Soutěska 1/2

Soutěska

Když jsme překročili stružku pod olšemi a mířili už přes pastvinu ke staré jedli na kraji lesa, sebral jsem konečně kuráž a vypravil ze sebe: „Asi se zasměješ, ale já ti to musím říct. Já mám ještě v životě…, jak bych to… Ne, nesměj se! Mám… Ale co, proč bych to neřekl: Mám v životě ještě jednu t­ouhu.“ Tak, je to venku. Blbě se to říká. Ale nemůžu si pomoct, tak to tam vevnitř právě teď mám.

Má drahá si mě vychutnává, vidí, jak se tvářím.

„Touhu?“ opakuje jakoby nic, plná očekávání.

Polknu doznívající trapnost z použití tak vznešeného slova a začnu vysvětlovat: „Moc bych chtěl ještě jednou vidět tu kalamitu v údolí Bílé Opavy, chtěl bych se přesvědčit, jak poporostly břízky, jak se daří smrčkům… Jsou to už tři roky, co jsme tam nebyli.“

Teď se rozzářila: „A co ti brání? Tak se tam podíváme.“

„Jenom jestli to zvládnu. Víš, jak na tom jsem.“

„Neboj, půjdeme pomalu. Jen ty a já, nikdo tě nebude honit.“

„Fakt myslíš, že bych to mohl na jaře zkusit?“

„Na jaře?“ protáhla.

„No… Hned jak začne být hezky, jak se oteplí.“

„Hezky je teď, teplo taky.“

„Ty bys tam šla v listopadu? Do hor?“

„Proč ne? Tady sníh není, ani tam ještě být nemusí.“

„Prosimtě!“ ťukl jsem se do čela, „to je nápad!“

„Myslíš, že špatný?“

Až v důsledku tohoto upřímného podivení jsem se pořádně rozhlédl. Obloha je modrá, vůbec ne pozdně listopadová, na ní vysoké průsvitné řasy, jimi proplouvají dvě stříbrné šipky, každá jinam, za nimi napěněné bílé čáry… A teplo jak zjara.

Ze starého zvyku hlasitě okomentovat, co zahlédnu na obloze, jsem bez jakéhokoliv záměru poznamenal: „Teplá fronta od jihu. Ještě zítra by mělo být hezky.“

Přiskočila a vlepila mi pusu na tvář.

„Co je?“

„Seš dědeček miláček. Zítra jedeme.“

Dobře mi tak. Nemám hned všechno vykecat.

„Jsme blázni,“ zhodnotím se zježenými chlupy v zátylku naši bleskovou dohodu.

Dnešní náš zdravotní okruh pojala jako trénink na zítřek. Plynul za čilého, spíše jednosměrného dialogu. Nezakrytě se těšila.

Já jsem byl skeptický. Sníh tam být může, na Pradědu už dlouho vídám bílou čepici. Jen ale varovně zvednu prst: „Nejdál ke kalamitě! Prohlídneme a­ zpátky! I tak toho budeme mít ažaž.“

To ovšem myslím sebe. Těch jedenáct roků, co je mezi námi, začínám po tom, kdy se mi to stalo, sakramentsky pociťovat. Ne se smutkem nebo lítostí. Spíš s úlevou. Říkám si: Teď je řada na vás, teď se ukažte, mě už se to netýká.

„Neboj, všechno bude podle tebe, jak ty budeš chtít,“ slibuje. „A za tu tvou ‚touhu‘,“ cuknou jí koutky, „za to, že ses k ní přiznal, ti děkuju. Moc.“

*

Ráno nachystala do ruksaku dřevorubecké krajíce, zeleninu, ovoce, sušenky, perníčky – a­ vyjeli jsme.

Už v Ludvíkově se na trávě bělaly známky tajícího sněhu. Jak jsme jeli proti proudu, přibývalo jich.

A jéje! U nás teplo, zeleno, po zimě ani stopa.

Pohlédli jsme na sebe: „Tak přece.“

„Ale vracet se nebudeme, že ne?“ chtěl jsem vědět.

„Ještě žes mě donutil se obout,“ ocenila mé ranní napomenutí, aby si vzala pořádné boty.

V Karlově Studánce ležel sníh všude. Značka před křižovatkou na Vidly nám jen zopakovala, co bychom už měli vědět: V zimě se silnice neudržuje.

Pěkně nám to začíná. A my jsme si – zmlsaní počasím doma – dělali iluze o opožděném babím létě i tady.

Do pravé zimy jsme vjeli hned za poslední chalupou a za chvíli byli rádi, že se mi podařilo doklouzat před ústí údolí Bílé Opavy a tam odstavit auto na pouhém rozšíření silnice ještě před zatáčkou, jež nám zakrývala parkoviště.

Vystupovali jsme mírně zaražení. Ani jsme však nemukli. Mělo nás to napadnout.

Spravilo se to, až se nad námi zavřely lesní koruny. To už jsme přijali, do čeho jdeme. Než ovšem ve mně nové pochyby vznítila cedule „Turistickou cestu v zimním období nedoporučujeme!“

„Nebude to tak zlý, nejdeme daleko,“ namítla má našeptávačka.

Nestačil jsem souhlasit ani nesouhlasit, právě mi ve vyšlapané stopě ujela noha a já jsem si na hraně paniky uvědomil: Jen sebou nepraštit! Nikdy jsem neměl nic zlomenýho, ať to tak zůstane!

Pádu jsem v poslední chvíli za pomoci své „protiskluzné“ hole zabránil, ale raději jsem hned uhnul na okraj cesty a tam se brodil neporušeným sněhem.

Klid, jen žádný spěch, žádné prudké pohyby, napomínal jsem se.

Napravo hučela horská bystřina. Hnala se proti nám, proud narážel do ohlazených balvanů, jiným uhýbal, přes další se přeléval a hluk chvátající vody naplňoval údolí.

„To je vody!“ přemáhala hlasivky má žena Jana snažíc se řeku překřičet. „Jak to, že posledně jí tolik nebylo?“

Naznal jsem, že na to je zbytečné odpovídat a soustředil se na chůzi. Místy se na cestě rozlévaly mělké pramínky a roztápěly sníh až na holou zem. Dával jsem přednost brodění vodou před stoupnutím na sešlapaný sníh. Pád by byl horší, než jsou mokré boty.

Když jsme později po zledovatělé lávce ten proud překonávali, má nejistota vzrostla. Úzkostlivě jsem se chytal zábradlí v sotva zvládané hrůze z pádu.

Co to je? Kde se ten strach vzal? Nikdy jsem takový neměl.

Co? Přece normálka. Svaly ochably, šlachy pozbyly pružnost, páteř zdřevěněla, všecky orgány a údy vysílají do ústředí sebeobranné signály. Obyčejný pud sebezáchovy, tomu neporučíš.

V pronikavém chladu údolí se začínám potit, avšak ruce v rukavicích mrznou. Taky jeden hloupý znak pokročilého chátrání.

Oroseného čela se dotkl teplý závan. I Jana jej postřehla: „Cítíš to teplo najednou? Co to je?“

„To ten vítr, jak letí nahoře přes údolí, si tam zavířil a jedním prstíčkem si sáhl až sem.“

Ráno se bála, jestli nám vítr, co se v noci zvedl, nezkazí plán. Ujistil jsem ji, že ne a ukázal na Pavlovu plastickou mapu Jeseníků, která visí na chodbě: „Podívej, ú­dolí se táhne od západu k východu a vítr jde od jihu.“ Byl bych to rozvedl, ale ona tam jen mrkla a ztratila zájem. Přednáška o nějaké aerodynamice v horách jí může být ukradená, jí stačí sdělit „na nás foukat nebude“ a další řeči si odpustit.

Ten vlahý dotek však se jí líbil: „Vítr ráda nemám, ale toto bylo jako pohlazení.“

„Asi se tu dneska ještě párkrát zatočí… Cítíš, už je tady zas… Musí tam na hřebenech pěkně bouřit.“

„Hm. Tam ať si bouří, hlavně že tady ne, tak se mi to líbí.“

Po zledovatělých kamenech a vyčnívajících kořenech smrků jsme za hodinu dopajdali k loučce v nadmořské výšce 972 metrů. Modrá značka vedla doprava, kde šikmo svahem stoupala k chatám Barborce a Ovčárně, žlutá pokračovala korytem údolí. Po té dojdeme ke kalamitě a odtud se vrátíme.

Náčrtek mapky na orientační tabuli zobrazoval mimo jiné bod nad vodopády, kde se žlutá a modrá setkávají. Ukázal jsem tam a lehkomyslně řekl: „Taky se dá vrátit tudy, po modré.“ To jak se mi vybavil ten letní den, kdy jdeme s vnoučaty Jarikem a Ilonkou, je jim devatenáct, máchají se v bystřině, skáčí po balvanech, žádná námaha se jich netýká, ani nás – a­ Jana nic nenamítá, třebaže je konec podzimu a loučka a všechno kolem leží pod sněhem. Uniklo jí snad, že nás doteď předešly jen dvě dvojice a byli to mladí v plné síle? Asi zapomněla i na výstražnou tabulku tam dole a na naše předsevzetí, že „jen ke kalamitě a dál ani krok“. Ale může to být i tak, že nezapomněla, že jenom to, co jsem teď plácl, nebere vážně.

Ať tak či tak, přešli jsme palouček a na jeho konci vešli pod lesní koruny. Po zasněžené lávce jsme znovu zkřížili potok – a­­ už se vpředu rozsvěcuje široké prázdno, které až nahoře pod oblohou ohraničuje černá stěna lesa. Úplné prázdno tam však není. Nad sněhem jako hustý kartáč, místy vypelichaný, se ježí ve změti starých i čerstvých zlomů, souší, pahýlů a vývratů houšť nafialovělých proutků. Jsou to b­řízky, už úplně holé. V jejich řídkém stínu se nedaří úplně schovat otylým postavám dobře živených smrčků – n­ěkterých už výšky chlapa –, které se tu majetnicky rozpažují nad znovu dobývaným územím. Páni, ty už vyrostly!

Sem tenkrát před třinácti lety vpadla vichřice a celý les shodila. Sedm hektarů stoleté smrkové monokultury v jednom kuse. Zastavil ji až původní prales. Též je složený skoro ze samých smrků, ale velmi rozdílného stáří – o­d semenáčků až po staleté. Tudy i silná vichřice provane jako sítem, nepovalí víc stromů a neodkryje víc půdy, než poslouží jeho běžné obnově ve shlucích či skupinách.

Na obnažené stráni shora od silničky vedoucí z Hvězdy na Praděd, až dolů k bystřině a ještě na spodku protější stráně zůstalo i po drahém vyklizování lanovkami mnoho kmenů nezpracovaných nebo jen zčásti zpracovaných. Nazmar nepřijdou, dlouho tu budou sloužit pozvolné proměně v úrodnou lesní půdu.

Jana svým aparátem čile dokumentuje výsledky díla napohled chaotických přírodních sil. Já se opírám o široký kmen klenu a z kalamitní plochy dychtivě čtu zprávy o tom, co znám i co ještě neznám o zrození lesa přírodní cestou.

Po chvíli se od šupinaté kůry starého klenu odlepím, opatrně překonám další lávku a na protějším levém břehu se vydám po čáře lidských stop, jež kopírují stezku pod sněhem, kličkují mezi kameny a dosud nerozpadlými kládami, objevují se a znovu ztrácejí a dál podél bystřiny směřují vzhůru, kam až skrz divoké houští mladých jív, jeřábů a klenů dohlédnu.

Má hůl-samorost z houževnatého kořene, v­ybavená pryžovým obutím, je mi s­polehlivou oporou. Také tykadlem, zkoumám jím nejistý terén. Jak se hrbím a opatrně našlapuji, musí na mě být zábavný pohled. O tom něco ví Janin pohotový aparát.

Přerušovanou chůzí proti proudu zdolávám metry hučící, bíle zpěněné, v zátočinách zas dohladka ztišené říčky.

Na každém kroku vidím, jak bylo dobré věřit, že i na tak zpustošené území se les vrátí sám, je-li mu dopřán čas.

Cítím nával vděčnosti. Nevím komu, nevím čemu, ale je to vděk za tuto hodinu, v niž jsem už nedoufal. Že ještě smím být svědkem, čeho příroda dosáhla za těch pár let, kdy jsem tu nebyl.

Jana ví, na co myslím, i jí občas unikne nadšený výkřik.

Zastavil jsem se na dobrém místě. Nahoře pod skálou vidím skupinu smrčků už pár metrů vysokých. Přímo přede mnou ve strmém břehu ční mezi zasněženými kopečky kapradin holý proutek. Copak ty jsi zač? Aha, poznávám tě, z tebe bude horský javor-k­len! Z tebe tam u toho pařezu taky. Však vaši rodiče jsou ještě tady, starší než byl ten les, co padl, možná o další století, zrodili se ještě v pralese, než ho lidé vytěžili a plochu zasázeli. Nestáli o ně, nechali je stát. Jejich obnažené kmeny z náhlé přemíry světla zvlčily houštím výhonků. Teď tu stojí nevzhledné, sukaté, rozkošatělé, tamten ztratil půlku koruny. Tak je zcuchala vichřice, jejímž přičiněním osiřely podruhé. Vypadají uboze, k politování. Ale zbytečné tu nejsou: daly život vám, proutečky, vystřídáte je v nové sestavě lesa.

Úspěch slaví smrky, už to s nimi není jen: m­ožná, doufám, věřím, jako před časem. Už rostou, už jsou jisté, stávají se základní složkou horského lesa. Tak jako jinde v horách je doprovázívají jedle a buk, tady pod Pradědem smrky cestou ke klimaxu, tomu vrcholnému společenství dlouhověkých, provázejí především kleny.

Dřeviny krátkověké – b­řízy, jeřáby, jívy, olše, mají také svou úlohu: brání půdu před erozí, potlačují rozpínavou buřeň, skýtají klimaxovým v mládí stín, chrání je před mrazem a úpalem, nabízejí se zvěři k okusu místo nich a nakonec se mění ve výživný humus. Budou tu stále. Až vítr a kůrovec otevřou stavidla pustině – jednou to zas přijde –, p­ošlou semena nových průkopníků po větru, vodě, po ptácích, aby se cyklus opakoval, aby pomohly na svět novému lesu.

Ani klen ani smrk ovšem nežije věčně, jednou sejde stářím. Ale do té doby je každý z nich pevnou kostrou lesa, jeho trváním a stabilitou. Vždy se najde zákoutí, kde náhodný semenáček zakotví, vyroste, prožije život a je na svém malém okrsku vládcem. Z těch stavebních jader se skládá prales, zatímco milióny, jimž štěstí nepřálo, hynou. Vzpíráme se té nespravedlnosti, je těžké přijmout, že příroda nevyznává naše lidské hodnoty. Ale copak ona by se mohla obejít bez hojnosti, nadbytku, bez plýtvání vším, co tvoří? Květy, semeny, potomstvem?

Rád bych viděl, do jaké podoby dospěje tento les. Aspoň škvírkou tak nahlédnout! Za takových padesát, sto let! Sem, do zapovězeného území, kde se nikdo nevtírá s pomocí, ani dobře míněnou.

Jdeme proti proudu, už jsme na dohled od pilou nikdy nedotčeného pralesa. Už vidíme do strží, v nichž se sbírají prameny říčky, do stinných skal, kde po omšelých i zcela nahých stěnách stékají provazy vody a visí ledové rampouchy. Záda se potí, ruce zebou, zahřívám je, dýchám na ně, ale přes zmáčené rukavice to není k ničemu.

Jana mě zastaví: „Pocem, ukaž. Ty rukavice musí dolů, dám ti jiný.“ S námahou je stáhne, nejde to jinak než naruby, ztuhlé prsty sevře do dlaní, chvíli je tam drží – ách, to je krása! –, p­ak stáhne ze zad ruksak, vyhrabe svoje silonové pracovní rukavičky – tak titěrné! – a­ navléká mi je. Dosáhnou jen do poloviny prstů, celá rukavice končí v dlani. Ruce jsou ještě neohrabanější a zebou stejně jako předtím.

Však už jen kousek, už jen tam k tomu jeřábku pod tou skálou. Tak si to říkám, ale když jeřábek minu a jsem už za ním, krok nezměním, pořád jdu dál, přímo do těch skal. Jako robot. Jako brouk, co si to jednou někam namířil a z toho směru už ho nic než smrt nesvede.

Vtom mi uklouzne noha, hůl letí dopředu, nosem ryju do sněhu.

Naštěstí cítím, že se mi nic nestalo. Natáhnu se pro hůl, sbírám se na nohy a kvůli předejití zbytečným řečem se optám: „Máš to?“

Jana přes kratičký úlek s hranou lítostí odpoví: „Nestačila jsem, škoda.“

„Nemám ti znovu zapózovat? Třeba už nebude příležitost.“

„Nerouhej se,“ napomene mě s vážnou tváří, „radši dávej pozor na cestu.“

Ani ten pád mi neotevřel oči, nic nenapověděl, škobrtám dál kamením jak ten zatvrzelý brouk, a má žena ve střehu za mnou.

(dokončení)