Můj první soukromý strach

     Dál už ne! Nemohu se na to dívat! Ani koutkem oka. Odvracím zrak do šera sálu. Hlavy přede mnou v klesajících řadách směřují vpřed své osvětlené tváře. K plátnu. Já na ně ale nevidím. Jen tmavé vlasaté šišky, které se čas od času zatřesou, trhnou sebou, nebo otočí v družném náklonu k sousední hlavě, aby se pak jako v hypnóze vrátily k světlu záře, vábeny její neodolatelnou přitažlivostí. Aspoň nějaké světlo, říkám si. Snad si to říkají i ostatní. Snad se i oni bojí. Ale neřeknou to. Nemohou. Tak jako já. Komu to jen mám říct. Není komu. Ale dělají jakoby nic. Tak jak já. Ten pohled je příšerný. Támhle sedí kamarádi. Támhle paní učitelka. Jsou všichni tak vzdálení. Ale když jsem na strach sám, nikdo není tak vzdálený jako maminka. Jako by byla na jiné planetě. Obrovský duch se coby mlžný oblak zvedá nad malým chlapcem stojícím pod pouliční lampou a kol dokola jen černočerná neprostupná tma. Tomu říkají pohádka? Pro děti? Už se tam nepodívám! Tůdle! Ani na vteřinu!

     A to jsem se tolik těšil. Poprvé v kině. Bez rodičů. Už jsem přece velký! A jdu s kamarády ze školy! Dobře, ještě s paní učitelkou, ale ta jako by tu nebyla. Hlavně, že s kamarády. Jako velký! Jako dospělý! Smějeme se. Chechtáme se kdečemu. Paní učitelka nás umravňuje. No jo, už budeme hodní. Chceme se přece koukat. Chceme tu být spolu. Po tmě. S pohádkou. Bez dospělých. Ale paní učitelka tam někde jistě je. To ona musí. Jen tak pro jistotu. Světla zhasnou, opona se rozhrne a pak to začne. Nemůžu se dočkat. O čem, že to bylo, ptáte se dnes? Byl tam král, jeho království, jeho kamenné srdce, malý kluk jako já a pak ten duch. Víc nevím. Ten duch. Ten obrovský, mlžný, všepohlcující duch. I tma se v něm ztratila. To by určitě svedl pohltit i mě? Tak malého kluka. Pomoc! Mami! Chtěl bych křičet, ale nejde to. Mlha se valí ven z plátna a blíží se ke mně. Nevidím ji, ale dobře cítím její pach. To už se nedívám. Nemohu. Jak dlouho že to ještě poběží? Už bude konec? Ten hrůzyplný film se mi zdá najednou nekonečný. Snad se tam děje ještě něco jiného. Přece to není celé jen o tom duchovi. Kdepak! Nebudu to riskovat. Co když tam pořád je! A číhá na mě. Srdce mi bije v uších tak mocně, že neslyším nic jiného. Hluk mého vystrašeného tepu mě odřízl od světa. Za to určitě muže duch. Taková mocný je! Čas jako by se zastavil. Ať už je po všem!

     Mám se zvednout? Že jako musím?? Nebo to prostě říct paní učitelce? Že se bojím? Ne, to nemohu. Takové věci se přece cizím lidem neříkají. Ani mamince se neříkají. Není třeba, ta to přece vždycky pozná. A jako velký bych se to už styděl říct. To chlapi nedělají. Co kamarádi? Dívají se? Asi ano. Nebojí se? Já nevím. Ani jim se nemůžu svěřit. Jak bych vypadal? Jsem tu jen já. Já sám a strach. Poprvé v životě! Zažeňte ho někdo, křičím v sobě. Ale nikdo tu není. Nikdo neslyší. A já jsem na to krátký. Ale ne! Tečou mi slzy. To nemohu. Otírám je rychle do rukávu. Smrkám do kapesníku, jako že mám rýmu. Najednou se spustila. Z ničeho nic. To se tak stává. 

     Ve tmě vlevo zahlédnu náhle znamení záchrany. Mžourající světélko nad velkými širokými dvoukřídlými dveřmi. Je to únikový východ. Jak rád bych jimi unikl. Pryč odtud. Pryč, ven k mámě! Ať už se otevřou! Ale nic. Zůstávají pevně uzavřeny. Drží nás tu všechny. Mě, strašlivého ducha, vylekaného chlapečka pod lucernou značící ve tmě únikovou cestu z děsivé pohádky, kamarády i paní učitelku. Ať už nás pustí ven! Oči mám pevně uzavřené až to bolí. Jako ty dveře. Jen čas od času je pootevřu, jestli už se v sále nerozednívá. Prosluněný den přece vždy vystřídá tmu nočních můr. A divákům v kině přináší konec zážitku. Konec filmu. A mě konec mého utrpení. No tak! Už!

     Je to tu! Světlo roste, nabývá na síle. Dveře se otevírají, nejprve jen malinko. Škvírkou vniká dovnitř denní svit a čerstvé povětří z hlavní silnice. Paní učitelka nás řadí k odchodu. Počítá jednoho po druhém. Jsem u ní první. Vlastně ne u ní. U dveří! Já a můj strach. Je pryč, a přesto se mnou. Už nade mnou nevládne svou mocí. Ale je tu. Vnímám jeho odpornou pachuť ještě dnes. Nedokážu jej vymazat z paměti. Oblak strachu v podobě všežravého ducha sklánějícího se nad chlapečkem, který se tehdy poprvé bál docela sám.