Jeden den

František se probudil z bláznivých snů o lásce.

Jakmile se dal trochu dohromady, zapnul počítač, aby zjistil, co je nového. Jeho notebook nabíhal pomalu, ale na to byl František zvyklý. Uvařil si zatím alespoň kávu a roztáhl závěsy. Venku byl pošmourný prosincový den.

V e-mailové schránce na něj čekalo spoustu nevyžádané pošty.

V jedné zprávě mu slibovali, že zhubne do Vánoc deset kilo. Stačí jen koupit jejich zázračný produkt. V jiné mu jakýsi hacker vyhrožoval, že získal přístupové údaje do jeho schránky a kontroluje mu poštu. Další e-mail nabízel zcela jedinečný lék na podporu erekce.

Pán s dlouhými vlasy a s vážnou tváří Františkovi na You Tube slíbil, že z něj udělá miliardáře, stačí když si koupí jeho knihu s názvem První miliarda je nejtěžší.

František už měl reklam plné zuby. U snídaně si pustil rádio, které mu říkalo, co všechno si musí koupit, aby byl „in“ a mohl vést spokojený a hodnotný život. Otráveně jej vypnul.

Vyrazil ven. V ulicích potkával neznámé lidi, některé z nich znal alespoň od vidění.

Město bylo před svátky nazdobené jako děvka, která na sebe vezme svoje nejlepší šaty, aby je mohla svléknout, jakmile zákazník zaplatí.

František pozoroval prázdné obličeje chodců a všudypřítomné automobily. Kdyby se tak město jimi chtělo zadusit! To se ale nestane.

Lhostejné tváře, kdyby upadl a zůstal ležet, tak mu nikdo ani nepomůže.

Jsem zákazník a nic víc, pomyslel si František. A pokračoval: jsme jako kuřata v drůbežárně, snažíme se oškubat navzájem jeden druhého. Když to někomu nejde, nemá obchodního ducha, je neužitečný, je nula.

Pro každého mám hodnotu jen jako potenciální zákazník, klient nebo odběratel, ne jako František K. Nikoho nezajímá, že mám také duši.

A tak stále dokola, jeho uvažování se uzavřelo v kruhu, ze kterého bylo téměř nemožné vystoupit.

Přišel k budově menšího obchodního střediska, v němž sídlilo místní Centrum duševního zdraví. Přispěchala mu otevřít obtloustlá sociální pracovnice, kterou znal jen zběžně.

„Máte s Anetou domluvenou schůzku?“

„Ne,“ odpověděl důrazně.

Pracovnice k němu vrhla tázavý pohled.

Svou odpověď vystavěl trochu šroubovaně, přičemž kladl důraz na každé slovo: „Je-li zde někdo, kdo mě chce vyslechnout, pak na něj budu čekat třeba celou věčnost...“

„Tak počkejte,“ rozhodla tlusťoška.

Sociální pracovnice Aneta přišla za krátkou chvíli: „Tak jste se vypravil.“

„Ano.“

Několik okamžiků panovalo ticho, pak téměř slavnostně prohlásil: „Rozhodl jsem se ukončit spolupráci.“

„Dobře, kdybyste si to rozmyslel, zavolejte,“ nenaléhala Aneta.

Odešel do nevlídné městské zimy. Na krátký okamžik však pocítil jedinečný závan svobody.

Rozhodl se vydat k místnímu nádraží.

Před výpravní budovou potkal bezdomovce: „Pane, nemáte nějaký drobák?“ Františkovi připadalo, že je to první člověk toho dne, který jej vnímá jako lidskou bytost. Vytáhl z peněženky dvě desetikoruny a dal je žebrákovi.

Bez rozmýšlení nasedl na první vlak, který jel směrem do blízkých hor. Vystoupil na zastávce v jedné podhorské vsi. Znal to tam dobře, vyrazil z nádražíčka kolem místního kostelíku do obchodu na návsi.

Bylo pondělní poledne a v krámě ani noha, rychle vybral láhev balené vody a koupil si také sušené plátky ananasu a pytlík jakýchsi miniaturních mysli tyčinek.

Na kryté terase před obchodem stála lavička a na ní seděla zrzavá kočka. Moc se nerozmýšlel a sedl si vedle opuštěného zvířete. Otevřel balíček mysli tyčinek. Jakmile si toho šelma všimla, začala loudit. Pak jej přes džíny škrábla. Zvedl se a odcházel od vzteklého domácího mazlíčka, přičemž pokračoval v konzumaci za chůze. Kočka jej kousek cesty následovala jako pejsek.

Konečně opustil podhorskou vesnici, šel po silnici, kterou nejednou šlapal. Minul pomníček padlého legionáře. Vymočil se u malého rybníčku.

Od další vesničky cesta již prudce stoupala do kopce, prošel ještě dvě další podobné vísky. Jak stoupal stále výš a výš, cesta mu zmizela v mlze. Šel lesem vzhůru, byl celý zadýchaný, brýle se mu mlžily a nic neviděl.

Po chvíli obtížného stoupání uslyšel v mlze před sebou zvuky motoru nějakého traktoru. Pak zaslechl i motorovou pilu. Vyhnul se tomu místu, odkud se zvuky ozývaly.

Konečně překonal hřeben a začal klesat. Procházel ještě nějakou dobu lesem, než se objevily louky. Skrz hustou mlhu však stále nic neviděl.

Před sebou spatřil asfaltovou cestu, když na ni došel, všiml si žluté turistické značky. Zbývalo mu určit směr, zda je blízké městečko vpravo nebo vlevo. Vydal se tím směrem, kterým cesta klesala.

Po silničce se proti němu začal blížit osobní automobil. Františkovi bleskla hlavou myšlenka, že by se zeptal na cestu. Neučinil tak.

Měl však štěstí, šel správným směrem. Jeho orientační smysl jej ani nyní neopustil a nezradil.

Ve venkovském hnízdě zamířil hned na místní náměstíčko s dominantní stavbou barokního kostela. Na autobusové zastávce se posadil na lavičku. Bylo jich tam víc, na jedné seděla nějaká žena, na jiné mladý muž.

U kašny uprostřed náměstíčka několik chlapů rozdělalo ohně v koších. Byl 5. prosinec a za chvilku se mělo začít stmívat.

Vzpomněl si na jiný pátý prosinec před mnoha lety, tehdy došel během jediného dne až na Boubín a zase zpátky do své domovské obce. Z rozhledny tehdy spatřil růžové Alpy, byl na vrcholu svého mládí.

Vstal, obešel celé náměstí, opět se vrátil na zastávku. Zůstal stát, neposadil se.

Z fary, kterou měl František za zády, vyšel důstojně oblečený muž, snad sám pan farář. Prošel kolem něho, překonal vozovku a zamířil ke kostelu. Ten by mě snad mohl vyslechnout, napadlo Františka. Neučinil však ani krok směrem k chrámu Páně.

Když konečně přijel autobus, otálel František před jeho dveřmi tak dlouho, až je řidič zavřel, aby jimi neutíkalo teplo.

Žena, která seděla na vedlejší lavičce, přistoupila a řekla: „Tak otevři!“ a k Františkovi dodala: „Jim je to jedno, oni jsou v teple.“

František hledal přiléhavou odpověď a vhodný výraz tváře, snad úsměv, nenalezl ani jedno ani druhé. Žena jej musela považovat za podivína.

Autobusem se dopravil nejprve do jiného městečka, kde čekal dvacet minut na další spoj. Teprve tímto druhým busem se vrátil do města, ze kterého před polednem vyrazil. Mezitím již padla tma.

Pohrával si s myšlenkou, že si koupí nějaký alkohol, aby si pořádně odfrkl. Nakonec si zakoupil v nápojovém automatu jen čaj s citronem, potřeboval se zahřát. Když horký nápoj dopil, dostal hlad a vybral si v nádražní prodejně bagetu plněnou kuřecími stripsy.

Vrátil se pěšky přes celé město do své garsonky, zapnul počítač, aby zjistil, co je nového. Než notebook naběhl, stihl si uvařit kafe. Pak šel na internet a koupil si knihu o tom, že První miliarda je nejtěžší.

Uložil se k nepokojným snům o budoucím bohatství.