Můj Písmák - II.díl - Proč jsem si nevzal Pištu Hufnágla

Docela by mě zajímalo, jestli se Písmáci scházeli, případně scházejí ještě někde tak intenzivně, jako v Praze. Mezi lety 2000 a 2010 se v hlavním městě konala alespoň jednou do týdne nějaká Písmácká hospoda, kde se spolu družily a hluboko do noci popíjely desítky autorů. Chodili jsme často do restaurace U růžového sadu na náměstí Jiřího z Poděbrad, na zahrádku na Pražačku, do pizzerie Luciano v Nuslích, a později do STS Chvojkovice Brod tamtéž. Ve spoustě putyk jsme se sešli třeba jen jednou a příště si zase dali sraz jinde, podle toho, kdo setkání zrovna organizoval. Srazy se pořádaly také v parcích, kde se polehávalo na dekách a popíjelo laciné víno z blízkých vietnamských večerek. Na Parukářce, ve Stromovce, nebo na Kampě, kde se Papouch, přijevší z Brna ve své škodovce, koupal po pátém litru vína v Čertovce.

Kouzelné na tom bylo, že jsme se pokaždé sešli v odlišné sestavě. Někteří autoři přišli jednou a pak už je nikdo nikdy neviděl, někdo mimopražský se zastavil jen proto, že měl zrovna cestu kolem, spousta lidí chodila občas, jednou za měsíc, jednou za půl roku. Někteří lidé kde se vzali, tu se vzali, přišli jednou a pak chodili na všechny akce třeba rok, než náhle někam zmizeli a už nikdy nepřišli. Ale tvrdé tlachavé jádro – tváře, které byly vidět často, tvořilo počítám tak 30 možná 40 pražáků a středočechů.

Mimo tyhle veselé večírky, na kterých se pod maskou literárního dýchánku děly ty nejstrašnější věci, jaké si dokážete představit, se písmáčtí autoři vídali ještě na četných autorských čteních pořádaných většinou pod hlavičkou spřáteleného elektronického magazínu Totem. Ty probíhaly zpočátku v Týnské literární kavárně u Staroměstského náměstí. Když jsme se do ní po čase už nevešli, dění se přesunulo do obřího sklepního prostoru literární kavárny Řetězová ve stejnojmenné ulici, kde se scházelo i kolem padesáti účastníků, včetně literární elity. Později, když začal zájem zase upadat, přesunuli jsme se do komornější literární kavárny Fra na I.P. Pavlova, kde jsme pořádali čtení vlastně donedávna.

Někteří lidé, co chodili na autorská čtení, nechodili tak často do písmáckých hospod a naopak, ale velká část z nás byla k vidění občas tam i tam. Autorské čtení mělo oproti obyčejné hospodě takovou jakoby předehru, kterou byla nutnost „přetrpět“ recitaci veršů. Pak už ale většinou vše probíhalo podle mustru známého z hospod. Mezi stoly se motaly mátožné postavy, pily vše, co teklo, a čím víc toho bylo, tím byly dialogy (a někdy i monology) zasvědcenější a hlasitější. Neobešlo se to samozřejmě bez husté mlžné clony z tabákového kouře – v té době se ještě mohlo kouřit prakticky všude a značná část poetů si zapalovala jedno cigáro od druhého.

Vysoko nad tím vším ale čněly celovíkendové srazy na chatách a chalupách, nebo prostě jen tak se spacákem v přírodě. Na nich se teprve mohla dokonale rozvinout bezbřehá kreativita písmáckých osobností, podpořená vydatnou zásobou alkoholu, přivezeného sem v kufrech aut s rokem výroby odkazujícím hluboko do minulého století. Vznikaly zde nejen neotřelé verše, ale i přátelství na život a na smrt a početná manželství. Vezmu to ale popořadě…   

První sraz, na kterém jsem byl, se jmenoval Jdeme na vánoční pivo a konal se v roce 2004 U krále Brabantského pod Pražským hradem. Lyryka s Egilem jsem poznal hned. Oba do puntíku splňovali mou představu básníků. Majestátní Egil s plnovousem seděl v příjemně vytopeném sále v dlouhém kožichu a šále, kouřil dýmku a složeným kapesníkem si utíral čelo. Drobnější Lyryk vedle něj zdánlivě zanikal. Pil jednoho turka za druhým a kouřil dlouhé cigarety. Bavili se spolu o daktylech a trochejích. Trochu jsem znejistěl a přisedl si raději k chlapíkovi, který se tvářil přívětivěji. Vypadal jako řezník, který si právě odskočil z porážky prasete, jen jeho blonďatý účes ukazoval, že je nejspíš uvnitř citlivým fanouškem chlapecké vokální pětice Lunetic. „Ahój, já jsem JiKo, umíš žonglovat s pivem?“ zeptal se a začal nad stolem dělat rukama piruety s plným půllitrem. Nejdřív jsem se bál, že nás vyhodí hned poté, co to tady můj nový kamarád vykropí, ale JiKo působil ve své produkci velmi sebejistě a nikdo z přítomných jí nevěnoval pozornost, jen Egil pozvedl shovívavě obočí a pokračoval v jambech, takže jsem se uklidnil a vyčkával příchodu Pišty Hufnágla, na kterého jsem se těšil jak malé dítě na kašpárka.

Asi to máte taky tak. Člověka, kterého znáte jen podle nicku a jeho příspěvků na Písmáku si nějak představujete, a když ho pak vidíte v reálu, celá vaše představa se úplně zhroutí, protože přijde někdo úplně jiný, než jste si vysnili. Upřímně, kolikrát se vám v životě stalo "přesně tahle jsem si tě představoval"? Třeba Vesuvanku jsem si představoval jako mírně korpulentní pětadvacítku s dlouhými černými vlasy, snědou pletí a uhrančivýma havraníma očima. Prostě dívku zpod Vesuvu. Pak jednou do Kavárny pod Vesuvem, kde Vesuvanka stylově pořádala Písmácké čtení, vstoupila drobná mírná blondýna seniorského věku o francouzských holích, na kterých měla tlustým černým fixem vytegovaná písmena V E S U V A N K A. Prostě Punks not dead!

Pišta Hufnágl je doktor, tedy lékař. Lékaře si člověk představí jako jistou autoritu. Značné autority požíval také na Písmáku. Jeho autorita byla tak velká, že si na tomto webu vpodstatě neustále ze všech a ze všeho dělal až cynickou intelektuální legraci a nikdo si nedovolil mu oponovat. Měl jsem tedy obrázek Pišty Hufnágla uložený v hlavě jako vysokého silného nedostupného muže středního věku s chlupatou hrudí a srostlým obočím, hustými černými vlasy učesanými na pěšinku a brýlemi. Když do hospody vtrhnulo rachitické postpubertální torpédo s účesem Světlany Nálepkové a pohledem Václava Upíra Krejčího, které za sebou na vodítku vláčelo dvoumetrového vlka, co se do všech radostně zakusoval, usoudil jsem, že moje schopnost odhadu není úplně bystrá.

Ten den jsem se seznámil se spoustou báječných lidí, mimo jiné i s Pištovou nastávající, které říkal něžně Kateřina druhá, jelikož těsně před tím, než se seznámili, rozešel se s jinou Kateřinou, řečenou Bebitkou, která se tím pádem stala Kateřinou první. To jsem ale ještě ani jednu z obou Kateřin neznal. Kateřina druhá přišla později a potkali jsme se u baru, kde na mě špulila zadek v upnutých kožených kalhotách a smyslně si hrnula z čela vlasy: Ahoj, já jsem Pomíjivá, pomůžeš mi najít záchod? Samozřejmě jsem jí pomohl.

V průběhu večera jsem začal poznávat, že tohle jsou lidi, kteří umí žít a se kterými nikdy není nuda, a po sedmém pivu mi připadalo, že se známe od nepaměti. Když si mě v půl jedné v noci vyzvedávala moje tehdejší přítelkyně, protože jsme šli ještě někam pařit, postála chvíli ve foajé a pak se mě venku upřímně vyděšená ptala, co to bylo proboha za bandu pošuků. To ještě netušila, že už jsme se nakazili a že mezi tyhle pošuky od nynějška už oba patříme.