Prak

Prak

Bylo mi pět a sestrám deset, když jsme dostaly od pražského dědy, otce táty, úžasnou věc. Musím přiznat, že nám výrazně obohatila část prázdnin trávených v Čechách a následně i v Mochlosu na Krétě. Během první hodiny padlo za oběť střelbě z praku okno u dílny a vzápětí komínek krbu. To se samozřejmě neobešlo bez hlasitých protestů babičky, které přizvukovala máma. Ač to nebývalo obvyklé, děda s tátou se jim vzepřeli. Vzali nás do učení a během pár dnů jsme zbraň bravurně ovládaly.

Terčem bylo vše v blízkém okolí s jedinou výjimkou. Pod trestem zničení praku jsme musely slíbit, že nikdy nestřelíme po ničem živém. Dodržely jsme to, protože přijít o užitečnou zábavu by byla věčná škoda. Na druhou stranu kupodivu nikdo z rodičů ani prarodičů neprotestoval, když sousedé přišli o značnou část úrody z jediné meruňky na zahradě. Neměli sousedy rádi a naše dva stromy byly obalené.

Je to již čtyřiatřicet let, ale zážitky zůstávají v živé paměti. Proto nám se sestrou zasvítily očka, když Evička rozbalila dárek od dědečka, a z krabičky vyndala zbrusu nový prak. Žádnou umělohmotnou napodobeninu, ale poctivý domácí výrobek. Lakované dřevo zbavené kůry uříznuté z větve ve tvaru ypsilon, mělo obtočené držadlo páskem kůže, aby v ruce neklouzalo. Na koncích páru šestky leteckých gum byl zdvojený kousek kůže. I ten dal dědečkovi hodně práce. Musel ho jistě několikrát máčet a natahovat na formu, aby získal tvar, z něhož projektil nemůže vyklouznout.

Zatímco Evička nechápavě zírala na podivný předmět, tak první se vzpamatovala babička: „Honzo, ty ses zbláznil! Nepamatuješ, co s tím vyváděly holky? Jsi stejnej jako bejval tvůj táta, taky nikdy nedostal rozum.“

„Zato ty ho máš za nás oba,“ ušklíbl se děda, „holka dospěla do věku, kdy se musí učit odpovědnosti a prak je nejlepší školou.“

„Eve, ty to dovolíš?“ obrátila se babička na matku Evy marně doufajíc, že u ní najde podporu.

Samozřejmě nenašla. Sestřička je z nás tří dcer jediná, kdo tatínkovi nikdy neodporuje. Jako další aspekt zřejmě zapůsobila vzpomínka na dětství.

„Co to je?“ přerušila dohady Eva, převracejíc v rukou prak.

„To je prak a teta Andrea ti ukáže, jak s ním zacházet. Pokud se pamatuju, ovládala ho dobře,“ rozhoduje dědeček a je jasné, na čí hlavu padne odpovědnost plynoucí ze vzniklých škod.

„Jdem ven,“ vybídnu neteř.

Před dům se také zvědavě vyhrne Kostas se strejdou Nikosem. Najdu vhodný kamínek, zamířím na kmen patnáct metrů vzdáleného stromu a vypustím projektil. Buď jsou dovednosti, které se nezapomínají, nebo mám velké štěstí, protože hned první rána je úspěšná. Zatímco pánové pochvalně pokyvují hlavou, Eva se stále tváří nechápavě.

„Teto, ale proč mám po něčem střílet?“

„Tak si ujasníme pravidla,“ rozhoduji se dát nejprve teoretickou lekci, než začneme s praktickým cvičením, „nikdy nesmíš mířit ani vystřelit na žádného člověka nebo jiného živého tvora. Výjimka je pouze jedna, naprosto nezbytná sebeobrana. Například, kdybys potkala zdivočelýho psa a nebylo kam utýct. Je to jasný?!“

Přikyvuje s výrazem, kterým dává najevo pochybnosti o mé inteligenci. Jak si dovoluji pochybovat, že by nepochopila tak jednoduché pravidlo?

„Dobře, ale prak může bejt užitečnej i jinak,“ pokračuji ve výkladu a ukáži na nezralé granátové jablko visící na stromě, jehož kmen posloužil za první cíl, „podívej.“

První rána vedle, druhá zrovna tak, ale třetí plod srazila. Evička nakloní hlavu ke straně a po chvíli následuje podrbání na temeni. Neklamný důkaz, že kolečka v její hlavě nabírají maximální otáčky. Význam důležitosti mozkové činnosti ještě zdůrazní podrbání druhou rukou.

„Když lezu pro jablíčko na strom a nedosáhnu na něj, můžu ho střelit a spadne na zem, a nemusím lízt na slabý větve. Ze slabejch větví často spadnu a maminka se zlobí, protože jsem špinavá a odřená. Teď tam nemusím lízt, a můžu jablíčko střelit ze země,“ sdělí výsledek a natáhne po praku ruku, „tak já to zkusím.“

Na příštích pár minut se stává prostor před domem nebezpečnou zónou, kde létají kaménky různých velikostí naprosto nepředvídatelným směrem. Když jeden z projektilů zasáhne bolestivě Kostasovo ucho, nic neřeším, dvaačtyřicetiletý chlap má mít dost rozumu, aby se uměl krýt. Beru Evě prak, až když jí vyklouzne z ruky, zatímco druhý konec dál pevně drží a rukojeť zasáhne přesně střed čela. Z proseklé kůže se vyroní pár kapek krve. Zranění není nijak dramatické, ale počítám, že za pár minut naskočí na postiženém místě pořádná boule. Bude vypadat jako mládě jednorožce, kterému se začíná klubat roh.

„U Eve to asi projde, ale počítám, že od Sophie s Alčou to schytáte,“ pokývá vážně hlavou strejda Nikos při představě reakce tety a babičky, „Kostasi, nenápadně řekni Honzovi, že je nejvyšší čas na ochutnávku loňské raki. Počkám na vás ve správcově domě.“

Pánové zmizí jak pára nad hrncem a docházím k přesvědčení, že prak nebyl zrovna nejvhodnějším dárkem: „Evičko, radši toho necháme,“ navrhuji.

Popotáhne a rukou si přejede natlučené čelo, čímž rozmaže krev po celém obličeji. Výsledkem je působivý make-up, připomínající obličej indiána pomalovaný válečnými barvami. Při pohledu na umazanou ruku se zarazí a znovu sáhne na čelo. Nepláče, není žádný ufňukánek.

„Ještě to teče?“ vyhrkne.

„Skoro ne,“ ujistím ji.

Utře krev do lemu šatů a natáhne ruku po praku: „Budu střílet. Chci střílet jako ty. Teto, nauč mě to?“

Ten výraz znám velice dobře z doby před dvěma lety, kdy jsem jí dělala deset měsíců chůvu. Odhodlanost násobená tvrdohlavostí, dědictví předané v genech po matce a babičce. Teď nepřestane, dokud bude mít sílu natáhnout gumu praku nebo netrefí granátové jablko.

Znovu vykládám zásady volby vhodné munice a míření. Vysvětluji, že nesmí gumu napínat vší silou, protože potom se rozklepou ruce. Asi po půl hodině ji mohu s klidným svědomím opustit a vrátit se do domu. Holka je z naší krve. V příštích měsících bude postrachem celého okolí.

O hodinu později přišla pohroma, jež postihuje dům minimálně jednou týdně. Hejno kobylek zakrouží kolem Evy, která venku stále poctivě cvičí, potom vtrhne dovnitř, kde důsledně vyplení vše, co je k snědku. Nepohrdne ani obsahem lednice. Je to hlavně vinou tety Sophie, která děti miluje, má s nimi obrovskou trpělivost a dovolí jim téměř vše.

Nakonec se malí gratulanti usadí venku, kde oslavenkyně udílí pokyny k používání praku podobně jako já před chvílí jí. Řecky umím jen pár slov, ale s občasných nadšených výkřiků pochopím, že dědeček zabodoval.

Vše směřuje zákonitě k průšvihu, o tom není pochyb. První nervově nevydrží babička. Právě vstane, že půjde na omladinu dohlédnout, když se vysype velké okno v kuchyni. O pár vteřin později stojí Eva na prahu s nechápavým výrazem v obličeji.

„Já fakt nevím, jak se to stalo,“ kroutí udiveně hlavou, „mířila jsem na tu tykev na zábradlí a ten prak sebou najednou cuk. Nevím, proč sebou cuk a rozbil to okno.“

„Jak to vypadáš?“ vyjekne teta Sophie při pohledu na malou indiánku.

Od chvíle, kdy jsem ji opustila, prošla její vizáž změnou. Zaschlou krev z prvního otření rány doplnily další šmouhy. Také bílé šatičky, které ráno oblékla pro slavnostní den, působí dojmem použitého obvazového materiálu na bojišti. Čelo jí zdobí úctyhodná boule pokrytá zaschlou krví.

„Ukazovala jsem, jak se mě to stalo, a přitom se zase bouchla prakem do čela, a krev zase začala týct, a protože jsem musela vysvětlovat, jak se střílí, tak jsem si musela tu krev otírat, protože mě pořád tekla do oka,“ vychrlila vysvětlení v jedné dlouhé větě, jak mívá ve zvyku.

„Tak na tohle už nemám nervy,“ usoudí babička a přejede nás se sestrou zamračeným pohledem, „jako bych si s váma, dcerušky, kdysi neužila dost. Chlapi samozřejmě zdrhli jako vždycky. Jdu jim to vysvětlit.“

„Chudák táta, ten to chytá,“ okomentuji situaci, když poněkud hlasitěji za sebou zavře zadní dveře, „matinka již není odolná jako kdysi.“

Stočím pohled k přednímu vchodu, odkud příčina babiččina poněkud rychlého odchodu sleduje, jaký dopad na její osobu bude mít rozbité okno. Právě zřejmě usoudila, že bude bezpečnější zmizet do úkrytu v hejnu ostatních dětí, ale nestíhá to.

„Evo, kampak?“ zahřmí Eve.

„Do vesnice,“ špitne Evička.

„Takhle?“ zhrozí se matka, „švihej do sprchy. Potom se podívám, co to máš na čele.“

O čtvrt hodiny později vyráží oslavenkyně s bandou ostatních dětí do vsi. Přes náplast na čele jí Eve uvázala šátek, jehož cípy nechala viset po straně. Oblečená pouze ve starých džínových šortkách a s prakem zastrčeným za pasem, vypadá jako pirát. Hned ve dveřích začala udílet hejnu kobylek nějaké příkaz, které tetu Sophii přiměly k hlubokému povzdechnutí.

„Co říkala?“ žádám o překlad.

„Že se staví u starého Dimitriopoulose, jestli nemá nějakou gumu. Potom půjdou do údolí hledat vhodný dřevo na výrobu dalších praků, aby je měli všichni. Holky, když vám kdysi končily prázdniny a Míša s Andrejkou se vraceli do Čech a Eve do Navplia, vesnice si oddechla. Ale teď žádnou naději nemaj, protože tohle s prázdninama neskončí.“

Šesté narozeniny si Evička, díky dědečkovu dárku, opravdu užila.