kůrovec vypil mízu

sucho vodu

a tak aspoň spustili náhradní déšť

Dokud budeš předávat vzpomínky, bude alespoň ve fantazii... Tak je to bohužel se vším, co nám nějakou i maličkostí přirostlo k srdci...

Užíval jsi krásu lesa, který vysázeli lidé, kteří už nežijí. Ze stromů které vysázíme my se budou těšit lidé až tu nebudeme. Je to krásné. Vím myzí vzpomínky, je to bolestné. Kdoví, třeba stromy vnímají náš příběh...

Aru, vlastně ano, tenhle rozměr, o kterém píšeš v posledním odstavci, mi v textu uniká. Beru to dost materialisticky, máš pravdu.

úplně tě chápu, připoměls mi, že jsem měl, už je to řada let teda, co jsem měl oblíbený místa v lese a ty zmizely spolu s těmi stromy, celkově ale do lesa nerad chodím k nám za město, protože tady se absolutně lidi neumí chovat k lesu a taky to tam taky tak vypadá.

mě to přijde, že tam lidi chodí vytřískat ze sebe co nejvíc energie, aniž by hleděli kde jsou, vůbec to nechápu, projít se jen tak v klidu do lesa a nasát atmosféru lesa, absolutně neexistuje, vždyť i ten strom je svým způsobem živá bytost.

dvouleté dítě si to pamatovat nebude, i tak to v něm někde zůstane, zážitky v předskolním věku nejvíc formují člověka do budoucna, já mám třeba hluboký odpor k lékařům, protože jsem k nim v před školou často chodil, už mě tam jen tak někdo nedostane, teda doufám, že už je neuvidím, bylo by to super :D

Děkuju za komentáře. Je pro mě zajímavé, a vlastně překvapivé, jak to vnímáte.

Osobně mám dojem, že jakýkoli příběh může být příběh jen z pohledu člověka, který ho nějak emocionálně prožívá. Les, planeta, vesmír asi těžko vnímají něco jako příběh. A z mého pohledu příběh lesa skončil jeho skácením a odvezením kmenů. Tak jako se skončil příběh betonového plácku, kam jsme chodili jako kluci hrát fotbal a na kterém postavili tenisový kurt. Je to také hřiště jako hřiště, ale příběh tam schází. To, že na místě vykáceného lesa za dalších 50 let možná vyroste nový les (anebo taky z mnoha důvodů možná ne), je sice hezké, ale do mého příběhu už to nezapadá, protože místa, ke kterým jsem měl ve skáceném lese vztah už tam nebudou. Nebudou tam stromy, za kterými jsme hráli hru na schovávanou, nebude tam tmavá cesta, po které jsme chodili k rybníku, ani houpačka, ani obří smrk u kterého jsme postavili domeček. Nebudou tam všechna místa, která mi ale zůstanou v paměti tak, jak si je chci pamatovat, tak jak tvoří můj příběh lesa, který už skončil. Reálně přestal existovat a příběh uměle člověkem vytvořené oplocené holiny je už jiná pohádka. Dvouleté dítě si ale ten příběh pamatovat nebude vůbec. Jakoby se nestal. Společné vzpomínky se konat nebudou. O to přeci jde. Není to příběh lesa, hřiště, vesmíru. Pro mě je to příběh člověka, který se k těm věcem nějak staví. Vůbec mě nanapadlo, že se to dá vidět nějak jinak. Nic přece není nekonečné. Kdyby bylo, mohli bysme v klidu na vše rezignovat a nechat se unášet na vlně všehomíra. Nebo ne?

Aru - Kokořínsko.

Pěkné :-))) ***

se smrkem se začalo za Marie Terezie a on sem prostě nepatří, jak píše PavelK, duby, buky, atd.

Nebude si pamatovt strom, ale les, alespoň doufám, přetrvá.

Kdybys nebyl Zbora, dostaneš akorát nulu. Čau

*, jo

pro mě je ten text trochu zavádějící... příběh lesa opravdu nekončí, jak zmiňuje PavelK... ale zase beru, že všechny ty konce zní v textech tak nějak dojemněji.

Dobrá pointa, Honzo.

V mini rezonuje melancholie, ozvláštněná pohledem dítěte.

Třeba jsem jako ten smrk, nehodím se na místo kde jsem. Po mě třeba někdo zasadí odolnější dub nebo buk. Příběh lesa nikdy nekončí...

Pěkná báseň.