Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDomů 3/3
Autor
revírník
Miluščin přístup k některým životním hodnotám sice ne úplně do detailu chápeme, ale jsme rádi a přejeme jí, když je spokojená s hejnem, jež s péčí řádné hospodyně dochovala do takového stadia, kdy může vybrat dorostlou kachnu, prohmatat, potěžkat, zaříznout, oškubat, vykuchat – a někoho podarovat. Ano, jen takovému srovnávání se s lidmi ona rozumí, to je podle jejích představ. Příčilo by se jí nechat si platit za něco, co je dílem přírody, třebaže tomu taky tak trochu napomohla.
Stejně jak se od dětství ujímá opuštěných či jinak potřebných tvorů, tak sbírá pod křídla i ztracence lidské. Má dar je nalézat. Každého nám přivede ukázat a je zklamaná, když z něj nejsme nadšení jako ona. Později sice též ochladne, ale to je jiné, to už zachraňuje kohosi nového, jedinečného, úžasného, koho ještě neznáme a musí nám ho proto – celá rozzářená – představit.
Nechci vypočítávat její družná setkávání s myslivci, sokolníky, rybáři, kam tahá svého synka a brala by i nás, kdybychom se dali.
Nechci připomínat její přeshraniční lovecké výpravy, kdy Janíčka a vše doma svěří do opatrování Pepovi a kdy babičku chlácholí: Neboj se, copak se Honzovi něco děje? Víš přece, že on je u mě na prvním místě. Ale má taky tátu a jsou spolu rádi.
To nechci rozebírat, chci jen naznačit, že Milčin život není stojatá voda, její přirozenost velí okusit všeho, co nabízí.
Tak si také našla práci, a ne ledajakou.
Vlastně si ji ta práce tady uprostřed lesů na konci světa sama našla…
Když se v ten první zkušební den přehnal ranní deštík a nad kopci odplouvaly bílé chundelaté oblaky, v nadšení volala své mamce.
„Hádej, mami, odkud ti volám.“
„Nevím, Milušenko, ale podle hlasu hádám, že se ti tam líbí. Pletu se?“
„Kdybys viděla, jak je tu krásně! Škoda, že to taky nevidíte. Akorát přestalo pršet, taková malá přeháňka to byla, a všude na listech a větvičkách visí kapky a slunko se v nich odráží… Ách, taková krása! Ukážu vám potom fotky.“
„Kde jsi, odkud voláš?“
„Já nevím, ještě to tady neznám. Kousek jsme jeli po cestě nad hájenkou, odbočili kamsi do kopce a pořád nahoru, a teď tady na takové malé pasečce uklízíme větve po těžbě.“
„Netuším, kde přesně jste, ale my to tam máme prolezlý všude, tak si to zhruba umím představit. Vůbec se nedivím, že jsi z toho nadšená.“
„Kráásný je to tady! Až bych brečela. Pod náma jsou Petrovice, vidím náš domek, most, poznávám i ořech… Všechny kopce ještě neznám, jenom Ďáblík nad našima. Naproti ta hora s tím vysílačem, té myslím říkáte Bišofka. Páni, to je lesů všude okolo! Krása! Nádhera! Proč já hloupá už tady dávno nejsem?!“
„Tak to asi mělo být, Miluško, nelituj. Teď jsi tady, to je hlavní.“
„Děéckáá, vy nevíte, jak jsem ráda, že už jsem doma.“
„Víme, to si umíme představit. Co práce? Je těžká, zvládneš ji?“
„Klidně. Za toto, kam mě dneska vyvezli, by stála i větší dřina… Ale ne, dobře je mi, zvládnu to.“
„Tak ať se ti tam pořád tak líbí. Moc ti to přejeme.“
„Já vím, děkuju… Ale teď končím, jdu dělat. Chtěla jsem se jenom ozvat, ať víte, jak je tady krásně. Utíkám, ahoj, ahoj.“
*
To byl podzim posledního roku, kdy lesy jejího právě objeveného domova byly ještě zelené a ona neměla moc důvodů si myslet, že zítra už to tak nebude.
Zlatohorská vrchovina leží v závětří Hrubého Jeseníku. Dešťová mračna obvykle přicházejí ze západu, obšťastní návětrnou stranu hor, za hlavním hřebenem pokropí ještě Medvědí vrch s Orlíkem, ale dál už spršku, jež by za něco stála, nedonesou. Lesy tak trpí nedostatkem vláhy. Pomohly by dlouhé, chladivé, pomalu se vsakující deště.
Suchem nejvíc trpí smrky. Doplácejí na své povrchové kořeny. Jen po určitou historickou etapu bylo pro ně dost půdní vláhy i tady, mimo vysoké hory, teď téměř všude podzemní voda klesá, ztrácí se v hloubce, horní vrstva půdy je na troud. Smrky na ten šok reagují zvýšenou tvorbou semene a nezbývá jim dost mízy, aby zalily a utopily hlodající lýkožrouty. Těm tak nastaly podmínky k neomezenému, úděsnému množení geometrickou řadou. Jde to rychle. Masám útočníků se neubrání už ani stromy zdravé. Monokulturní smrkové lesy mizí po hektarech, desítkách hektarů. Krajina mění podobu, nepoznáváme ji. Kde býval les, teď náhlou nahotu plání a kopců kryjí jen zježená smítka osiřelých listnáčů, jedlí, modřínů, borovic. Sluncem na popel sežehlý terén křižují pavučiny bílých cest. Svahy šrafují rovné čáry po spádnici, jak se do nich před půlrokem, měsícem, před týdnem zarývaly pneumatiky těžebních strojů zanechávajíce tak poslední stopy za lesem.
Co bude dál, záleží na tom, jestli už lesníci pochopili, že skončila jedna dějinná epizoda, jeden výkyv klimatu, který dovolil chybovat ještě bez velkých následků, beztrestně hřešit proti přírodě, a byl to jen mžik v trvání Země.
*
A naše Milka?
Její harcování světem se ustálilo. Je doma. Zapouští kořeny, zvelebuje svůj statek.
Přece se dala na riskantní chov králíků, všude u ní narazíte na plné králičí kotce. I na ten posmívaný brav už došlo, se smečkou psů a děcek ze sousedství se po dvorku honí beran Čertík s kozlem Bertíkem.
Nemůže si pomoct, že vždycky podlehne vášni zachránkyně ohrožených. Zaslechli jsme cosi o křepelkách, které měly sloužit za potravu sokolníkovým dravcům… Na obzoru jsou prý liščata, až budou vykopána při norování… Jistě nezůstane u toho, dá se čekat, že bude hůř. Ona prostě těm čumáčkům a zobáčkům nebohým neodolá, ona to pokaždé musí udělat.
Jak je to u ní se zaměstnáním? Za dobu, kdy pendlovala jako příležitostná pěstební dělnice mezi pracovišti státních, církevních a městských lesů, se o ní rozneslo, jak je pro tu práci zapálená – a najednou, bez velkých cirátů, ji arcibiskupské lesy ustanovily pomocnou hajnou. Pobírá stálý plat.
Váží si toho, nechce se dát zahanbit, ale dá to fušku všechno stíhat. Zvlášť v této době, kdy je veškeré dění v lese podřízeno kalamitnímu přemnožení kůrovce. Práce je nad hlavu už se samotným sledováním jeho vývoje a se zoufalými pokusy zabránit jeho dalšímu šíření. Víte, jak je únavné plahočit se po stráních od stromu ke stromu, oči na stopkách, hledat kromě souší i stromy dosud zelené, ale už se závrty, aby je označila ke skácení a včasné asanaci? Sledovat vývoj larev na stromových lapácích, vysypávat dospělé brouky z umělohmotných lapačů a po odhadnutých tisícovkách zapisovat jejich počet? K tomu zadávat práci brigádníkům, často zahraničním, kontrolovat je, dohadovat a zlobit se s nimi… A ještě pár maličkostí, co ale, když na to přijde, maličkosti vůbec nejsou…
Občas všechno nestíhá a v lese se zdrží. Pak přijde zas ke slovu to její zaklínadlo „Copak je to nějaký problém?“ neboť vždy má komu zavolat nebo to má předem domluveno, vždycky se někdo o Honzíka po škole postará.
Někdy musí jít do práce v sobotu nebo v neděli. Tehdy bere synka k jeho radosti s sebou. Jindy s ním a v pořadí posledním kamarádem tráví den u rybníka, kde tahají kapry jednoho za druhým a vracejí je zas do vody. Mají tři pruty, každý svůj, jednu vrš, a v ní se plácá největší kapr, toho si vezmou domů. Předhánějí se, kdo chytne víc a kdo většího. Osmiletý šohajek samou soutěživostí se div nepřetrhne. Jeho maminka ho v tom podporuje a to jsou její nejšťastnější chvíle, tak si užívá sváteční odpočinek.
Svou práci bere nadmíru vážně a odpovědně. Až do únavy. Až se strachujeme, jestli to s tou poctivostí nepřehání. Bojíme se, jak dlouho to může vydržet, když ji vidíme, jak při svém občasném zastavení u nás usíná, jen co si sedne.
Takto vyčerpané jsem se jí jednou zeptal, jestli nelituje, že se dala naverbovat do lesa, jestli ji to tam ještě baví.
Povadlý obličej se ve vteřině vyhladil, oči se rozsvítily.
„Co tě to napadlo!?“
„Vidím, jak jsi unavená.“
Nechápavě zavrtěla hlavou: „No a? To bys měl znát, copak tys chodil z lesa odpočatý?“
Na to jsem neměl jak odpovědět.
„Tak vidíš,“ uzavřela zbytečnou debatu.
32 názorů
Jo, tomu se taky občas zasmějeme, že je celá po mně. A oběma nám to dělá dobře.
Je radostné mít potomka, který má stejné zaujetí! Většinou se to povede těm, které do toho děti nenutí.
Evženie Brambůrková
25. 01. 2022Žije svůj život naplno a to je správné.
Miluška je správná ženská, která jen tak před něčím necukne. A je moc velká škoda, že takových běhá po světě málo.
A ještě něco, můžeš být hrdý, že si vychoval v rodině nástupce. I když má zřejmě daleko širší záběr zájmů, než jsi mýval Ty, patří také k lesu.
Marcelo, to mají mladí hezky rozdělené. Takové dvojité "hlídání" může mít něco do sebe.
Marcela.K.
25. 01. 2022Některé děti se pomamí, jiné potatí... Netuším, jakou profesi měla Tvá žena.
Láska k přírodě se asi naučit nedá, ta musí být tam někde uvnitř.
Moje dcera je ekonom. Nepomamila se, ale přesto, když jsme ji dali vybrat mezi penězi a rekonstrukcí našeho domu, kde by měla svůj samostatný byt, kývla na druhou variantu a tak mají s manželem dva domy - jeden v Praze a druhý v podkrkonoší. V Praze dům "hlídá" zeťova maminka a u nás "hlídáme" my .
četlo se zase dobře, usmívám se a vzdávám hold Milušce, zřejmě ji příroda dobíjí baterky, jinak to není možné :)
Janičko, jak to tak sleduju, myslím budu nucen se jí nakonec přiznat, co si tady o ní vykládáme. Tobě děkuju.
Luboši, zklamu tě: všechno živé miluje, jenom opice nesnáší. Neumí vysvětlit, proč. Ale kdyby tě znala, třeba by se i tebe ujala.
Hanko, to je dobře. I já si myslím, že potkat se a mít spolu dobré vztahy úplně nahradí příbuzenství, protože to vzniká bez zásluhy.
Její harcování světem se ustálilo. Je doma. Zapouští kořeny, zvelebuje svůj statek........moc krásně píšeš..... všichni jste svoji!!!!
z tvojho písania sála pozitívna energia ... bez prírody strácame dych ... tak na čerstvý vzduch!***
o to viac dojímavé... už dávno neverím, že len pokrvná rodina je tá naj...často práve medzi pokrvnými príbuznými je veľa zlého...ak ste si takto úžasne sadli, čo môže byť krajšie? Dobré vzťahy sú to naj a u Vás to tak je...aj mne sa to tak veľmi páči, máte sa vzájomne v srdci:)
A pripomenul si mi "jsme jedné krve ty i já. (Knihy džunglí)“
Já nevím, jak vám to mám, milá Hanko a Ireno, opatrně sdělit... Ale musí to ven. Musím vám nerad připomenout, že Miluška bohužel není má pokrevní. Narodila se o pět roků dřív, než jsme se s Janou poprvé potkali (a stejně pak čtrnáct let, až do smrti mé první ženy Jaruny, se vůbec neviděli). To jsme si jen tak dobře v naší rodině "sedli", že nerozeznáváme, kdo čí je podle krve, ale všichni jsme svoji. Nevadí? Nám se to tak líbí.
jablko nespadlo ďaleko od stromu...Miluška je po tatínkovi...priznám sa, že Tvoje rozprávanie mi vohnalo slzy do očí...viem, je to ťažká robota v lese i doma okolo toľkých zvierat, ale ak takáto práca človeka baví, robí ju s láskou, vidí za sebou výsledky, či už zdravší les alebo spokojné, zdravé, zachránené zvieratká, k tomu synček nadchnutý všetkým podobne ako maminka, priatelia, čo sú vždy po ruke a pomôžu, keď treba, čo môže byť krajšie...až mi je ľúto, že som si to za mlada nevedela u našich naplno vychutnať, radšej som utekala do mesta, kde nebolo toľko dennodennej, nikdy nekončiacej roboty...
máš skvelú dcéru Jarko a miesto, kde sa určite rád vraciaš... krásne rozprávanie o naplnenom živote...
Jardo, pokusím se, vážně. Na druhou stranu - proč jsou někteří lidi tak nezodpovědní, že třeba staré kočky, které je omrzely, někde pohodí? Těch k nám přišlo "složit kosti" minimálně deset, a o koťatech ani nehovořím, těch byly za třicet let opravdu desítky. A tak je to se vším.
Ale už mi dochází, že jedna rodina /konkrétně dva lidi/ nespasí svět:-) a to je změna!
Miluška je samorost, ta není snad po nikom.
A ty už si, prosím tě, nikoho dalšího na krk neuvazuj.
Hned, jak jsi napsal, že se Miluška"chytla" práce v lese mne, Jardo, samosebou napadlo - po kom ta holka asi je???
Čertík a Bertík a další by našli útočiště i u mně:-), jen jsem už kvůli věkovým limitům obezřetnější... jen například kočky se u nás dožívají kolem patnácti let.