Přezdívky

Má nevlastní francouzská maminka se jmenuje Daniele Geffroy Konštacký. Je dost možné, že některé z vás učila francouzštinu nebo jste se učili z její učebnice. Komenský byl učitelem národů a naše maminka je učitelkou národů, která si s Komenským v ničem nezadá.  Když se jednou ptali na poště mého otce, kdo je ten pán, pro kterého se snažil vyzvednout balík, tak hrdě odvětil, že ten pán je jeho manželka. Studenti říkají Daniele "Žofka", což je nezbedně milé. Jen paní na vrátnici na pedagogické fakultě nejspíš postižená nezkrotnou Angelikou mi tvrdila, že Žofrej (Joffrey de Peyrac) tam právě není. Mamince spíš v dětství vadila fonetická forma jejího příjmení, která ve francouzštině zní jako “je mi zima”.

Našeho tatínka oslovuje maminka zásadně “Chéri”, což je něco jako drahoušku. To takhle třeba jedeme  kopcovitou Vysočinou s rodiči. Tu se ze zadních sedadel auta ozve naše aristokratická maminka: “ Chéri, přála bych si, abys nyní jel pomalu, rovně a nikam nezatáčel. Ráda bych si vypila svou kávu!” Nebo jsme jednou koupili hodně lahví vína a neseme je k autu a maminka volá zezadu na tatínka: “Chéri, když neseš to víno, tak prosím narovnej záda a pruž v kolenou!”

Tatínek je Stanislav a v cizině mu říkají Stan nebo Stanis. Jen nemá rád, když se na něj volá Staník, protože to polsky znamená “podprsenka”.

 Já jsem už od dětství pochytal přezdívek hodně. Ne všechny se mi líbily. Trpěl jsem kvůli Zrzkovi a jednou jsem přestal chodit na gymnastiku, protože  na mě volali Skrčku. Až po letech jsem pochopil, že to nebylo kvůli tomu, že jsem v oddíle nejmenší, ale jednalo se o skok přes bednu zvaný “skrčka”. Mamince jsem jednou při hraní karet vysvětloval, že Michal zní v čestině jako “míchal”, takže jsem v podstatě Mixér, což mi občas připomínají synovci. Kvůli tomu, že jsem se kdysi  z Hradce Králové přistěhoval do Pardubic, tak na mě pokřikují děti jednoho kolegy: “Strejda je Mechovák”, což je společná přezdívka všech Hradečáků od pardubických Půlkoňováků.  Na gymplu jsem přestal být Míša a stal jsem se Mišelem a později jsem si přidělil internetový nick Vaud (podle švýcarského kantonu, kde bydlela naše maminka), kterým jsem podepisoval svá díla v beletrii. Jednou jsem byl nařčen, že jsem svou povídku já (Michal Konštacký) ukradnul Vaudovi (taky já) a tak se už tolik za Vauda neschovávám. Před pár lety mi psala moje literární kolegyně a filmová režisérka Pavlína V,  že si hrála s generátorem přesmyček a zkoušela tam dávat jména svých přátel a má pro mě novou přezdívku. Můj nový umělecký pseudonym zní  “Kosmický lachtan”. Musím říct, že málo co mě vystihuje tak dokonale, jako tato přezdívka (navíc generovaná z mého jména). Slyším v tom Nerudovy Písně kosmické až někam po hudbu od Jamiroquai.

Někteří přezdívku nepotřebují. Na jednom projektu jsem pracoval s německými kolegy jejichž křestní jména zněla velmi impozantně: Hartmann, Henner a Wolfhard, což je v překladu Silák, Výzva a Vlčí srdce. Už teď mám jasno, jak jednou pojmenuji své tři vlčáky, jen netuším, proč by měli spolupracovat s Kosmickým lachtanem. Mám rovněž přátele, které znám jenom podle přezdívky. Volejbal hrajeme s Batmanem jehož jméno se mi nikdy nepovedlo zjistit. Pak taky u nás před hospodou v Pardubicích chytá ryby pán, kterému všichni říkáme Pračka. Pračka za mnou jednou přišel a prosil mě, jestli bych mu nemohl přestat říkat Pračka.

“Hele klidně, ale já vůbec netuším, jak se vlastně jmenuješ a proč se ti říká Pračka”.

“Pračka se mi říká, protože opravuju pračky, jen jsem teď změnil práci a potřeboval bych, aby mi všichni začali říkat “Myčka”.

Čili Pračka je teď Myčka, ale pořád nevím, jak se jmenuje.

S přezdívami jsem si jednou naběhl na kongresu v Bostonu. Američané totiž používají přezdívku konstantně místo svého jména. Mám kolegyni Agnieszku, která je v Americe AJ (anglicky ejdžej) a kolegu, který se jmenuje Brahmaia a je všichni mu říkají BK (anglicky býkej). A na pozvánce bylo povinné políčko vyplnit přezdívku. Tak jsem chvíli přemýšlel, jestli nenapíšu Zrzek nebo Ginger, ale vzhledem k šedinám tato přezdívka není moc aktuální. Pak mě napadlo, že tam jen tak pro forma napíšu laskavou přezdívku od své babičky Mišáček a aby to znělo dobře anglicky, tak jsem do formuláře napsal Miszaczek. Pak jsem přiletel do Bostonu, dojdu do zasedacího sálu a myslel jsem, že mě budou omývat. Měl jsem připravenou velkou ceduli s jménem Miszaczek Konstacky. Pak jsem jsem vášnivě diskutoval s jednou doktorkou a ta pak přišla k mému stolu, že si poznamená mé jméno, aby mohla dale spolupracovat s mým týmem. Vytřeštila oči na mou jmenovku a říka:

“Promiňte kolego, já nejsem schopna vyslovit a zapamatovat si ani vaše jméno ani vaše příjmeni.” “Klidně mi říkejte MK!”

Dodnes dostávám od kolegů (hlavně od těch škodolibějších) poštu “s Miszaczkem”.

Není to tak dlouho, co jsem pracoval ve v oblasti translational medicine v neurologickém výzkum v Basileji. V práci na našem patře neměla doktorát snad jenom uklízečka. Zatím. Všichni ostatni jsme doktoři medicíny nebo PhD (větinou obojí). Ve vedení byli profesoři výhradně z Harvardu a nižší vedení  profesoři a docenti z Berkley, Imperial College, nebo curyšské ETH. Měli jsme telekonferenci, kde bylo asi 50 kolegů-doktorů. Já jsem  něco prezentoval s německým kolegou, který se jmenuje Michael. Moderátor nás po chvíli přerušil a říká, že se mu strašně plete Michal a Michael, jestli by nebyl jiny způsob, jak nás oslovovat. Navrhuji, že by šlo používat mou přezdívku z tenisu. “A jak tě mám teda oslovovat?” “Můžeš mi klidně říkat Doktore!”