sympatické. Každý, kdo se v pouličním boji snaží o zápas fair play jako na olympiádě, je hlupák, který si zaslouží prohrát. Otřesený útočník se dal na celkem svižný ústup. 
„Jste v pořádku, pane?“
John pochopil, co mu chlápek říká.
„Mluvíte anglicky?“ zeptal se.
„Ano pane, můžeme hovořit anglicky,“ dostalo se mu odpovědi.
Nyní si John svého zachránce, lze-li to tak říct, pozorně prohlédl. Necelých čtyřicet, tedy zhruba o dvacet let mladší než on, vysoký šest stop, v dobré fyzické kondici, na hlavě krátký účes. Černé seprané tričko a džíny. Tvrdý, současně však i jaksi laskavý pohled. Voják nebo polda, napadlo Johna. V tom druhém případě dosti nepříjemná okolnost. Pomalu se zvedal z pokleku. Muž na něj znovu promluvil, tentokrát již v jeho rodném jazyku.
„Jste v pořádku? Zavolám policii.“
Takže polda to asi není. To je dobré, pomyslel si John. 
„Není třeba. Ten je už dávno v prachu a já nemám nejmenší zájem na policejním papírování,“ řekl zvolna. Na tom skutečně zájem neměl. „Dovolte, abych vám poděkoval, jmenuji se John Buchanan. Jsem ve vašem krásném městě na dovolené.“
„Patrik Šeba,“ představil se zachránce a dodal: „Mrzí mě, že jste musel zažít i odvrácenou stranu Prahy. Není to zde časté, ale stává se to. Tak ať vám zbytek dovolené proběhne už bez nepříjemných událostí. Mám auto zaparkované proti vám. Už nějakou dobu jsem v něm seděl. Potřeboval jsem si něco promyslet. Ten dobytek si mě nevšiml.“
Patrik napřáhl ruku na rozloučenou. John mu ji pevně stiskl. Na chvíli proběhlo v jeho mozku několik impulsů. Nebyl si tak úplně jist, jestli je to dobrý nápad, ale co, nic se nemůže stát. Proč si trochu nepopovídat s někým, kdo patří mezi normální lidi. Ani oběť, ani kolega. 
„Poslyšte, Patriku, nevíte o nějakém tichém baru? Jestli máte trochu čas, dovolil bych si vás pozvat na skleničku. Možná na několik skleniček. Myslím, že si je oba zasloužíme.“
„Ano, čas bych vlastně měl. Manželka je na návštěvě u tchýně. Nedaleko odsud je takový malý bar, majitel je můj kamarád, tam bude klid na kus řeči. Půjdeme pěšky. Pak si budeme muset zavolat taxi asistenční službu. U nás se přestupky s alkoholem berou dost vážně.“

Bar U Stoklasy vypadal jako starý krámek kombinovaný s knihovnou. Několik stolů a regály plné knih.
„Poněkud neobvyklé,“ zhodnotil John situaci.
„Jiří, vlastně George Stoklasa, tak se majitel jmenuje, se pokouší o takový experiment. Spojit konzumaci alkoholu s dobrou knihou.“
„A daří se mu?“
„Moc ne, odpověděl zamyšleně Patrik, některé lidi ty regály s knihami spíše odrazují.“
John se zasmál. Jsou věci, které k sobě nepatří. O tom věděl skutečně hodně.
Patrik pozdravil svého přítele a stručně mu vylíčil situaci. 
„Pořád se něco děje,“ poznamenal majitel baru. Oba se zasmáli. Narážka na vyprávění populárního herce, který bavil celý národ, padla na úrodnou půdu. Pak pokynul rukou k volnému stolu za zástěnou a starosvětským způsobem utěrkou zametl čistý stůl.
John si objednal skotskou, Patrik Fernet. Když barman nápoje přinesl, John zavětřil. „Proboha, co to Patriku, pijete za lektvar?
„To je skoro náš národní nápoj, něco jako whisky u vás. Ochutnejte.“
John výzvu přijal a usrkl nabízeného nápoje. 
„Jako kalich hořkosti,“ zamumlal. „Zůstanu raději u skotské.“
„Jste tady na dovolené,“ zahájil Patrik rozhovor, a trochu nesměle dodal: „V jakém oboru pracujete? Vlastně promiňte, nejprve bych se vám měl představit já. Jsem novinář a tak trochu spisovatel.“
„A to se u vás všichni novináři takhle běžně rvou, jak jste názorně předvedl?“
„To asi ne, ale já jsem vyrůstal prakticky na ulici v dost drsné čtvrti a tam to jinak nešlo.“
Zajímavé, hnalo se Johnovi hlavou. Možná si s ním zahraju jednu ze svých oblíbených her. 
„Pracuji jako bezpečnostní poradce,“ odpověděl s potutelným úsměvem, který naznačoval, že neříká všechno. A dodal: „Vyhodnocuji různá bezpečnostní rizika a zařizuji nápravu.“
„Můžete to rozvést? Jako novináře mě to neobyčejně zajímá. Jistě chápete...“
John nezamyslel. „Odpovím vám Patriku, asi takto. Jistě znáte atentát na Kennedyho…“
Patrik mu snad až příliš snaživě skočil do řeči. „To mě opravdu zajímá.“ 
Vražda JFK bylo jeho oblíbené téma. Tolik nejasností, manipulací a záhad v záhadě! Přečetl snad desítky knih na toto téma. Nikdo se nikdy nedopracoval k něčemu, co by vysvětlovalo všechny okolnosti atentátu. 
Jeho společník se trochu zamračil nad tímto přerušením, které by za jiných okolností nemuselo dopadnout dobře, a pokračoval: „…tak v zajištění bezpečnosti prezidenta proběhlo mnoho školáckých chyb. Šéfovi jeho ochranky bych já osobně nesvěřil ani hlídání supermarketu.“ Poté se na chvíli zamyslel a tiše, velmi tiše dodal: „Pokusit se vyřešit vraždu JFK je jako bloudit v hlubokém lese. Všichni chodí ve velkém kruhu a nakonec dorazí zase na začátek. Zajímá to všechny, jenže nikdo o tom neví nic. 
„Vy snad ano?“ Patrik zvědavě civěl na muže sedícího proti němu.
„Vlastně ani ne, ale protože pracuji v oboru, tak jsem o tomto svatém grálu všech pátračů trochu přemýšlel. Tak čistě hypoteticky: Důležitý je vždy motiv činu,“ John zvedl prst do vzduchu jako by se obracel na samotná nebesa. V tomto případě by však jeho prst měl mířit opačným směrem.
„O motivech atentátu se toho napsalo hodně,“ pokračoval „mafie, Kubánci, vojenskoprůmyslový komplex a tak dál. Jeden významný moment však vůbec nevyplul na povrch. Kennedy se rozhodl zrušit právo Federálního rezervního systému na vydávání bankovek a chtěl celý peněžní systém podřídit ministerstvu financí.“ 
Novinářův nešťastný zvyk skákat do řeči se opět ozval. „Federální rezervní systém je vlastně soukromá banka s právem tisknout dolary, že ano?“
Johnův varovný prst opět vystřelil: „Je to tak, tímto vlastně řídí inflaci, deflaci a vůbec světovou finanční politiku. Ohromná moc. A Kennedy chtěl hráče v zákulisí o tuto moc připravit. Dokonce se už do oběhu dostaly čtyři miliardy bankovek, nazývaných Kennedyho dolary. S tímto geniálním nápadem přišel 4.června a 22.listopadu bylo po něm.“
„O tom jsem nikdy neslyšel,“ vydechl Patrik. „A jak to s tímto Kennedyho plánem dopadlo po jeho smrti?“
„Celkem rychle byl zameten pod stůl. Lyndon Johnson všechno zrušil a tím si zajistil, že svůj úřad dokončí bez větších komplikací.“
„Páni!“ reagoval poněkud prostomyslně Patrik. „A co ta verze, že byl zavražděn, protože se chtěl podělit se Sověty o informace ohledně UFO?“
V této chvíli se John zcela upřímně rozesmál. „Nesmysl! Trik starý jako lidstvo samo. Všeobecné povědomí se musí zavést do labyrintu pravd, polopravd, lží a vyložených hloupostí, aby se nezasvěcení uvrhli do nerozmotatelného zmatku.“

Později Patrik Šeba litoval, že s sebou neměl diktafon. Na stole přistálo ještě mnoho skleniček, než John dokončil své vyprávění. Hned druhý den, po vystřízlivění, si sedl ke stolu a rychle zapisoval všechno, co si pamatoval. Předtím však zamyšleně vzal do rukou Johnovu vizitku s oním podivným ručně napsaným vzkazem. Nedávalo mu to smysl. Ale teď není čas nad tím přemýšlet.
Johnova teorie o vraždě Kennedyho vypadala asi takto:
Křížová palba se nekonala, jak předpokládá jedna z alternativních teorií. Kdyby se našly kulky z jiných zbraní, tak by po balistických zkouškách okamžitě padla verze o osamělém střelci. A ta musela zůstat ve hře. 
John nastínil jiný průběh. Patrik samozřejmě nemohl tušit, že slyšel slova Mistra, který nabídl pravdu tak, aby vypadala neuvěřitelně. Jak již bylo řečeno: John měl zvláštní smysl pro humor.
Lee Harvey Oswald byl vybrán, určen a zmanipulován do role obětního beránka, jediného možného bláznivého viníka. Problém spočíval v tom, že to byl trouba, který pokazil na co sáhl. Proto se akce musel zúčastnit druhý špičkový střelec. Pro všechny případy. Pokud by se Oswaldovi přece jen podařilo usmrtit prezidenta, záloha se v tichosti stáhne. 
Umístění tohoto druhého střelce se stalo klíčovou otázkou. Pro tento účel se nabízela budova stojící naproti Texaského skladu učebnic odkud střílel Oswald. Říkalo se jí Dal-Tex (Dallas – Textil). Z tohoto stanoviště se dalo střílet pod podobným úhlem jako z Oswaldova okna ve skladu učebnic, aby balistická rekonstrukce drah na místě činu neodhalila, že prezident byl zasažen z jiného místa.
Druhým bodem přípravy byla zbraň druhého střelce. Musela odpovídat ráži, kterou měla Oswaldova italská opakovačka Carcano.V tom spočívalo celé kouzlo akce. Puška Mannlicher – Carcano byla příslušnými dokumenty spojena s Oswaldem a mnoho lidí v jeho okolí vidělo, jak se s ní předvádí. Jenomže druhý střelec by musel mít kvalitní zbraň. Měl tento problém vůbec řešení?

Podle Johna ano. Jeho vysvětlení bylo natolik složité, že ho Patrik požádal, aby mu to zapsal na kus papíru. Nyní lístek vylovil z kapsy a začetl se do Johnova velmi úhledného rukopisu. Pak vzal tužku a začal s pomalým pečlivým překladem. Podíval se na výsledek. 

John napsal: Jde o to, zdali by se střela ráže náboje 6,5 mm Mannlicher – Carcano, nedala laborovat v jiném náboji blízké ráže, jako je například Winchester Magnum, nebo v nějakém individuálním náboji s nábojnicí ráže.30-06 Springfield staženou na průměr střely 6,5 mm. Takové kombinace by umožnily vystřelit střelu s vysokou počáteční rychlostí, takže po zásahu do hlavy JFK by se roztříštila na drobné kovové úlomky a prach, které rozdrtí mozek. A současně máte zaručeno, že na kovových částečkách, které ze střely zbydou, nikdo nezjistí stopy vývrtu hlavně jiné pušky.
Podle Johnovy hypotézy se skutečně prokázala Oswaldova neschopnost. Prvním výstřelem zcela minul, druhý výstřel zasáhl prezidenta do vrchní části zad, což na smrtící zranění nevypadalo, (později se tato kulka řešila jako tzv. bludná, protože putovala prezidentovým tělem, vylétla z těla ven a zasáhla ve vozidle sedícího guvernéra Connallyho) a třetí výstřel opět mimo. Nyní ve zlomku vteřiny, po třetím neúspěšném výstřelu, přišla chvíle pro druhého střelce. Vystřelil smrtící kulku, která prezidentovi ustřelila zadní část hlavy. Poslední dva výstřely splynuly v jeden. Nikdo si nevšiml, že vlastně padly výstřely čtyři. Pak už plán mohl pokračovat podle původního zadání. 
Je to jen ničím nepodložená hypotéza, doplnil John na konec tiskacím písmem. 

Nyní si také Patrikovi vybavilo, co mu John odpověděl na otázku, kdo by mohl stát v pozadí.
 „Tak to pravdu nemám tušení,“ odevzdaně pokrčil rameny John. Zdálo se to Patrikovi nebo ne? Tehdy ve tváři svého společníka na okamžik zahlédl lehký úšklebek.

V myšlenkách se vrátil zpět do baru a k tomu zvláštnímu rozhovoru a ještě zvláštnějšímu závěru. Na chvíli si odskočil na toaletu. Kromě jiného si musel pořádně opláchnout obličej. To mu přece jen nějaký čas zabralo. Musí se Johnovi omluvit. Když se vracel ke stolu, uviděl jen druhou prázdnou židli. Jeho společník nikde. 
„Kde je?“ obrátil se ke Stoklasovi. 
„Hned jaks odešel na záchod, tak zaplatil celou vaši útratu a šel pryč. Jo, a něco ti tady nechal.“
Barman podával Patrikovi stříbrnou vizitku. 
Byla to velmi zvláštní vizitka. Jen jméno. John Buchanan a pod ním rukou dopsáno:

WTC. September 11, 2001…then I retire

Tak tomu Patrik už vůbec nerozuměl. WTC mu nic neříkalo. Datum 11.září 2001 a poznámka …pak odcházím do důchodu.“

To je za dva roky. Co s tím? Patrik vizitku zmačkal a vyhodil do koše.