Takový, jaký je

Přijela k nám patnáctiletá vnučka. Prý aby poznala svět. Přihlásili jsme ji ve škole, a ona si začala vodit domů kamarádky. Každou zvlášť, nebo všecky najednou.

Až k nám jednoho dne přivedla i kluka. 

Stál v předsíni, tenký jako chmelová tyčka, a nejistě se usmíval. Dírami na kolenou mu vykukovala bledá kůže. Vnučka do něj strčila, on vyhrkl: “Dobrý den!”, a babce se rozšířily oči: Byl to kupodivu silný, mužný bas.

Tak takhle ty balíš holky, pomyslel jsem si. 

Vnučka mě očividně přečetla - stáhla mu čapku z hlavy a řekla: “On tak mluví vždycky. Už od svých čtrnácti.”

Prsty mu přičísla koš do červena odbarvených vlasů, čapla ho za křídlo a odvedla si ho do svého pokoje. Jinak by tam u dveří stál dodnes.

“Jelimánek v děravých kaťatech,” řekl jsem babce v kuchyni.

“No a co? Třeba je z chudé rodiny,” bránila ho.

“Víš ty, kolik takovej rudej přeliv stojí?” pokračoval jsem.

“Když si ho udělá sám, tak skoro nic.”

“Co tam dělaj?” řekl jsem po chvíli.

“No co asi,” řekla babka,“ už jsi, dědku, zapomněl?” 

“Ale mně bylo tehdá dvacet!!”

“...a mně patnáct. Takže klid, starouši,” řekla a stlačila mě zpátky na židli, “ať ti nerupne v zádech!” Nalila do dvou šálků čaje, a na talířek uložila sušenky, ty, co je má vnučka nejradši. “Mrknu se tam,” řekla, zvedla tác a šla.

“No jak?” chtěl jsem vědět jen co se vrátila. 

“Seděj tam na posteli a dívaj se na nějakej film. Jo, a držej se za ruce.”

“Jak, na posteli!? 

“Měla ho posadit na koberec? Vždyť tam je jenom jedna židle! Neboj, mezi ně by se vešla naše tlustá rodinná Bible. Nebo i dvě.” 

Když chlapec odešel, sedli jsme si všichni v kuchyni ke stolu a rozebírali události dne. 

“Tak tohle je ten tvůj kámoš,” vzdychám a obracím oči ke stropu, “hubenej jako lunt, gatě v cárech, a ještě spuštěný na půl žerdi. Na hlavě červená hříva! A neříkej mi, že mu to takový narostlo!”

“Taky má v puse rovnátka,” řekla vnučka. Tahle holka se snad nikdy neurazí, asi toho nejsme hodni. 

“Prosím tě, co ty na něm vidíš? Teda mimo ten bas?” chtěl jsem vědět.

Mile se na mě usmála a řekla:

“Mně se líbí. Takový, jaký je.”

“A včil mudruj!” řekla mi babka.

Vstal jsem od stolu a šel pomýt nádobí.