Za hranice normálnosti s psychiatrem

Důvodů k návštěvě psychologa nebo přímo psychiatra může být několik. Třeba vlastní nevyrovnanost, nenávist ke svému tělu, pocity zbytečnosti vlastního JÁ, sebepoškozování (dnes se za něj považuje i anorexie a bulimie), nebo pokus o sebevraždu.... důvodů je opravdu několik. Ale co když vás k němu donutí skutečnost, že máte tyto důvody všechny??? Směšné, skutečnosti přece nenutí... donutí vás vaše okolí. V mém případě rodiče a doktoři. Ale jak to potom vypadá, když tam nejdete z vlastní iniciativy, ale z donucení? Pochopitelně tak, že prostě nijak. Tedy, hezky česky, prostě nespolupracujete. A proč taky? Proč bych měla spolupracovat s někým, koho od začátku nesnáším? A že ho nesnáším, to si buďte jistí. Nebo snad mám chovat jiné pocity k osobě, kvůli němuž na vás celé široké příbuzenstvo kouká se soucitem smíšeným s obavami, aby to "nechytl" někdo další, kvůli němuž se slabší z příbuzných při obyčejném pohledu na vás rozpláčí a ti méně citlivější se vám snaží vyhýbat, jak jen to jde?? Jenom prostě proto, že si nějakej, promiňte mi ten výraz, tajtrlík, co si říká psychiatr, kouká na vás ze svého koženého křesla přes kulaté brýličky prasečíma očičkama, potí se mu pleška a heká vedrem i při 15 stupních Celsia, že si takováto osoba prostě řekne, že já jsem blázen a už to ze mě nikdo nevezme?? Ano, možná jsem blázen, ale kdo je dnes normální? A já, jenom proto, že jsem se cítila bezcenná a začala jsem nenávidět své tlusté tělo, z čehož mi vyplynula bulimie a nakonec jsem si podřízla zápěstí, jsem blázen? Nenechte se vysmát, vážení. Připadám si normálnější než většina lidí kolem mě, těch které denně míjím na ulici i těch s kterýma musím být ve styku. Ve styku.... hrůzné slovo, kolik významů může mít. Společenský styk, rodinný styk, pohlavní styk.... POHLAVNÍ??? A to je snad normální, že holka ve čtrnácti musí být už dva roky pošpiněná nálepkou NENÍ PANNA. Nálepkou, kterou sice nikdo nevidí (nemluvím o gynekologovi!) ale která ji straší i ve snech? Je to normální, že ve dvanácti se musí holka seznámit se všemi zákoutími sexuality? A i kdyby, je normální že ji do nich zasvětil  vlastní bratr?!?!? A že MUSÍ, protože se jí ten křivák, kterému bych měla říkat bráško a milovat ho, neptal, jestli CHCE, to si buďte jistí....

Tak řekněte, kdo je tady normální a kdo blázen?  Nikdo nevidí dovnitř, do člověka. Ani ten páprda schovanej za cedulkou MUDr.... nikdo. Tak proč vás soudí, jestli jste normální nebo blázen? A kde jsou hranice normálnosti? Nejhorší je to NUCENÍ, s jakým vás k němu vedou.... a když se chováte přesně opačně, než očekávají, přitvrdí. Prostě musíte zas a zas....... nenechají vás vydechnout. Když něco uděláš, šeptají si "No jo, vždyť je to blázen..." a maminka se rozpláče a jistě si v duchu říká proč zrovna její dítě.....

JE          TO       NORMÁLNÍ????

......Už mě volají, musím se jít připravit, mám další sezení s psychiatrem. Nevím, co mám dělat. Mám zůstat věrná mým dosavadním praktikám a prostě ignorovat vše, co mi oni nutí? Mám zase ignorovat i toho doktůrka? Nebo mám vše hodit za hlavu, být povolná a dělat ty jejich přitroublý testy a šťourání do mýho zhroucenýho vnitřku? Mám jim dovolit pitvat se nejen v mých jizvách na zápěstí, nejen v mým poničeným jícnu, ale hlavně v mým mozku? Kdo je tady normální a poradí mi.............?