Hůlkoplazi

       Stáli před obchodem a čekali až jim bude otevřeno. V rukách drželi hůlčičky, čerstvý důchod a právě vybojovaný nákupní vozík.

       \\\\\\\" Já tu byl dříve něž-li vy pane\\\\\\\" ohradil se děda v baretu.

       \\\\\\\" Ale já mám už pětaosumdesát let pane\\\\\\\" řekl ten v klobouku.

       \\\\\\\" Já jsem ale po operaci srdce! \\\\\\\" na to ten v baretu

       \\\\\\\" A mně vloni vyoperovali kus tlustého střeva! \\\\\\\" zase ten v klobouku.

       \\\\\\\" Hmmm a já mám pane reuma a šedej zákal! \\\\\\\" to zase ten v baretu.

        \\\\\\\" Já jsem cukrovkář a taky astmatik! \\\\\\\" to ten v klobouku.

Takto pokračovali až do otevření supermarketu. Najednou se dveře otevřeli a oni věk nevěk, nemoci nenemoci vyrazili znova na tu nekonečnou pouť přeplněnými regály, hledajíc kde je jaká sleva a akce. Hnali se a tlačili před sebou svoje vozíky, hůlky odložené vně vozíků. Najednou měli všechny střeva, zmizel zákal, cukrovka i astma.

A pak až naplnili svoje RVHP tašky ( takové ty pojízdné tašky, jež vlastní každý hůlkoplaz) těžce vydobytým nákupem, odebrali se směrem k východu, aby zase ráno mohli debatovat o svých střevech, cukrovkách a astmatech.

    A přátelé tento příběh je pravdivý, odehrává se totiž každé ráno před jedním nejmenovaným supermarketem v Brně a troufám si tvrdit, že nejen před ním.