Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNiečo o rodine
Autor
8hanka
Vyrastať na dedine nebolo len o romantike domčekov zapadaných snehom, s okienkami svietiacimi do tmavej noci a miliónoch hviezd na oblohe. Boli to aj každodenné povinnosti, v zime naviac ranné odhŕňanie snehu okolo domu, prešľapávanie cestičky ku chodníku na stanicu. Býval šmykľavý, posýpali sme ho so susedmi popolom. Niekedy sa podarilo spadnúť aj na ňom, vyváľať sa v popole znamenalo vrátiť sa domov a prezliecť sa aj za cenu absencie v škole či v robote.
O pády celkove nebola núdza. Na povalu nášho domu viedli železné schody, v zime omrznuté, ak sa niekomu pošmykli nohy, nastala boľavá jazda nadol s modrinami na chrbte aj na zadku. Radšej sme vešali bielizeň na dvore, mrzla nám v rukách, aj tie omŕzali, no tá vôňa...
Na čerstvo napadanom snehu sme prášili koberce, popreháňali pašíka z chlievika. Často sa to otočilo proti nám, bol už poriadny kus, blížil sa čas zabíjačky, nútiť ho k pohybu ho muselo urážať. Napriek svojej váhe sa dokázal bleskurýchlo otočiť a rozbehnúť proti nám. Iba otec sa mu dokázal postaviť a metlou usmerniť, kde je jeho bývanie. No i toho občas zhodil...
Otec bol autorita, čo povedal, platilo (kým bol doma), keď odišiel, robili sme všetko naopak, vrátane mamy. Užívali sme si sobotné popoludnia a večery, keď odchádzal hrať na svadby a zábavy. Ale čo všetko tomu predchádzalo...neskutočné nervy ...neviem, kto povedal, že ženy sa dlho chystajú a nestíhajú... to nepoznal nášho otca.
Napínavá sobota začínala predpoludním holením, ja so sestrou a mama sme museli byť neustále k dispozíci. Nech čokoľvek robil, vždy potreboval asistenciu, býval nervózny, nie príliš zručný (prepáč, tati), nedarilo sa mu podľa predstáv a kto bol na vine? My...keď holenie s britvou dopadlo úspešne a drobné krvácajúce ranky prežil, nastalo obliekanie...trenky obliekol sám, pred dveram izby sme stáli my tri - podávanie tielka, ponožiek, prísna kontrola košele, či je správne ožehlená ...jedna z nás leštila topánky, nenávideli sme to, stále nemali správny lesk, znova a znova nanášať krém a leštiť, viac krému bolo na nás ako na topánkach. Obuť si ich dokázal sám, šnurovať sme museli my, aby sa od krému neušpinil. A potom prišlo finále. Na striedačku sme stáli v spálni pri okne a dávali pozor, či sa spoza zákruty nevynorí vlak, vtedy bol najvyšší čas vybehnúť z domu. Ak mal otec hrať na saxofóne, s malým kufríkom dobehol, no ak na harmonike, ťažký kufor neumožnil beh a my sme doma tŕpli, či stihne. Ak nie, schytali by sme to my, ale ak sa ani do polhodiny nevrátil, nastala bujará radosť zo slobody.
Ako v každej rodine aj v tej našej boli trecie plochy, hádky, no držali sme pri sebe. V TV kedysi bežal seriál Taková normální rodinka a my sme pri jeho pozeraní hovorili, to sme my...brala som ako samozrejmosť, že patríme k sebe, že platí jeden za všetkých, všetci za jedného.
No čas plynul, podobne ako z hory oproti na druhej strane Váhu kus vyhryzol (pre železničný tunel a to som si myslela, že hora prežije bez zmeny), aj v našej rodine vznikali veľké medzery nielen odchodom otca, brata, mamy ale aj vo vzťahoch a porozumení. Ale ten príbeh ešte nedokážem napísať...
22 názorů
Někdy zkrátka nestačím číst. Kor teď když všechno hned uteče. Taková vyprávění z dob minulých mají ohromnou hodnotu. Historickou, a nejen ve svém rodinném kruhu. Prázdniny na venkově jsme mívali každoročně. Jezdívali jsme i do Zuberce na Slovensko, tam to bylo vždy skvělé.
Musela jsem si přečíst znovu a ne naposledy. Je to milé dílo. Víc neumím říct, vždycky to pak totiž pokazím.
Milá Hanko, nejprve jsem chtěl zažertovat, že to táta s třema babama neměl lehké, a vyjádřit přesvědčení, že si ho hyčkáte, ale čas, jak jsi napsala, mění nejn hory. Napsala jsi to moc hezky, tak trochu mi připomínáš laskavé zápisky Gabi tej istej, a také jsi mne ovanula tou vůní venku sušeného prádla. Je v tom hodně autenticity a jestliže i po létech má člověk potřebu zakto se vypsat, pak proto, že příběh má své místo.
Teď budu papouškovat to, co čtu v názorech: je to krátké... zato však zajímavé čtení, takže paráda!
...také bych klidně četl dál... .
Některé jednotlivosti jsou mi silně povědomé (např. koberce na sněhu, ..., prasátko ve dvoře, ..., krém, boty, a moje povinnost ...; táta cholerik, apod.)
((jinak nechápu, jaktože jsem tohle - zatím - přehlédl ...?))
Hani, to je krásné vyprávění, ano, drželi jste při sobě, přijde mi, že čím byla doba težší, tím víc rodiny držely při sobě. Připomněla jsi mi film Poslední mohykán
„Načo si nás teda mal, keď nám nedopraješ žiť?“
Hani, tvou větu řadím do kategorie těch legendárních, ve které je například Galileovo „A přece se točí!“ či Cimrmanovo „Budoucnost patří aluminiu.“
A ani já bych zrovna neprskal, kdyby mělo dílko třeba i dvojnásobný počet znaků.
Ráda jsem četla. Umíš krásně vyprávět, není to žádná přeslazená idylka, to se mi na tom líbí nejvíc. Ale i to těžké a nepříjemné k životu patří, že?
škoda, že je to tak krátký, klidně bych četl dál.
Jamardi, ďakujem, u nás boli niektoré príkazy tiež nezmyselné...napríklad nás otec po príchode z práce kontroloval, či nie sme červené v tvári a spotené (aby sme neochoreli), ale pre deti je predsa normálne, že behajú, spotia sa...mali sme z toho traumu...
Ráda jsem četla.
Můj dědeček prý tyranizoval rodinu tak, že chtěl aby jedli a pili to, co řekl, že je zdravé, tj. třeba ocet, zeměžluč, rybí tuk....Také bydleli na venkově, chovali zvířata. A někdy byl problém s botami. Když teta jezdila do práce do města, nosila v tašce špinavé boty, ty použila na přechod přes bahno a pak se přezula.
Pravda, pravda, já jsem člověk mírný, povahy andělské, a všechna příkoří na mně páchaná přijímám pokorně a trpělivě s výrazem křesťanských mučedníků, jdoucích do arény. Ale když se mi děje nějaká nespravedlnost a ještě je mi spíláno, že si za ni můžu sám, tak se zapomenu, pohár trpělivosti přeteče, a stávám se stoupencem názoru, že takového nactiutrhače musí přece hrom zabít v širém poli!
Květoni, teraz je všetko jednoduchšie, samoleštiace krémy, nekrčivé košele...:))
O Tebe sa budú písať samé skvelé veci, vlastne už sa píšu... už za života si cestovateľskou legendou, skvelým rozprávačom, no Tvoja hudobná kariéra mi akosi unikla...
Inak, nášho otca okolie milovalo,skvelý spoločník na oslavách, zabávač, zahral čokoľvek, nik nechcel veriť, že doma je to inak, že nás nezabáva, ale je chvíľami despota...
ďakujem, Andrejka, spomínam s láskou, aj keď to nebolo vždy jednoduché, čo sme doma prežívali, príjemných spomienok je viac...v puberte som začala byť rebel, stavala som sa proti nezmyselným príkazom, doteraz nechápem, prečo ma ani raz neudrel, sestru a brata neraz...
ani on ani ja sme nezabudli, ako som sa proti nemu postavila a skríkla - načo si nás teda mal, keď nám nedopraješ žiť?
Hergot, taky jsem celý život muzikantem. To jsem zvědavý, co si o sobě někdy přečtu.
Tak trochu mi to připomíná mého dědečka z otcovi strany, i když je fakt, že ten nebyl tak důsledný v šikaně rodiny. Přesto si občas vzpomenu, na co všechno jsem se ho nestihla zeptat, a že odešel, když jsem byla daleko a nemohla se ani rozloučit.
Ty jsi popsala vzpomínky výborně, a i když to často nebylo asi jednoduché, stejně jsem přesvědčená, že na ty časy i otce vzpomínáš s láskou.
jéééé, diky gabi, jasné, že ma to nenapadlo... aj preto sú mi Pelíšky také blízke:))))
to je pohoda, když není tatínek doma! :) šup do pelíšku k mamince
od strejdy z Bubenče nemůžou být kyselé!
toto si mi pripomenula :)
Ďakujem Vám za krásne slová...v tomto predvianočnom čase akosi viac spomínam, smutno mi je, aj tie topánky by som teraz leštila s láskou:)))
Hanko, perfektně, upřímně jsi vystihla osobnost otce. Také pocity, které jste měli vy, zbytek rodiny, když odjel hrát.
Vypravování o tom, jak se dříve žilo, není nikdy dost.