Noční návrat

Petra se vracela z návštěvy u kamarádky. Bylo pozdě a sídliště  vypadalo téměř pusté. Všichni teď mezi vánočními svátky a novým rokem zřejmě odjeli buď na chalupy nebo na zahraniční dovolené. Pár oken ale stále svítilo do tmy.

Ve dne si krátila cestu od metra po chodníčku mezi paneláky a kochala se vzrostlými smrky a rozložitými keři. Teď tam nepůjde. Raději to vezme po chodníku kolem hlavní silnice, kde byl i přes pozdní hodinu pořád provoz.

Ulice byla dobře osvětlená, ale přesto se nemohla zbavit tísnivého pocitu. Každý chodec, kterého uviděla, v ní vzbuzoval nepříjemné mrazení. I tady před vchody do paneláků byly trávníky s keři, kde mohl být někdo schovaný. Před sebou uviděla v dálce postavu v černé bundě. Jde ten člověk dopředu nebo proti ní? Zřejmě stojí. Nehýbe se. Aha, to je nějaká paní a má na vodítku psa, který čuchá kdesi za keřem. S úlevou si vydechla.

Neměla by být tak vystrašená. Musí se něčím uklidnit. Začala si v hlavě přehrávat celou návštěvu. Veronika má s malým Vojtou dost práce, přemýšlela. Manžel zpívá ve sboru a ona je celé večery často sama. Ale Petra si dnes s Vojtíškem opravdu užila legrace. Nejprve si s ním hrála na trpaslíky a na obry, posléze mluvila za plyšáky a autíčka. Vojta se tomu hrozně smál. Ale potom začal divočit a kaši u večeře rozhazoval po stole, až ho Verunka musela okřiknout. Petra se tomu usmála a uvědomila si, že ji tyto myšlenky přenesly jinam a přestala se trochu bát.

Ale pozor, teď musí odbočit z hlavní silnice doprava a napojit se na svůj denní chodníček a posléze podejít stříšku, která bůhvíproč spojuje dvě sousední budovy. Měla z ní vždycky nepříjemný pocit. Bylo to stejné, jako by šla podchodem nebo tunelem. Ale když tam došla, ulevilo se jí. Nikde nikdo. Za tímto podchodem ji čeká zase odbočka vpravo kolem policejní služebny. Napětí v ní povolilo a dech se jí zklidnil. Tam má někdo službu nestále, čtyřiadvacet hodin denně, ti by ji určitě uslyšeli volat o pomoc, kdyby…

Fuj, nesmí na různá nebezpečí pořád myslet. Za chvíli bude u své ulice. Vyšla do krátkého mírného kopečka a rozhlédla se po boční silnici. Safra, úplně na to zapomněla. Vždyť tady je vykopaná ta jáma! Asi opravují nějaké potrubí. Rozkopali to sotva před pár dny. Jáma je hodně hluboká. Sem kdyby ji někdo hodil! I kdyby to přežila, tak ven sama nevyleze a pomoci se nedovolá. Přejel jí při té představě mráz po zádech. Opět se rozhlédla po ulici. Nikoho naštěstí neviděla.

Uf, už aby byla doma. Uvaří si čaj a pustí si něco hezkého v televizi. Jenom aby tam nedávali detektivku, napadlo ji. Škoda, že bydlí až na konci ulice. Osvětlení tu sice bylo, ale jen matné. Všechno tonulo v jakési poloviční tmě. Navíc zase musí projít kolem řady vchodů a trávníků s keři, které zabraňují ve výhledu. Architekt to jistě myslel dobře, chtěl tady hodně zeleně…

Najednou zpozorněla. Za ní se ozvaly kroky. Někdo jde za ní! Proboha, snad odbočí do nějakého nejbližšího vchodu. Určitě odbočí, určitě… Ale kroky na chodníku klapaly dál. Znervózněla. Jak může být ten dotyčný daleko? Tak maximálně patnáct, dvacet metrů, odhadovala. Ale na liduprázdné ulici byla ozvěna a všechny zvuky byly hlasitější. Možná není tak blízko, utěšovala se. Instinktivně přidala do kroku. Kroky taky zrychlily! Musí se co nejdřív dostat ke svému vchodu, co nejdřív!

Kam vlastně dala klíče? Uvažovala horečně. Sláva, vzpomněla si, dala je při odchodu do kapsy džínů a tam je nechala. Do kabelky je neschovala. Teď to může být její záchrana. Potem zvlhlou rukou nahmatala v kapse klíče. Pevně je stiskla. Musí přidat.

Šla opět rychleji, skoro běžela. Kroky za ní rovněž. Srdce se jí prudce rozbušilo. Musí stihnout doběhnout ke svému domu dřív než ten neznámý! Nachystala si klíč a rychle zabočila ke svému vchodu. Ruka se jí třásla, bála se, že ani neodemkne. Ale povedlo se. Otevřela dveře a pak vší silou za sebou zabouchla. Zatímco zevnitř zamykala, uviděla siluetu onoho neznámého, který se už začal blížit k jejím dveřím.

Honem se od dveří vzdálila. Co kdyby chtěl ty dveře rozbít? Potmě vyběhla schody do prvního patra a odemkla svůj byt. Sotva zavřela a otočila klíčem na dva západy, zhroutila se do křesla. Měla pocit, že jí srdce vyskočí. Nesmí, rozsvítit, aby ten člověk na ulici neviděl, kde bydlí. Na schodech ani u vchodu žádné zvuky neslyšela. Bylo ticho, které však působilo neméně zlověstně. Ale nedělo se nic. Začala přece jen dýchat klidněji.

Teprve po několika minutách se odvážila připlížit k oknu a zpod okenního parapetu opatrně vyhlédnout ven. Uviděla postavu v tmavém kabátě, jak hledí k domu a potom se pomalu otáčí a šourá se pryč. Poznala onoho neznámého.

Snad tedy nebezpečí pominulo. Ještě drahnou dobu čekala. Zase nic. Zatáhla v pokoji žaluzie a odvážila se rozsvítit. Tma v pokoji zmizela a Petra hned dostala lepší náladu. Pustila televizi. K jejímu milému překvapení se ozvala příjemná hudba. A na obrazovce se objevily tančící labutě. Vysílali Čajkovského.

Uf, přemýšlela už v klidu. To bylo o fous! Příště raději někoho poprosí, aby ji doprovodil nebo nepůjde tak pozdě.

Vtom se ozval třesk skla a do kuchyně vletěl kámen.  K smrti ji to vyděsilo. Takže dotyčný neodešel. Čekal, dokud nerozsvítí. Má vztek, že mu unikla. Honem popadla mobil a vyťukala číslo policie.  Vždyť jsou tady za rohem!  Sotva se ozval hlas v telefonu, vychrlila ze sebe informace.

"Ano, paní, jdeme to prověřit..."

Znovu má zhasnuto. Televizi vypnula. Nekonečné minuty čekání. Tlukoucí srdce.  Proboha, kde jsou tak dlouho? Pozor, na ulici slyší nějaké hlasy...

Opět se připlazila pod parapet a opatrně vykoukla. Uviděla dva policisty a onoho neznámého v tmavém kabátě.

"Co tady děláte?"

"Já nemám kde spát..." odpovídá opilý hlas.

"Proto házíte kameny do okna? Nechtěl jste náhodou tu paní znásilnit? Půjdete s námi na služebnu..."

Odcházejí. A výtržníka odvádějí s sebou. S úlevou se doplazila zpátky na postel a ulehla.  Co kdyby mě tím kamenem trefil? přemýšlela. Taky mohl vylézt na balkón, do prvního patra by se dostal snadno. Nechá balkón zasklít, rozhodla se. Začala přemýšlet, co musí všechno zařídit a pomalu usínala...