Podnájemníci

Předchozí díl: Podnájemníci

... Na druhou stranu lákadlo bylo náhle na dosah a hlavně Sabrina. Ani není tak hubená, jen štíhlá, krásná a on ji nesmí zklamat. Víckrát by taky nemusela přijít…

Polkl prášky a zapil pivem. Zhasnul lampičku, aby nesvítila zbytečně. Už se ničeho nebál. 

Ráno je smutné a kalné. V hlavě prázdno, které bolí.

Sabrina se chvěje, nahřívá hubená záda na topení a hned zas štráduje po pokoji, samá ruka, samá noha, pak dolů do koupelny, už je oblečená, a Tibor ví, že není v jeho silách dívku zadržet. Z kuchyňky přišla se zapálenou cigaretou.

„Půjdeš se mnou,Tíbí, zaběhnu k mladý Šnajdrový, jestli nemá nějakej životabudič.“

„Jsem úplně zvadlej, mohli jsme si uvařit kafe i čaj tady. A nehul, bytná to pozná!“

„Hlupáčku, ty jsi futr jak malý děcko, a co ti může, ať si políbí víš co,“ zasmála se.

Vylezl z postele a zamotala se mu hlava. Znovu usedl na pelest. Pozoroval Sabrinu. Po tomhle vždycky toužil, nemít holku jen na chvíli.

Měnila nálady bez varování. Netrpělivě se na něj obořila:

„Davaj klíče, hodím je pak do schránky. Nebudu čekat, až se zbercháš,“ a kolem hlavy lítaly urousané hnědé vlasy, ale i tak mu připadaly hezké, navlékla si bundičku s indiánskými třásněmi, příliš lehounkou do zimy, nazula botky samochodky odněkud z frcu a hraný úsměv se mihnul v drobném obličeji.

„Zas někdy, lásko!“ a pak už jen zabouchnutí dveří.

Otočil se ke zdi a ještě usnul.

Na oběd jsem měl jít k mámě, sakra, bude jedna. Sprcha, sváteční rifle, bunda a jde se.

Bytná venčila na předzahrádce psy.

„Dobrý den,“ pohladil pitbulíka. Druhý psík opodál na Tibora koukal, a když se ujistil, že nemá nic dobrého, rozštěkal se.

„Ppůjčila byste mi někdy Bberta? Vzal bych ho na vycházku,“ ani sám nevěděl, jak se osmělil bytné zeptat.

Překvapeně se na něj podívala.

„Proč ne? K lidem je hodný, jen nemá rád cizí psy. Musel bys na to dát pozor.“

„Jjasně…“

„Jdeš k vašim? Počkej, pošlu pár vajec,“ zmizela v chodbě.

„Berte, chlapáku, půjdeš někdy se mnou?“ a pes se přátelsky podíval, sklopil uši a rozvrtěl ocas. Podal tlapku, Tibor ji přijal.

Přitom se odmala psů bál.

Staré sídliště. Zazvonil u dveří, za nimiž byl až ven slyšet pláč miminka a křik mámy. Je to jako vždycky, povzdychnul si.

Podal matce plato s vajíčky. Děti se nahrnuly kolem. Už tady nebydlel, byl návštěva, byl někdo! A co teprve až dovedu Berta, pomyslel si. Ta myšlenka mu na tváři vyloudila úsměv, jako už dlouho ne!

Malá kuchyně kypěla hovorem, všechny židle obsazené. Obsluhovala Monika. Přátelsky na Tibora kývla a hned mu nabrala plný talíř.

Golubce se daly jíst i studené. Pochutnával si náramně, v noci mu vyhládlo, když se matka mezi řečí zeptala:

„Tibor, máš pro mě ty peníze, co jsem ti půjčila na nájem?“ Přikývnul a ještě s plnou pusu zašel do chodby. Hmátnul do kapsy bundy pro páteční výplatu. Leknutím mu skoro zaskočilo. Obálka byla prázdná!