Stěhování 1/3

Vyhledám šikovně zaklíněný plochý kámen v moři jiných halabala poházených pod vrcholem hory, posadím se na něj a lokty opřu o kolena. Dýchám už klidněji. Slavím úspěch.

Je konec října, za pět měsíců mi bude dvaaosmdesát, a­ toto bych si byl včera nepomyslel: Jsem zas tady, na špici Suchého vrchu.

Opravdu už naposledy?

Proč najednou začínám svůj věk počítat ve zlomcích roků, ne v celých?

No proč asi: celých se nakupila hromada a začíná být na pováženou, kolik jich zbývá. Vždyť o zítřku nikdo nic neví.

Já o ten zítřek, i když je to možná divné, pořád stojím. Neboť, přiznávám, na světě je v podstatě krásně. Třeba teď – v­­ydrápat se až sem! Takové štěstí, taková nádhera!

V porovnání s posledním výstupem před půldruhým rokem byl tento o moc těžší: a­­parát ve vnitřním uchu rozviklaný, páteř neohebnější, nohy packají, vrcholový kužel suti jsem odspodu až nahoru musel překonat po čtyřech. Má milá mě při tom nedůstojném počínání fotila zezadu, zboku, zpředu, ať má co ukázat děckám: Podívejte se, kam si váš děda ještě troufl, poznáváte to? Taky jste tam byli.

Máme krásný modrý den bez mráčku. Nízké slunce oslňuje.

Jana opatrně našlapuje na šikmé plochy, vyhýbá se ostrým hranám, hledá v suti stabilní postavení pro pořízení snímku velkého dřevěného kříže, který kdosi nemeškal přišroubovat na kmen krajní borovice, jen co byly lesy k prvnímu červenci vráceny církvi.

Sedím na jemnozrnném placáči tvrdém jak sám křemen, a přece s povrchem navětralým, porostlým tuhými terči lišejníků, toho předvoje života, té živly neporazitelné symbiózy řasy s houbou. Ani mně, stejně jako těm kamenům a borovicím, vůbec nezáleží n­a něčím majetku. Zbaven minulých starostí si užívám nejvyššího blaha: Ejhle, tady jsem. Na vrcholu. Čeho bych mohl dosáhnout víc?

Ach, jak miluju vrcholky hor. I tento, jemuž do tisícovky pár metrů chybí, ale něčím jiným je výjimečný: pořídku tu stojí otylé kmeny borovic, kůru rozbrázděnou, koruny rozložité, a já skrz ty hrubé rozkošatělé haluze vidím do černých hor tak blízkých a tak strmá hlubina je ode mě dělí, že ještě před krátkým časem by mě to lákalo odrazit se… a letět. Dnes ne, je to již okoralá vzpomínka. Jen co si dávné nutkání připomenu,­­ pevněji se přidržím kamenné sesličky: Tady seď, člověče, buď rád, že ses dostal vlastním přičiněním až sem.

Chtěl bych pozpátku projít minulostí těch obdivuhodných borovic, co před dlouhým řetězcem generací uvízly v tomto nehostinném útočišti, v sterilním kamení na špici hory, kam je vytlačilo rozpínání buků, jedlí a smrků a kde jen ony, sluncemilné, otužilé, nenáročné, jsou s to přežívat a potomkům předávat geny nezdolnosti.

Zajímá mě i to kamení. Kéž bych mohl nahlédnout do hlubin času, který tu plynul před lesem! Sledovat, jak živly opracovávají křemencovou skálu, jak ji narušují, tříští do úlomků, těch přibývá a skály ubývá a trvá to nepředstavitelné věky – k­ nedopočítání. Není těžké porozumět bořivé práci slunce, deště, mrazu a větru, to je pouhá fyzika. Chci-li ale pochopit čas, co skálu dovedl k úplnému zhroucení, k přeměně v tyto rozdrobené kvádry a úštěpky – pak jsem v koncích. Představa jen jediného miliónu roků je nad mé chápání. A­ tudy jich prošly stovky.

Jak nepatrný dílek času, toho Času Země, jsou tvé ubohé roky, člověče! I roky stromů! Jste úctyhodný úkaz, jste dva vzorky Života, ale váš čas, to je až druhý díl. První a základní, čas kamene, čas hlubinného varu, vylévání, tuhnutí, rozpadu, usazování, nového varu, krystalizování, vyzvedání a nového rozpadání, tento čas časů nikdy do svých představ nemůžeš vměstnat. Přestaň se o to pokoušet.

Chvíli poseď, potom pokojně opusť horu a zapomeň.

*

Čas lidí, váš nebo můj, ten je ovšem jiný, žene se jak splašený, stále ho máme v patách, stále se vnucuje, často nevybíravě.

Vprostřed července 2014 jsem se „starými“ Brňáčky přešel hřeben od Šeráku přes Keprník na Vozku a zpátky a radostně lozil po skalách. A­ za pouhé dva týdny, kdy jsem ve chvatu a nervozitě podepíral nosné trámy nad bortící se zdí baráku, byl jsem na konci sil, má polekaná žena mě málem pohřbívala.

Po kývnutí k stěhování dostal čas pro mě rychlý spád: naráz mnoho vzruchů, spousta činností. Šetřili mě, odháněli, ale nemohl jsem přece poslechnout a tu a tam nepřiložit ruku k dílu. Přikládal jsem tedy, třeba ne tolik, jak by podle mě bylo třeba. I tak se stalo, že při společném drhnutí koberce vzadu na trávníku jsem už doopravdy nemohl a mou půlku za mě dokončila Jana. Stejně ten koberec, ledabyle stočený, překáží a bude dál překážet ve sklepě; v obýváku šlapeme po jiném, Pepou a Miluškou dovezeném z Kovářova.

Den nato, šestého září, jeli jsme na Žáry změřit podlahy. Měli jsme se tam sejít s Ježníčáky. Přijeli jsme o dvě hodiny dřív, neb Jana měla za lubem procházku po lese. Na tu se mně ale vůbec nechtělo. Zatímco ona křepce vyrazila, já jsem se coural bez nadšení. Povzbuzovala mě s citem a pochopením, chtěla, abych se i já radoval, ale nic nepomáhalo, na prsou mi seděla hnusná rozkynutá příšerka a zatínala drápky, až se dech zastavoval.

V bytě pak ženské plánovaly, který kus nábytku bereme z Petrovic, který od koho dostaneme, kam se má co postavit, čeho se zbavit, radily, jak s čím zacházet, přičemž domácí paní rázně odmítla používat plynovou troubu, že s ní nemá zkušenosti, jen ji zbaví letitého nánosu spáleného tuku, vydrhne a nechá tak.

Já jsem čmáral náčrtky místností a měřil. Když bylo hotovo, stál jsem u otevřeného okna, zhluboka dýchal, hleděl přes řadu vlašských topolů do zalesněných kopců směrem k neviditelné zřícenině Burkvízu na vrcholu Strážiště a těšil se krásnými výhledy, co nás tu čekají.

Někdo promluvil o odjezdu.

Chtěl jsem zavřít okno.

Tu se bílý parapet, zelené topoly a tmavé lesy zavlnily, jako když se přežene voda. Vše utonulo v mlze, plné kroutících se smítek, hádků, nitek. Co je to za mámení? Potřebuji si sednout a není kam, ještě tu nic nemáme. Opřu se o parapet a čekám. Snad to přejde. Ale co to prázdno vpravo, kde se držím okenního rámu a nevidím rám ani ruku, dokud tam neotočím hlavu? Co to má znamenat? Na zkoušku připažím a začnu pomalu zvedat obě ruce. Levou zřetelně vidím už odzdola, pravou ne, dokud se prsty nedostanu nad úroveň očí. Zavřu jedno oko, pak druhé, a je to stejné. To nebude v očích, něco se stalo vevnitř v hlavě. Co s tím? Odjíždíme a já mám čekat, až se mlha rozplyne? Jak dlouho? Jednou jsem to už zažil, asi před rokem, ale to mě nikdo nepotřeboval, nečekalo se na mě, tak jsem z venku podél zdi došmátral nepovšimnutý až do kuchyně ke gauči a lehl si. Trvalo to půl hodiny. Pravda, napadaly mě v té půlhodině dost hloupé myšlenky, ale přešlo to a nebýt toho, co se mi teď stalo, ani bych si už nevzpomněl. A pak! Tenkrát to přece bylo jiné, nestihla mě ta prapodivná slepota. Vždyť já tam napravo pořád nic nevidím.

Škoda, že si nemůžu lehnout, nic tady ještě nemáme, musel bych na podlahu, ale to nejde, jak bych to vysvětlil?

Musím opravdu za ten volant?

Ne, nemusím!

Clonou pokroucených vláken a smítek jsem se vydal za hlasem Jany. V rytmu nejistých kroků (nebo tepu srdce?) jsem rozrážel vířící mlhu, abych dal Janě klíč od auta, ať domů řídí, že se mi něco stalo. Ona však, zabraná v hovoru s Klárkou, příliš nevnímala a mou žádost odmítla, nevzala si řidičák. Neměl jsem sílu k dohadování, ale Táňa – ta má oči všude – si v­šimla, že se mnou něco není v pořádku. Stručně jsem jí svou potíž popsal.

„Nebude to ale v očích, určitě je to tam, vevnitř,“ ťukal jsem si do čela.

Přišel Jarda. Oba měli cukání volat sanitku, já jsem ale nechtěl. Raději bych jel domů do Petrovic, lehnu si a přejde to, uvidíte. I když plní starostí, nakonec mi vyhověli. Kačenku nemusel nikdo dlouho přemlouvat, řízení se ujala s chutí. Sami s Klárkou jeli za námi, aby ji pak vzali domů.

Seděl jsem sám vzadu a nic mě nebavilo. V hlavě se honily neveselé myšlenky: Co si děláš starosti o auto, o věci, o byt, o to, co tady zítra a pozítří určitě bude, když nevíš, jestli i ty, a pokud ano, tak v jakém stavu. Něco tě postihlo. Je to vážné, vážnější než tenkrát, tos to ještě mohl utajit. Měl by sis dobře promyslet, co je důležité, na čem nejvíc záleží, teď, kdy nevíš, co s tebou zítra či za chvilku bude. Něco se změnilo, něco končí, to je neúprosný fakt. To co přichází, nemusí být zrovna k popukání.

Namáhám se zahánět rušivé povrchní myšlenky, jež se mi honí hlavou a nesmyslně tam zabírají místo. Teď, kdy mám tolik co promýšlet! Musím přece přijít na to, co jediné má nyní cenu, bez čeho se napříště neobejdu, co je naléhavě třeba udělat. Ale zaboha se nemůžu soustředit, a vůbec už ne na nějakou pofidérní budoucnost. Kolem se řítí přítomnost, jen samé nedůležité, úmorně známé, všední jevy. Ty dorážejí odevšad, jenom je vnímám z hovoru Kačky a její babičky na předních sedačkách, z uplývání známé krajiny za oknem, z nekončící řady roztěkaných vjemů, jež se spikly, aby odvedly pozornost od toho, co teď má být hlavní. Je to zoufalé: vtíravá přítomnost přebíjí vizi budoucnosti, na nic nepřicházím, napadají mě jen rozptylující, ubíjející marnosti. Nedokážu se soustředit, připravit. Nic nevymyslím, vše mi uniká. Cítím se velmi nedobře.

V Petrovicích jsem na Jardovu starostlivou otázku popravdě odpověděl, že mlha se sice částečně rozptýlila, ale ta postranní slepota zůstala. Jsem si jistý, že závada je v mozku, ne v očích. Očním vyšetřením ovšem po neděli začnu.

*

(pokračování)