32. Levada do Risco / Casa do Rabaçal / 33. Fanal podruhé

32. Levada do Risco / Casa do Rabaçal

Hlavní turistický nápor zdá se vrcholí. Právě dorazil celý zájezd německých seniorů, který okamžitě zabírá celý vodopád i s přítoky. Abychom mohli pokračovat k levadě do Risco, musíme se vracet po původní cestě, dokud se neobjeví zkratka, vedoucí do Rabaçalu. V tomto místě odbočujeme doleva a vstupujeme na nejnáročnější část stezky. Je to relativně krátké, ale ukrutně strmé stoupání. Žádná technická náročnost, jen spousta schodů. Pár set metrů intenzívního funění. 

Shora se proti nám šine dlouhý zástup seniorů. Na Madeiře člověk potká hodně důchodců, ale tihle jsou bezpečně nejstarší. Shrbení, o holích, o berlích, někteří s chodítky, věkový průměr hodně přes sto roků. Je obdivuhodné, že se jim vůbec chce chodit. Natož někam. Zdolávat tohle schodiště vyžaduje kolosální odvahu, hraničící až s lehkomyslností. Asi mají čerstvě nabité kardiostimulátory. Schod po schodu se sunou dolů tempem alpského ledovce. Snažím se jim vyhýbat a se stejně děsivou pomalostí stoupám vzhůru. Funím a potím se, lapám po dechu, klopýtám, padám na všechny čtyři. Chytám se chatrného zábradlí, větviček, lodyh i stébel. Protijdoucí, kteří prožili svá nejlepší léta v siluru, si mě měří pohrdavými pohledy.

Sedím na posledním schodu, měřím si tep a netuším, kam se poděla skupina mých fyzicky zdatnějších spolucestovatelů. Mám se vydat nalevo, nebo napravo? Míjejí mě zástupy lidí, běžci, nordic walkeři s trekovými holemi, důchodci s francouzskými holemi, vozíčkáři, maminky s kočárky a další masochisté. Dav stále houstne. Všichni míří vlevo, tak se rezignovaně nořím do hlavního proudu. K vodopádu, který je odtud vzdálen zhruba kilometr, vede pohodlný široký bulvár kolem Levady do Risco který zvládne opravdu, ale tentokrát opravdu každý. Dokonce i mně cestou otrnulo. Po půlhodině se s ostatními zase setkávám na širokém prostranství obehnaném betonovou zídkou, u které se každý fotí s efektní stometrovou kaskádou na pozadí. Levada teče ještě mnohem dál, ale naštěstí to dobrodružnější pokračování stezky, vedoucí tunelem za proudem vodopádu, je zajištěno mříží a visacím zámkem. Ne, že by mříž a visací zámek byly pro vynalézavého českého turistu překážkou, ale čekají nás dnes ještě jiné, příjemnější cesty. Například cesta do restaurace Casa do Rabaçal. 

Kolem vyhlídky žebrají ptáci, měnící drobky z pečiva za fotogenické pózy před objektivem. Zastávají zde funkci lázeňských veverek. Vlastně jde o madeirský endemit pěnkavy obecné, jejíž sameček má výrazně modré zbarvení. Tento ptáček se naučil využívat přítomnosti člověka a dožaduje se almužny na všech vyhlídkách a odpočivadlech pro turisty. Nenasytní opeřenci ovšem nejsou jediným důvodem, proč závidím ostatním výletníkům svačinu. Každý ví, že hlad je hned po průjmu druhým nejlepším urychlovačem kroku turisty. To jsou pořád řeči, že bonusem kvalitní přípravy je lehký batoh, protože není třeba vláčet hromady zbytečností, ale nakonec vyjde najevo, že kreditka člověka před deštěm neochrání, nezahřeje ani nenasytí. A v lese je vám na prd. Ale v Rabaçalu je hospůdka se střechou, toaletami, odpadkovým košem, kávovarem, domácími zákusky, výběrem polévek, nabídkou hlavních jídel a platebním terminálem. Už se těším, jak jim sežereme celý jídelníček, pak všechny moučníky a hezky v teple uvážíme, jestli už jsme trpěli dost, abychom se mohli vrátit. 

*

33. Fanal podruhé

Rabaçal je hluboké a zalesněné údolí, jakoby propadlé do ploché náhorní plošiny Paul da Serra. Tady začíná hranice chráněného území s původními porosty, táhnoucí se dál severním směrem až k malé náhorní plošině, kterou charakterizují vlhké podmáčené svěže zelné louky plné vesele skotačícího skotu, a prastaré solitéry vavřínových stromů. Kořeny těchto velikánů sahají nejen do mělké prsti na skalnatém podloží, ale též do hluboké až 40 miliónů let staré historie. Tyto bizarní zvětšeniny bonsají ověšené lišejníkem – provazovkou obecnou, nabízejí skutečně úchvatnou podívanou. Díky severským větrům mají větve zohýbané do fantastických tvarů. Skoro jako by oděny lehkým mlžným závojem ožívaly a tančily v bujných porostech kapradin, mezi nimiž prosvítají květy hyacintů, strelícií, rododendronů a azalek. Slunečnímu svitu se vystavují orchideje, magnolie, hortenzie, lilie, kalokvěty, kamélie, aloe a mnoho další buřiny, včetně hadince a řimbaby. Ustavičně zde cosi pučí, kvete nebo odkvétá a tak není divu, že místo na návštěvníky působí jako magnet – některé přitahuje, jiné odpuzuje. Ráj pro botaniky, peklo pro alergiky. Florestal Fanal.

Ano, tohle místo jsme už jednou navštívili, ale nevycházíme z úžasu, jak se v záři slunečních paprsků neuvěřitelně proměnilo. Pod jasnou oblohou a za bezvětří je to skvělé místo na lenošení, piknik a válení se v trávě. U parkoviště se nachází veřejné místo na grilování, protože do hor si přece každý nosí naložené steaky, zeleninu a buřty, že. Vy to snad neděláte? No dobře, ale nějakou tu svačinu a pití si na túru vždycky raději přibalte. Rozhodně se nespoléhejte, že cestou narazíte na restauraci. A pokud jste vegetariáni, raději si noste jídlo i do restaurace. Ve Fanalu si můžete odpočinout a posvačit u několika betonových stolů a laviček, navíc lze využít i přístřešky na táboření. Také procházet se můžete dle libosti a beze strachu sem a tam, doleva a doprava, do kopce i z kopce. Značení sice chybí a každá mobilní aplikace navrhuje zcela jinou trasu, dokonce si odporují i v doporučovaných směrech, ale viditelnost je skvělá a není kam zabloudit. Pokud se ovšem nezvedne vichr a nepadne mlha. Ale i to, jak už víme, má své kouzlo.

Ať jste botanik, fotograf nebo obyčejný turista, Fanalský les prostě musíte zažít alespoň dvakrát. Jinak to neplatí.