Stroj na budoucnost

Po roce se vrátila.

A stejně jako obvykle přilákala spoustu návštěvníků. Hlavně dětí, jejich rodičů a teenagerů. Ale občas i těch, do kterých by to nikdo nikdy neřekl…

Nedokázali odolat její atmosféře a poetice starověkých kolotočů. S vyvolávači, siláky, s krásnými ženami a hroznýši kolem těl.

Neodolali strašidelným zámkům a nejmodernějším atrakcím. Které všechny ty staré svojí dokonalostí a pompézností sice předčily. Které ale zase kus té poetiky ztrácely.

Vrátila se pouť.

-

Z ampliónů se ze všech stran ozývaly dávno obehrané hity, jež se v jistém úhlu poslechu navzájem stíraly a prolínaly a smíchané melodie vytvářely dojem divné zpitvořené ozvěny...

Uličkou tvořenou z obou stran prodejními stánky se proplétal dlouhý dav lidí, od něhož se oddělovaly jednotlivé postavy, aby u stánků vytvářely větší i menší hloučky. Různé tabule

s lákavými nápisy se snažily strhnout zájem na svou stranu.

Třeba Stroj na budoucnost.

„Tohle má být stroj na budoucnost?“ řekl kdosi, podivil se a zakroutil pobaveně hlavou.

„Je podobný starému automatu z minulosti,“ ušklíbali se další a postupovali dál.

Jiní se však zastavili.

Podivný stroj lákal a vzbouzel zvědavost. Stál před ním chlapík s jiskrnýma očima a buřinkou na hlavě, jako ze staré grotesky.

„Chcete předpovědět budoucnost?“ vyvolával hlasitě ručním amplionem. „Stačí vhodit kovovou desetikorunu a stroj vám ji oznámí. Spolehlivě se dovíte, zda budete šťastní a bohatí, spokojení či nespokojení, a mimochodem i to, kdy zemřete.“

Podobné reklamní poutače bývaly na každé pouti. Přesto nadále přitahovaly dostatečnou pozornost.

Návštěvníci si jimi pochopitelně nebyli zcela jisti. Vzbouzely zvědavost a také nepatrnou dávku strachu. Váhali…, co kdyby?

V tomhle případě hlavně nechtěli vědět, v kolika letech zemřou. Přesněji řečeno, pokud by to bylo ve vysokém věku, to by jim samozřejmě nevadilo, ale být to opačně?

I tak někteří neodolali a v napětí čekali těch několik málo minut na lístek s textem, jež elegantně vyplul z mezírky ven. Po jeho přečtení odcházeli se smíšenými pocity a s různými výrazy ve tváři. Ty se měnily přesně podle vyznění textů. Některé obličeje byly nadmíru spokojené, jiné naopak kyselé a některé brunátné a naštvané.

Mezi přítomnými byli i dva starší obhroublí chlapíci, František Fergl a Oldřich Bouma, kteří většinou bývali se vším rychle hotoví.

Tentokrát ovšem dlouho rozmýšleli a kalkulovali a jen pomalu si dodávali odvahy.

„Snad tomu nevěříš?“ zeptal se tiše Franta.

„Jasně že ne,“ odpověděl Olda. „Kdo by tomuhle věřil?“

„Vydělávají prachy.“

„No bodejť.“

„A co kdyby to byla pravda, to bys vědět chtěl, viď, Oldo?“ zaryl si do něho Franta.

„No jasně. Jenže nechci vědět, kdy tu skončím, to tedy ne,“ cukal se Olda.

„Toho se bojíš? Seš přece zdravej jak řípa.“

„To jo, ale nevíš, co bude zítra.“

„No právě. Mohl by ses to dovědět,“ pokračoval Franta Fergl ve špičkování svého kumpána.

Přes počáteční frajerské odmítání jim z toho nicméně v paměti něco utkvělo a zaseklo se v ní. Pozvolna si začali nejistě klást otázky:

„Co když to funguje?“ spustil zase Franta. „Co když na tom něco je?“

„Co by to asi tak podle tebe mělo bejt?“

„Nechtěl bys to vědět?“

„To ne.“

Ale odpověď Oldřicha Boumy zazněla nepřesvědčivě.

„Zkusit bysme to mohli.“

„Myslíš?“

„Přečteš si to a za půl hodiny na to zapomeneš,“

„To je fakt, Franto, ale ty děláš, jako bys to znal.“

„Myslím si to. A je to pouhých deset kaček.“

„Tak jo, jdeme na to? Bude sranda,“ osmělil se Olda.

Nakonec se nechali lapit.

Chlapík v buřince to hned rozpoznal a posunkem je pobídl, aby přistoupili blíž.

Nejdřív se osmělil Franta. Vhodil minci do přístroje a slyšel její kovový zvuk, záblesk a klapnutí, načež se zařízení uvnitř dalo do pohybu. Vycházely z něj podivné zvuky a za několik minut se objevil lístek s krátkým textem. Franta ho od přístroje teatrálně odebral a s přehnaným důrazem přečetl:

„Zemřeš šťastný a bohatý za dva roky.“

„No to je teda dávka,“ zasmál se mu uštěpačně Olda. „Přál bych ti víc. Schválně co napíše mně.“

Udělal přesně to samé. Vhodil desetikorunu. Počkal až vyjde lístek, načež ho zvedl a četl:

„Zemřeš chudý a nešťastný za dva dny...“

„Co to je!“ vykřikl a zbledl. „Co to znamená? To musí bejt omyl.“

Pro změnu se smál Franta.

„Tys to uhodl s tou srandou.“

„Říkal jsi ale, že na to za půl hodiny zapomenem.“

„Taky že jo.“

„Jak já na to mám zapomenout?“ zakňoural ustaraně Olda.

„To tě vážně tak vzalo?“

„Dva dny. Víš, co to je? Na to se zapomenout nedá.“

„Už se na to vykašli, Oldo, je to podvodník. Pojď radši na jedno,“ zavelel rázně Franta, „přijdeš na jiný myšlenky.“

Ten ochotně souhlasil. Piv bylo ovšem jaksi mnohem víc...

Pouť vesele pokračovala dlouho do večera.

Pozdě za šera, kolem 19. hodiny, když většina stánků už zela prázdnotou, se znovu vynořili ze tmy jak dva zloději. Podpírali se navzájem, ale nezpívali, nýbrž arogantně nadávali. U stroje budoucnosti stál v tu chvíli pouze jeden mladý kluk a vyptával se:

„Potřebuju vědět, zda jsem udělal přijímací zkoušky, nešlo by to zjistit?“

„To ti nedoporučuju, chlapče, je to nebezpečné. Musel by ses dočíst, do kdy budeš žít, a to je lepší nevědět.“

„Chtěl bych to zkusit.“

„Ne! Nedovolím ti to, jsi příliš mladý na to, aby ses trápil. Něco ti povím: Čím víc je člověk mladší, tím víc si myslí, že je nesmrtelný. A to zkresluje skutečnost. Zkoušky ti určitě dopadly dobře, vím to jistě.“

„Myslíte?“

Uslyšeli hlasy, které se rychle blížily.

„Jo. Počkej chvíli. Nejspíš tu mám poslední dva zákazníky...“

Franta a Olda šli rovnou na věc a nebrali si servítky. Dospěli totiž do stavu, ve kterém si někteří muži potřebují dokázat sílu a jedinečnost.

Ihned se do něho pustili a moc se s ním nepárali.

„Poslední dva zákazníci ty hajzle?" zakřičel Franta. "Už bude jenom jeden. Oldo, chyť ho za pracku ať si to zkusí sám!“

„Ne, prosím. To nedělejte,“ vykřikl pán s buřinkou.

Ale už se nedali zastavit. Zkroutili mu ruce za zády a táhli ho ke stroji.

„Teď vhodíš ty sám!“

„Ne, proboha.“ Prosil je. „Nechci to vědět.“

„Bude to?“ zařval Olda. „Nebo tě tímhle nožem zapíchnu jako vepře!“ přikázal mu Franta a v jeho ruce se skutečně objevil nůž.

„Pusťte ho! Zavolám policii!“ ozval se mladý hlas.

„Kdo je to?“

„Pusťte ho!“

Ale bylo pozdě. Desetikačka byla vhozena. Klaplo to a zablesklo se ve stroji. Zdrceně poslouchal, kterak se to v něm mele, a následně s hrůzou pozoroval lístek vysouvající se ven.

„Čti! A pěkně nahlas, ať to slyšíme!“

„Zemřeš v devadesáti letech, nepříliš bohatý, ale šťastný a spokojený.“

„Ukaž to!“ vytrhl mu Olda lístek z ruky. „Hele ho? Jakej si vyměřil život. To snad není možný.“ Celý brunátný znovu vykřikl znění textu.

„To tedy ne! Existuje přece nějaká spravedlnost!“

Ohnal se pěstí a zasadil muži před sebou takovou ránu, až mu odlétla buřinka a sám se přitom zakymácel. Franta se k němu přidal a společně ho povalili na zem. A kopali do něj a bušili, dokud se nepřestal hýbat.

A poté, to už ležel bezvládný na zemi, se pustili do toho zatraceného stroje, až z něho lítaly jednotlivé součástky. A nedali si pokoj, dokud ho dočista nezničili.

Až potom toho nechali a dali se na ústup.

„Pane, potřebujete pomoct?“ ozval se znovu onen mladý hlas. „Podejte mi ruku, pomohu vám vstát.“

Mladík se k muži sehnul a pomáhal mu na nohy. Nakonec to nebylo tak strašné. Byl sice celý od krve, pomlácený a špinavý, ale přes to všechno zářil šťastným úsměvem.

„Děkuju. Jsi moc hodný.“

Trochu se očistil.

„Zasloužil jsem si to,“ řekl nakonec smířlivě. „Celá dlouhá léta jsem se neodvážil do něj ty koruny vrazit, abych se to dověděl. Až teď, když mi ti dva pomohli.“

Odmlčel se.

„Ale žiju, hochu. A to je důležité. Žiju a zkoušky budeš mít rozhodně na výbornou…“

„Nepotřebujete doktora?“

„Ne. Je to dobrý. Zlomenýho nemám nic. Teče mi krev z nosu a z natrženého obočí. A viklá se mi zub. Jinak jsem v pořádku. Na, vezmi si ode mne tu buřinku, pro štěstí.“

Musel si ji před ním zkusit.

„Padne ti akorát a sluší ti,“ podotkl muž.

„Tak jo, děkuju. Vezmu si ji na školní karneval.“

Zamyslel se:

„Přemýšlím o tom vašem stroji, jestli vážně mohl fungovat, jak říkáte. Zda na tom opravdu něco bylo…?“

Muž zvážněl.

„Prozradím ti to.“ Chvíli hledal správná slova: „Bylo to složité diagnostické zařízení, jež vyhodnotilo vzniklou fotografii. Z obličeje a z očí se dá rozpoznat hrozně moc. Z vybarvení pokožky, z vrásek a hmotnosti. Stroj rozeznal a určil většinu nemocí, a taky ledacos prozradil… Vlastně to fungovalo jako jakýsi test, nebo rentgen, který byl v závěru vyhodnocen… A množství štěstí se odvíjí především od zdraví. Velikou roli hrála i psychologie a doba která se odvíjela od hranice jednoho roku. Čím delší doba po něm, tím větší pravděpodobnost že "pacient“ na předpověď zapomene. Kratší doba v něm naopak probouzela úzkost z blížícího termínu smrti a čím dál víc na ní myslel, tím víc si ji skutečně přivolával. Jsem rád že to skončilo. Mám výčitky a pocit viny."

„To je zajímavé. Radši už to nechci vědět.“

„Děláš dobře. Na jednu stranu to svou tajemností přitahovalo, ale na druhou probouzelo strach. Ani já jsem to nechtěl vědět, měl jsem obavy. Pravda bývá krutá.“

„Mně šlo hlavně o ty zkoušky. Chtěl bych se dostat na medicínu.“

„Zkus to a dozvíš se toho mnohem víc než od toho stroje. A když se ti to nepodaří, zkus to zas.“

-

Temnou silnicí se jak malý pohřební doprovod sebe sama potáceli dva opilí muži. Hlavy jim dávno vychladly.

„Nemáš žváro?“

„Nemám, už jsi mi všechny vykouřil. Podívej se nahoru, Oldo,“ ukázal Franta prstem vzhůru. „Vidíš? Mraky piva. Tak nebuď smutnej. Bude ti dobře.“

„No jó. Jsou úplně nacucaný. Ale ty budeš tady a já tam. A sám.“

„Co tě nemá. Víš, co jich tam bude? Tam se neztratíš a brzy za tebou přijdou další...“

Pak už se jejich hlasy ztrácely v dálce, až je odnesl vítr někam pryč.