Stěhování 3/3

Zdlouhavý čas v nemocnici zkracovalo tu a tam vyšetření, k němuž mě posílali na jiná oddělení. Čas na pokoji byl bych rád věnoval čtení časopisů, jimiž mě zásobila sestřička, ten však byl pohříchu od rána až do večerky naplněn vtíravými skřeky z reproduktoru nad protějším lůžkem, a to mému soustředění silně bránilo. Pozorná sestřička si všimla, co mi ubírá na klidu a přinesla mi dva špunty do uší, jež jsem s vděkem přijal. (Opatruji je dodnes, pro případ návštěvy koncertu, neboť pravý požitek vždycky pokazí hluchotou postižený zvukař, který tyransky vládne každému z nich. To je typický znak elektronické doby, my jsme ještě poznali příjem hudby k sluchu šetrnější, mnohem lahodnější.)

Náš primář se ukázal jen na jedné vizitě. Chtěl, abych přešel po čáře, a já jsem se zapotácel, už když jsem na ni stoupl, kdepak udělat po ní jistý krok. Pak jsem na požádání vyplázl jazyk, dělal grimasy, a on vědecky pokyvoval.

„Předpažte. Dotkněte se prstem nosu.“ Poslechl jsem. „Teď druhou rukou.“ Pár vteřin prohlížel mou kostnatou ruku, svraštělou kůži, naběhlé žíly.

„Necítíte poslední dobou, že vám ubývá sil?“ vystřelil nečekanou otázku a mně se zazdálo, že jaksi nepatří k běžnému vyšetření.

Páni, jak to poznal? Cítím. A to už pár let, vlastně od doby, kdy jsem přestal pravidelně pracovat. Celý čas, co jsme se přistěhovali do Petrovic. Poprvé jsem byl zmatený, když jsem ráno po probuzení pocítil v obou pažích podivnou slabost. Lekl jsem se, že až vstanu, neudržím snad ani kartáček. Je to normální? Co se mi stalo? Ale když jsem vstal, byl rázem ten pocit pryč, vše jsem normální silou udržel, zvedal, mohl mačkat, kroutit, drtit tak jako dřív. Pomyslel jsem si, že to bylo třeba jen změnou tlaku a už jsem na to nemyslel.

Jenže příští ráno tu byl ten pocit zas – n­eznámá slabost v pažích, jež trvala, dokud jsem nevstal a něco neuchopil; tím okamžikem vyprchala, měl jsem opět svou původní sílu a celý den jsem si ani nevzpomněl. Ale úplně stejně se to opakovalo nazítří a potom už denně: každé ráno začalo tou podivnou slabostí v pažích, přes den pak až do večera se mě držela jistota, že to byl omyl, vždyť jsem všechno zvládal.

Dlouho jsem nezaznamenal znatelnou změnu, postupovalo to zvolna, ale už jsem tušil: to je přece stáří, tak se ohlašuje, to je ten nezbytný pochod, co užírá svaly a kůže začne být tělu velká, krčí se a bloncá a je to nechutný pohled. Tehdy jsem si říkal: Jde to pomalu, času dost ke stáří. Ale teď, když mi působí potíže odšroubovat nový závěr z lahve minerálky, když se zadýchám chůzí do mírného kopečku, už vím a srdnatě si přiznám, že je stáří tady, že života běh se zavírá. Se závistí můžu jen obdivovat mladé muže, jejich těla, jejich sílu, ale ta závist je ve skutečnosti přejná, je to satisfakce, protože vím, že tak to má být, tak je to správné, vždyť všechno těžké leží na nich, celý lidský svět je závislý na mladých a silných, vždycky to tak bylo a také bude, my staří jsme na tom před lety byli stejně, a tak nemáme čeho litovat, jen musíme umět přijmout tu změnu.

No a teď tady zjišťuji, že k tomu poznání má nakročeno i náš primář šedesátník, i on už jistě zažívá, co já tehdy, jinak by nemohl položit otázku tak, jak ji položil, s tím překvapivým přídechem důvěrnosti: „Necítíte poslední dobou…?“ Chtěl si to ověřit; a trefil se přesně.

„Cítím. A už dlouho. Jak jste to poznal?“ zeptal jsem se.

„Posaďte se a volně spusťte nohy.“ Vyndal z kapsy kladívko ze surové pryže a ťukl mě do kolena. Noha nic. Klepl znovu. Noha nevykopla. Trochu se zarazil a klepl do druhého. Opět bez výsledku.

Teď jsem já cítil převahu a řekl: „Už od školních prohlídek vím, že patelární reflex mně chybí.“ Ještě jsem dodal: „Ale nijak mě to neomezuje.“

„Aha…“ Malinko se zamyslel.

Toho zakolísání jsem využil: „Pane primáři, v pátek mám jet na setkání bejvalejch spoluštudentů z fakulty. Potřeboval bych být do té doby doma, bude to možný?“

„Kde to máte?“

„V Brně.“

Zavrtěl hlavou: „Nepřichází v úvahu.“

„To jsem na tom tak zle?“

„Tak zle ne, ale do pátku tu musíte zůstat. Odložte to na příští týden,“ poradil mi a už se obracel a jeho suita s ním, aby vykročili přes pokoj k protějšímu pacientovi, který před vizitou poprvé ve dne vypnul rádio.

S neadresnou výčitkou jsem za primářem vyslal povzdech, sám se mi dral na jazyk: „Ach jo, to už asi neskácím ani těch sedmnáct stromů, co jsem měl v plánu.“

On i jeho doprovod se otočili, na tvářích pobavený výraz. Představil jsem si, jak asi mě, vyzáblého starocha, vidí nezúčastněnýma očima tito lidé v plné síle, odkud že jsem spadl, co to melu o nějakém kácení, snad ne dokonce motorovkou?

Mohl jsem si to odpustit. Jak před nimi vypadám?

Však ano: primářovo mlčení a okamžitý přesun k protějšímu lůžku byly jedinou možnou reakcí.

Všechno se mi sype. Měl jsem to tak promyšlené, a­ teď se má vidina hroutí. Jistěže mají pravdu, ale mně to ještě včera tak nepřišlo, bylo mi přirozené, že nadcházející týdny babího léta strávím se svou dobře seštelovanou husquarnou v lese nad našima, kde mám těch sedmnáct listnáčů a jehličnanů pro sebe vyznačených a smlouvu s revírníkem Lubošem sepsanou, stejně jako vloni a předtím. Jsem ochuzen o své právo, zas jedna životní hodnota odchází. Neumí si nikdo představit, jak nerad budu tu smlouvu vypovídat.

Popravdě si ale přiznám, že tamto půldruhakubíkové smrčisko, co vzadu na lesním okraji natahuje větve daleko nad loučku, mi jakési starosti dělalo. Co jsem se kolem nachodil a narozmýšlel, kam je hodit, vždyť určitě na těch pahýlech, co se mu pádem ulámou, zůstane stát nad zemí ve změti výmladků staré rozkošatělé lísky, jinam se skácet nedá, a já to všechno při odvětvování budu muset jako akrobat prolézat, podlézat, přelézat. Na druhé straně jsem se těšil, jak ty staré tvrdé haluze s hustě nahloučenými letokruhy pozdního dřeva budou po vyschnutí sálat v kotli.

No, nic kácet nebudu. Smlouvu ruším. Éra mých petrovických povinností končí. Však se svět nezboří.

V tom Brně však budu letos chybět poprvé, toho je mi líto, zúčastnil jsem se doposud všech srazů. Páni, to je let! Zbývá nás polovina živých a z toho polovina ochotných či schopných na setkání přicestovat. Jenom my vytrvalci. Druzí se nechávají vozit veřejnou dopravou nebo obětavými vnuky, já jediný ještě přijíždím autem, známou trasou prokličkuju brněnskými ulicemi až do Černých Polí a před lesnickou fakultou pod starými topoly zaparkuju někde na dlouhém parkovišti přecpaném auty studentů.

Tak vida, letos nepřijedu…

Jak dlouho asi budou čekat, postávat, posedávat na lavičce před rohovým vchodem, než se vydají do hospody na oběd? Měl bych se jim zavčas ozvat, ať na mě nečekají. Ne, zavolám později, až budou sedět v Jirkově kabinetu u vína. Určitě mě rádi uslyší, potěšeni, že jsem ještě zcela neodpadl. Jak bude překvapená Liduška? S tou jsme si nejvíc důvěrní, většinou sedáme spolu, budu jí scházet. Jako ona několikrát chyběla nám po onom hrozném neštěstí v rodině, kdy na čas zanevřela na svět a jen se utápěla ve smutku. Naštěstí už je z něj venku.

Co mi vlastně je, dozvím se to? Navštívily mě už, nezávisle na sobě má žena, dcerka i vnučka, a já na jejich dotazy nemám jasnou odpověď. Snad jen tu, že osleplá čtvrtina periferního vidění už tak zůstane. Ujistil jsem je, že to neberu tragicky, zvykám si, už skoro ani nezakopávám.

O mém stavu mě můj ošetřující lékař poučil až v pátek při propouštění. Dozvěděl jsem se, že za mrtvičku může genetická dispozice, již vyčetl z mé rodinné anamnézy. U mě se projevuje nepravidelností srdečního rytmu. I když jej mám dlouho, snad odjakživa, teď už ho musím brát vážně, vždyť to on je potenciální příčinou krevní sraženiny, která může kdykoli znovu vzniknout a ucpat některou malou tepnu v mozku. Proti vzniku těch sraženin mám předepsán nejnovější lék na ředění krve. Budu jej brát už trvale.

Je to tady. Závislost. Konec svobody. Těžko si budu zvykat. Kvůli snížené srážlivosti si mám dávat pozor i na malá krvácivá poranění. „Lék ale nikdy nevynechejte,“ varoval mě doktor, „tato mozková příhoda byla milosrdná, jen takové první upozornění, příští bude silnější.“ Tak to řekl, bez obalu, neřekl „mohla by“, ale „bude“, a sledoval mě pohledem, nakolik to beru vážně.

Tím si mohl být jistý. Viděl jsem odcházet maminku, ten bezmocný, tápavý pohled, jako když hledá pevný bod, jehož by se zachytila, nepřirozeně pokrčenou pravou tvář, očividně marnou snahu promluvit. Viděl jsem bráškovo dva roky trvající skomírání.

Poslechnu, ve všem. Budu se šetřit, nepřepínat, brát lék. Ostatní je v rukou osudu. A skoro zázračné farmacie.

S tímto předsevzetím, v němž mě Jana důrazně podporuje, začal náš nový život na Žárech. V pohodlném bytě, o jakém jsme si čtrnáct let jen mohli nechat zdát. O to víc si ho vážíme. Rád a brzy jsem si zvykl, že ráno nevstávám do syroviny prochladlého baráku, kdy první cesta vede ke kotli, abych podpálil zvečera nachystané třísky a teprve potom se staral o hygienu, cvičení, oblékání, a kdy jsem nucen několikrát od počítače odcházet zkontrolovat kotel, aby teplo bylo co nejdříve, než přiložím definitivně a nechám uhlí pozvolna odhořívat. To bývalo. Teď jen pootočím jedním kolečkem u jednoho radiátoru, ten stačí vyhřát celý byt. Když právě není zamračeno, tak jakmile skrz široká okna, dobře těsněná, vnikne do obýváku slunce, o udržení tepla se postará samo, topení můžu zavřít.

Také tu každé ráno sledujeme denní úkroky vycházejícího slunce mezi krajními polohami dvou slunovratů, půl roku doprava, půl roku zpátky, tak jako kdysi z kuchyně z třetího poschodí na týnském návrší v Třebíči. Při zimním obratu rozžíhá slunko nebe až za Cvilínem, tím nízkým vrškem nad Krnovem, co se krčí v paždí blízkých vrchů a jehož temeno zdobí vlevo r­ozhledna, vpravo kostel Panny Marie Sedmibolestné, ta známá silueta štítu se dvěma věžemi, co se za nocí, reflektory osvětlená, podobá na tu dálku další hvězdě. Můžeme též mluvit o štěstí, když někdy před deštěm ve vypraném ovzduší nízkého tlaku vyplují z šedého kouřma v stokilometrové dálce za Cvilínem tmavé vlny beskydského pohoří. Denně se Jana nechává unášet pestrými barvami červánků, co na obloze malují divotvorné obrazy, pokaždé jiné, ještě barevnější a ještě krásnější, nemůže se jich ráno ani večer dosytit. Za rozbřesku stává v kuchyni u okna a děkuje Osudu, tomu svému, s velkým O, že jí dopřává sytit se tolikou krásou. Rozumím jí, o ta barevná rána plná světla jsme čtrnáct roků byli ochuzováni v zajetí příliš blízkých lesních strání. Snášeli jsme to však výměnou za jiné radosti, které nám život v horském údolí přinášel, a nebylo jich málo.

Ničeho nelitujeme, děti vyrostly, i my jsme pokročili ve svém vývoji. Na Žárech se jen účastníme další kapitoly a s vděkem přijímáme, co nám přináší. Za víc než dvacet společných roků jsme sehraní. Já si dál skládám písmenka v naději, že někdy někoho osloví a třeba v něm vyvolají lehkou emoci, Jana čím dál svobodněji vyráží „do světa“, často i beze mě. Má štěstí, že bráška je blízko.

Ano, na nákupy místo mě – supermarketového ignoranta – z­vykla si brát Miloška, s ním je v těch prostorách na jedné lodi, takového parťáka potřebuje, ten jí rozumí, trpělivě radí, vyptává se, s prodavačkami zkouší i smlouvat, bohužel marně, nikdy nespěchá, rozmýšlí se nad cenou zboží, i které nekupují, je to i jeho koníček, s ní se raduje z každé slevy, třeba korunové. Tam jsou oba ve svém živlu a já je rád nechávám, doma si v klidu řeším svoje, spokojen, že se má milá s bráškou cítí dobře.

Když potom přijede, její v radosti strávený půlden z ní září, pospíchá mi své zážitky vyklopit dřív, než si odloží, tak oba stojíme v síni, tašky na zemi, ona v kabátě, vybalování počká, napřed mi vše musí vypovědět, teď hned potřebuje trpělivého posluchače.

Máme to tak zařízené, touto dělbou zážitků si uchováváme dobrou mysl, neb „jsme spolem naučení“, tak jako ti dva ve slovácké písničce Jožky Černého.

Ach, co by pro nás na konci našeho podzimu mohlo být víc, než tyto společné chvíle, co nejvíc takových?