Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHrdina
Autor
horák
Hrdina
Srdce mi tluče ztěžka a pomalu. Kužel světla z baterky ohmatává stěny. Občas zaslechnu zvuk blížícího se a zase vzdalujícího se auta. Pak slyším něco, co nevím, jestli by mohl slyšet i někdo jiný. Slyším své druhé já, jak šeptá: " Támhleten hadr, to je určitě pruhované triko Fredyho Kruegera."
Pod nohou něco mi zapraskalo. Snad to byla kostra nebohé myši, která tudy putovala pár dní přede mnou.
Na začátku prázdnin jsme tradičně opustili Českou Lípu a zamířili ke strejdovi a tetě do Toušeně. Do poslední chvíle jsem doufal, že tátovi nedají dovolenou a já budu pár dní trávit v klidu domova. Leč nestalo se tak a já zabíjím čas s vesnickými balíky, kteří v životě neviděli divadlo ani zvenčí, fandí místní fotbalové jedenáctce, která bojuje o udržení v okresním přeboru. Pro cigára musí jezdit do vedlejší vesnice, neboť se jinak vydávají na milost a nemilost prodavačce Kučerové, která okamžitě rozhlásí po celé Toušeni, že jsou zvrhlými narkomany, kteří právě nesehnali svou pravidelnou dávku heroinu, a tak nepohrdli tabákem.
Než trávit čas s rodiči, ségrou a dalšími nudnými příbuznými, nechal jsem se zmíněnými balíky vylákat na zkoušku odvahy.
"Aspoň nám Horák předvede, jestli se neposere strachy," prohlásil Zbyněk Hořčic, aby ukončil diskusi na téma, co budeme dnes dělat.
Nedaleko od Toušeně je dálniční most, který je uvnitř dutý. Snad nějací bezdomovci uřízli zámky od mříží bránících vstupu do nitra mostu, a tak místním klukům vytvořili ideální místo k získání bobříka odvahy. Každý účastník si mohl vzít baterku. Navíc obdržel křídu, kterou měl na druhé straně udělat značku potvrzující splnění úkolu.
Vyrazil jsem jako třetí.
Posvítil jsem si pod nohy, abych se přesvědčil, že to, co mi prasklo pod botou, byla opravdu kostra z myši. Byl to kus polystyrenu zapomenutý zde dělníky. Zapomněli toho vlastně více. Potkával jsem lopaty, vaťáky, rukavice, svářecí dráty, zednickou lžíci. Obzvlášť ten vaťák visící na drátu udělal v mém sebevědomí několik nezacelitelných trhlin..
Nejhorší je procházet pilířem, neboť v tom místě je jen okénko, kterým se musí prolézt po čtyrech. Vždy očekávám, že až z výklenku vystrčím hlavu, dostanu v lepším případě ránu krumpáčem.
Takových okének jsem prolezl již pět, když se z toho dalšího ozvalo zaúpění, zablesklo se a ke stropu se vznesl duch: "Horáku, vrať se!" říkal mi.
Zapotil jsem se. Od stropu na mě začal kapat sliz. Vlastně ani nevím, jestli jsem něco takového viděl nebo slyšel nebo cítil. Najednou jsem byl otočený a s kmitajícím kuželem světla před sebou jsem pelášil zpět.
"Tak co, Horáku, máš v gatích?" dobíral si mě Hořčic.
Nebyl jsem schopen slova po celou dobu, co zkoušku konali zbylí kluci. Jen jsem koukal, jak se do útrob mostu vydává další účastník, jak se vzdaluje a za nějakou dobu opět přibližuje světelný kužel. Dokonce se v pohodě vrátil i kluk, kterému baterka cestou zhasla. Byl sice špinavý, ale nikde ani stopa po slizu či něčem podobném.
"Tak se jdem podívat na druhou stranu," vyzval všechny Zbyněk. Vzali jsme to horem po dálnici, protože nikomu se již nechtělo jít bez baterky dovnitř.
Došli jsme k druhému východu a já stále mlčel a díval se na pomalu tekoucí Labe. Přemýšlel jsem, jak se budou tvářit, až má značka nebude mezi ostatními. Jak se z toho vykecám? Příští rok mě sem už tuplem nikdo nedostane.
Slezli jsme z mostu a šli ke stěně vytvořené posledním pilířem. Nápis, který jsem spatřil, dá se vysvětliti různě. Normálně, nenormálně, paranormálně. Mezi nápisy: "Čau volové, Jarda", "Franta Nový je bůch!" se vyjímal text: "BYL JSEM TADY! HORÁK!"