Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHoverla
Autor
Zbora
Inga otevírá okno stánku jiskřivému karpatskému vzduchu
plní ošatku koblihy, koláči a pirohy, posypává cukrem
zamává na pozdrav Alise
která se vzdaluje po provazovém mostě nad Tisou
a každým pohybem svého mohutného pozadí
s ním opojně pohupuje
Alisa má drobnou hruď
takže to zdáli vypadá, jako kdyby po mostě
odcházel do boje plnokrevný kůň
s mladým chlapcem v sedle
Bulvár míru je holý
dívky nenosí pod bundami svůdné kostýmky
a nešpulí rty do výloh
V marketu na rohu k ulici Ivana Franka došly igelitky
a prý v dohledné době nebudou
Hotel Evropa dříme
marně tu čekají na sliby unijních turistů
jen občas přijde opatrný dopis
se špatně čitelnou adresou
Řidič gruzaviku Oleg odjel na východ
a jeho žena Olga s dětmi balí
a míří na opačnou stranu
Hoverla vyčkává
usnula v oblacích
zmizely zástupy turistek v legínách a teniskách
táhnoucí se jako pestrobarevná stuha na její vrchol
jinak nic
Rachov spí. Klimbá i busta Masaryka
a jeho sen si odvážejí potomci prvorepublikové Zakarpatské Rusi
v příručních zavazadlech do cizí země
která se na mapě ničím nepodobá
táhlému tvaru tajícího sněhu
na úbočí Studniční hory
37 názorů
a2a2 - je to, jak píšeš. Na druhou stranu jsme takovými zajatci obsahu nepodepřeného formou, že musíme spoléhat na tzv. autentický zážitek.
Safiáne, osobně jsem byl tou básní při prvním přečtení nadšen, možná proto, že se okamžitě napojila na mé emoce, což není u těchto básní v kontextu se současností zanedbatelné, hned následně jsem tam viděl některé popisné znaky, které jakoby nadmíru zdůrazňovaly zjevné, které jsem Zborovi napsal a on je odstranil. Vidím i další popisné znaky, jako hotel Evropa, bulvár Míru, ale jsou to autentické názvy a neměl jsem s tím problém, ačkoliv by bylo lépe je (názvy) vypustit a zůstat jen třeba u hlavní bulvár nebo místní hotel.
Co však podle mne někteří ne dost akcentují, alespoň mi to tak přijde, je úhel pohledu samotného autora, který mohl psát sice jen z pokoje, tedy není aktuálním účastníkem děje, ale vzhledem ke svému osobnímu vztahu k danému místu, akcelerovaném událostmi a vzhledem i ke skutečnosti, že tato místa byla chvíli součástí společného státu, měl potřebu toto vyjevit. A řekl bych, že se o to snažil prostředky co nejméně patetickými.
Poslechl jsem si tři básně ukrajinských autorek k dané době. Byly jiné, byly silně autentické, byly skrze velmi střídmě pojmenování denního života i výmluvné. To Zbora nemohl, i kdyby chtěl. Zato nese pohled zvenčí a podle mne očividně emociálně poctivý. A v tom vnímám její přednost, byť v horizontu času nenabídne víc než pohled zvenčí.
Ano převzala. Ale mnozí byli proti tomu. U nás ještě, a velmi silně, po první světové válce. Také se, spolu s hudbou, podílela v 19. století na pokusu nahradit náboženství uměním. Ale co to znamená pro dnešek?
Safiáne, je to tak. Vzala z plachet a převzala (myslím fotografii) některé její funkce. Viz třeba známá fotka vietnamské holky z r. 1972 popálené napalmem. A agitační efekt, jaký následoval. Fotografie je ve své podstatě zvrstvenou smrtí (okamžik, jemuž odejmeš čtvrtý rozměr - totiž čas -, a tedy život). A vé své definitivnosti a neodčinitelnosti je děsivá. Přirozenou reakcí je bezmoc a frustrace z nemožnosti cokoli v obrazovém rámu ovlivnit. Tak aspoň poslat nějakou tu kačku, postarat se o děcka... Někdy je takto přirozeně posilovaný pocit kolektivního provinění (ve sféře války fotek a krátkých videí) ve výsledku prospěšný.
Mario Badiou zase rozvíjí, jak poezie převzala v době Hegela mnohé funkce filosofie.
Egile, porovnával jsem Hoverlu s Pohovkou. Byl jsem a jsem zvědavý, jak budou pokračovat básníci "od Štengla", Duta nebo Zbora. To je vše. Názor, že k uchopení tohoto tématu je potřeba osobní prožitek se v Čechách objevil už v 90. letech. Velemir Chlebnikov si myslel pravý opak. Pro mě je tu otázka, jestli rozvoj filmu a fotografie, tedy možnost ukázat věci zcela reálně, nevzaly i v tomto případě poezii vítr z plachet.
Safiáne, posuzuju - nebo se o to pokouším - báseň tak nějak z hlediska (mého) literárního prožitku. Nic si nenacházím - obrazy mají silné motivy, ale silné nejsou. Objev v řeči či zázrak mimořádného vhledu nevidím. Zázračné souvislosti - kde...?
Jeden silně exponovaný detail často vydá za milion slov (třeba fotka dětské botky čnící z masového hrobu). Zde se jeden velký motiv přetahuje s druhým, ale v posledku v podstatě otupují účinnost celku.
Těžké něco takového evokovat z tepla pokoje. Těžké psát Fugu smrti z bezpečí rodinného krbu.
Debata pod básní pěkně ilustruje stav současné poezie. Nepřipravenost a neschopnost oslovit širší obecenstvo, než jsou přímí pěstitelé poezie, a to ještě k tomu zdaleka ne všichni, dokonce jen jejich malá část, je zřejmá. Možná je to do očí bijící neschopností vyjádřit naši dobu, možná se s neschopností pojí i jiné důvody. Zatímco "velká" poezie se stále pod heslem obyčejnosti otáčí na konceptu, který přinesli před 75 lety Halas a Holan, ten se ovšem emocí neštítil, lehčí žánry se nijak nežinýrují. Z poezie jako takové je dnes schopen oslovit širší publikum jen humor. K tomu ještě vidím v debatě stopy určité nesnášenlivosti k názorům druhých. Čekal jsem, jak Zbora naváže na Pohovku, kde dokázal náznaky vyvolat poezii obyčejné současné chvíle. Malé, nenápadné zázraky. To vztahuji k textům. jejich okázale obyčejná, až lhostejná recitace jejich zázračnost příliš neukázala. Hoverla podle mě nikam nevykročila. Je pěkná. Možná zralejší, opulentnější, ale to je vše. Připomeňme si v této souvislosti slova "divouse" Ivana Diviše, který ve zralejším věku dospěl k názoru, že i kdyby v básni ukázal ty nejstrašnější obrazy, nic se nezmění. Tvůrcem všeho je přece člověk. My kupodivu vidíme svět méně jasně, než třeba antikové. Co je ovšem smutné, je, že debata ruší kruhy některých kolegů.
Ježiš já snad z tohohle Chytrolínova uteču. Taková pěkná báseň, a hned zavalená takovou tíhou. Naštěstí já si nemyslím, že báseň je dobrá, jen pokud míra emoce a sdělnosti odpovídá mýmu současnýmu nastavení, takže jen: pro mě velmi dobrý. Tip a.
Já jsem ti, Láďo, o tom včera ještě přemýšlel. Rozumím, co chceš říct, chápu proč to říkáš, ale pod vlivem té Borzičovy básně i básní ukrajinských autorek v odkazu od Scarabey, mě napadá: kdy už jindy je v poezii čas na vypjaté emoce, když ne teď?
Pokud na sebe budeme přehnaně přísní, nemůže se stát, že neuděláme nakonec nic?
Syrový obraz k nacítění jsem sem zkoušel dát poměrně nedávno a ozvali se lidé, kteří s tím měli problém zase z druhé strany, a argumentovali vzásadě tím, že to není poezie. Ono je to těžký.
Já jsem se díky Tvé reakci a díky těm textům, které jsem včera přečetl, paradoxně docela uklidnil a už nepochybuju. Každý prostě dělá, co umí. A já to momentálně líp neumím.
Skarabea, velmi, opravdu velmi děkuji za ten odkaz a všem ho doporučuji a samozřejmě ti v dané souvislosti rozumím. Ještě chci dodat, že jsem tě ani na okamžik nepodezíral z lhostejnosti.
možno by bolo v tomto prípade lepšie a úprimnejšie písať z pohľadu toho, koho vojna priamo nezasiahla, alebo ho zasiahla iným spôsobom..
a2a2a - vôbec mi nie je ľahostajné, čo sa deje na ukrajine, a nie len tam…ale báseň napriek tomu vo mne nič nevyvolala….spolupatričnosť je v tejto dobe určite dôležitá….ale sme stále sme na písmaku…:)
https://www.rtvs.sk/radio/archiv/11478/1792577
egil, jsi nyní zbytečně vztahovačný, tak jsem to vůbec, ale vůbec nemyslel. Chceš-li po lopatě, pak jsem měl na mysli, že prostě někdo intenzívněji vnímá řekněme formu. Nic víc a nic méně. Tím ani na okamžik neříkám, že by obsah, ducha básně nevnímal či nedej Bůh, odmítal.
Nemám ti víc co napsat. Nepíšeš nic nového k věci.
"...působivost básně velká pro každého není"
(wtf? jasný, jak píšeš výš -je velká pro každého, kdo není nevšímavá stvůra.)
Zdar a klobouček.
egil,
napsal jsem zde dva komentáře, i ve druhém, v prvním odstavci se dotýkám i literárního kritéria, nicméně jsem přesvědčen, že při vnímání poezie existují i mimoliterární kritéria a dost možná jsou stejně důležitá či alespoň neodvislá. Pokud jde o tebou vypíchnutý odstavec, připouštím, že působivost básně velká pro každého není.
a2. uvádíš vesměs mimoliterární kritéria, a nezlob se, ale tahle tvoje pasáž se mě skoro dotkla:
....je působivost básně velká pro každého, kdo válku na Ukrajině nevnímá jen jako další historický moment, stále ještě dostatečně vzdálený.
Ne.
Báseň je to takovou hrou na detaily, které se ve skutečnosti nekonají.
A do toho ten tatiček Masaryček... Upřímně - za mě se s vaničkou vylilo i dítě. Básník by mohl nabídnout (třeba) nějaký syrový obraz k nacítění. Tohle je takové salónní.
Nic proti tobě Honzo, leckteré tvé texty mám rád, ale tenhle mi fakt nesedl.
Před pár dny jsem četl na sítích "kazatelskou báseň" na podobné téma od A. Borziče, a tam už jsem se vztekal...
Jeden velkej tyjátr.
O co je téma aktuálnější, tím je třeba na sebe být přísnější. Aby člověk nespadl, namísto k manifestacím, k proklacím.
Skarabea,
ta báseň má tři roviny. První je snaha vyjádřit se, dát prostor emocím a současně nepodléhat patetismu. Zde je pravdou, že se emoce poněkud rozbíjí o potřebu pojmenovat současnost a tak je zde cítit jistý nesoulad.
Druhou rovinou je, že ač vnímavý čtenář jako např. ty vnímá ty hrany, je působivot básně velká pro každého, kdo válku na Ukrajině nevnímá jen jako další historický moment stále ještě dostatečně vzdálený.
A třetí, tu oceňuji nejvíce, odvaha pustit se v podstatě do básně na velké politické a současně morální téma ve chvíli, kdy nadhled zápasí s pocity. Hodně často se takové texty nedaří, nyní mám na mysli některé až naivně přeexponované veršíky, a přesto jako čtenář mám z nich radost, protože sdílím obsah a mám pocit, že je více nelhostejných. Zborova báseň tuto třetí rovinu vrchovatě naplňuje.
Skarabea: ano, zhruba s těmito obavami jsem tady text publikoval. Mrzí mě to, ale i tak musím poděkovat za pozorné čtení. A ano, asi máš pravdu, že je tam cítit ta snaha. To nemám rád u druhých, a o to víc to nerad slyším o sobě. To téma je těžké. Asi moc nevím, co s ním... (a to mi s textem a2a2a ještě hodně pomohl). I když to prostředí ze kterého text vychází (Rachov a hory okolo) důvěrně znám, neznám ho v současnosti, nebyl jsem tam za války. To téma je hodně bolestné. Víc, než aby si člověk zachoval nadhled.
Kdysi jsem jel z Bratislavy vlakem v jednom kupé se šesti malými kluky, tak sedm osm let, kteří se vraceli z Maďarska z ozdravného tábora pro dětské pacienty s rakovinou. Celou dobu až do Českého Brodu, kde vystupovali, jsme si povídali. Byl to fakt silný zážitek, který jsem dodneška tak úplně nepřijmul, nepobral. Snažil jsem se ho několikrát zpracovat na papír, ale pokaždé mi z toho vyšla hrozná křeč. Tohle je možná podobný případ... Ale tak jsem se snažil nějak s tím poprat, no... Ještě jednou díky.
ja teda neviem....celé to na mňa pôsobí strašne plocho a vzdialene...taká tá snaha zachytiť "všedný" život na pozadí niečoho absurdného, ale neprináša to nič nové, nejakú inú perspektívu....
Radovan Jiří Voříšek
06. 04. 2022Máš ji u mě, ale nahradím ji Nemirovem, vodka Na bruňkach" tu není.
Radovane, tak to jste byli vy? Já si ji tam odložil až půjdu zpátky!
No, já jsem už na Hoverlu dorazil docela veselý. Líbilo se mi tam, jak skupinky ukrajinských poutníků po zdolání vrcholu zpívaly hymnu a představil jsem si, jak by se na mě asi koukali češi, kdybych spustil na Sněžce Kde domov můj... Ono to celé o něčem vypovídá.
Thea v tramvaji
06. 04. 2022Skvělé metafory typu tající sníh. Hotel Evropa - přesně! A příběhy lidí... jen ses jich dotkul a nechal doznívat v naši fantazii. Za mne velice povedený a bolestný text.
Vy tu musíte mať iste nejaký dark alebo deep web..pánečku,a ja že pismak techn.zaostalý...no toto!
Na Hoverle jsem byl. Je dost odlehlá a na zpáteční cestě nás chytilo blbé počasí, déšť se sněhem a vítr. Byli jsme dost zdecimovaní. Najednou, na pahrbku cesty, stála flaška vodky. Na berezovych bruňkach. Nenačatá. Neskutečný dopink. Do srubu, ze kterého jsme vyšli, jsme doslova doletěli. Místu nálezu jsme dali název: , Pahorek, kde se Hospodin slitoval".
Pooruhodné verše, které, ač reflektují současnost, si troufly i na malý historický exkurz s prvorepublikovým uspořádáním státu ve světle Masarykových idejí, které obrovsky kontrastují s Putinovskou Internacionálou. A nejen to, akcentují bohatou a ustrašenou Evropu a vše je doplněno, vlastně ukryto v ospale poklidné atmoséře zapadlého koutu Zakarpatí, které ve skutečnosti mezi řádky bolí. Využití místopisu a postav jen zmíněnou atmosféru dotváří k autentičnosti. Skvělá metafora s tajícím sněhem i fotografie (montáž?). Nějaký čas jsem přemítal, zda Masaryk může klimbat. Promyšlená, odvážná a působivá báseň.
Nedokážu to napsat líp, než Gora. Silný působivý text. t. a v.
Do detailů vypracovaná báseň, Honzo... osudy jednotlivců se promítají v nadhledu subjektu - tichou obžalobou "hotelu Evropy" a odkazem na demokracii. Živé a působivé.