Vědu v tom nehledejte, možná ponožky

Sedají si na strop. Koukají na nemocniční lůžko, ale na zem nespadnou. Vědu v tom nehledejte, možná magii, pokud jste ochotni si připustit, že začíná tam, kde končí celé lidské snažení.

Skřítci se nenechávají rušit našimi myšlenkami. První si přičaruje klubko černé vlny a druhý zas bílé. Jako na povel vytáhnou pletací jehlice. Skoro to vypadá, že spolu budou soutěžit, kdo z nich uplete delší ponožku.

Když za Adamem přišli dva výzkumníci s nápadem monitorovat jeho mozek při umírání, příliš se nebránil.

Vir postupoval neúprosně vpřed a nedal se zastavit. Zbývalo mu posledních pár dní nebo hodin nebo vteřin. Hrozně moc doufal ve svoje světlo na konci tunelu, což bylo i předmětem studie, jejíž laboratorní krysou se stal.

Oficiálně se jmenovala „Zvýšená elektrická aktivita mozku při klinické smrti.“ To jen pro úplnost.

Podobný výzkum byl prý proveden u krys. Škoda, že si s nimi pak nemohli pokecat. Jenže to se mnou taky nebudou moct, uvědomí si Adam a je mu zas o dost hůř.

První plete ponožku ve tvaru černého tunelu. Druhý bílý tunel ve tvaru ponožky. Tunel je ponožkou a ponožka tunelem nebo čímkoliv jiným, co tě napadne při zvýšené aktivitě mozku.

Hází po sobě vyzývavé pohledy. Vyhrát může jen jeden a Čas se blíží mílovými kroky.

Výzkumníci se usazují za modré konferenční stolky s pultíkem. Budou si pečlivě zapisovat věci, které snad ani zapsat nejde. Je možné popsat smrt, druhý největší zázrak hned po zrození, když o ní nevíme zhola nic? Je možné zaznamenat lidské city, emoce, všechnu tu fantazii na kostičkovaný papír s logem výzkumného ústavu?

Monitor zlověstně zapípá, až sebou Adam trhne.

Raději odvrací zrak ke stropu.

Všímá si roztodivných skřítků kmitajících s pletacími jehlicemi. I monstrózních ponožek, které vypadají jako trubičky od nemocničních přístrojů, jelikož vedou až k jeho lůžku.

„Skřítci. Jsou tam skřítci!“

„Skřítci,“ zopakuje po něm jeden z výzkumníků a cosi si zapíše do bloku. Druhý udělá totéž. Svou horlivostí skoro připomínají ty skřítky.

„Vy je nevidíte?“ zeptá se Adam zklamaně.

Výzkumníci je nevidí. A i kdyby, určitě by to popřeli.

Adama nepřestávají fascinovat obří tunely, které se mu pohupují u hlavy v neznámém rytmu. Kterým tak protančit ven?

Bílý tunel mu nabízí pohled na pár labutí s princeznovskými korunkami, na zpívající lotosovou zahradu, na bělostné mraky s vytrženými bleskovými tesáky. V černém panuje bouřka, jejíž deštivé prsty zuřivě bubnují na hřbety naříkajících zvířat ukrývajících se v loužích bahna. Shnilé lekníny odnáší prázdná bárka zamotaná do proděravělé sítě.

Kdo by si vybral černý, uvažuje Adam, leda tak masochista. Vtom v něm spatří černobílou pruhovanou kabelku se zebří hlavou a hned ví, která bije.

Nosila ji jeho první milá. Její jméno si vybaví hned. Ale bojí se ho vyslovit, protože by se musel rozbrečet.

Kdyby se mohl vrátit a odprosit ji, udělal by to. Čert vem nemoc.

Chce vkročit do černého tunelu, ale ten mu na poslední chvíli uhne. Natáhne se po bílém, jenže se mu taky vyškubne z ruky.

Je možné se vrátit?

Skřítci se nepřestávají přetahovat o ponožky, které se propletly do černobílého chuchvalce. Žádný nechce ustoupit. Chovají se jako lidé, jen mají mnohem víc času. Ale koho by to bavilo do nekonečna, skřítky rozhodně ne.

„To nerozmotáme.“

„Budeme muset uplést nové ponožky,“ přitakává druhý.

„Tak zítra,“ navrhne první. „Už necítím prsty.“

„Jsem pro.“

Lékař zapíše čas úmrtí. Výzkumníci si ho poznamenají do notesů. Později si stáhnou potřebná data z monitoru, na který je Adam stále napojený, a budou muset vše důkladně probrat s lékařem.

Na to bude dost času po obědě.

Po vyčerpávajícím dni skřítci usínají v tajných doupatech. Prvnímu se zdá o černé ponožce, druhému o bílém tunelu.