O něm

Jak se jen ta tíha a krutá bolest zvyšuje s každým dalším přečteným slovem, větou. Měl o sebe strach, že než se dobere k závěrečnému pozdravu, neunese své pocity. V duchu si je pojmenovával: prázdnota, samota, opuštěnost, ztráta, zrada... měl by tam zařadit i zradu? Nakonec ji ponechal, hodila se mu tam. Dočetl. Takže rozchod. Tereza mu psala, že s ním nemá pocit jistoty. Dlouze mu objasňovala důvody, proč si to myslí, uváděla příklady, bylo mu nepříjemné vidět před sebou deník svého života, napsaný cizí rukou.

"Je blbá," řekl polohlasně. Ale vyjmenované pocity to nijak nezajímalo. Pracovaly v něm a rozkládaly ho zevnitř. Prázdnota, samota, opuštěnost... potom si musel vybavit, co tam bylo dál, ano ztráta a ta zrada. "Je to blbá kráva," zkusil to znovu. Pocity jsou vůči nadávkám imunní. Neměl nikoho, na koho by si je odložil, jako klobouk na věšák. Nikoho. Nechal pracovat své zranění. A po chvíli, jako když posuneme diapozitiv v promítačce, na plátně v jeho hlavě se objevila Klára, jeho bývalá žena, majitelka dvou uší a velkého, odkládacího prostoru.

Zavolal jí. Telefon mu do ucha dvakrát zahoukal a potom se ozval její hlas: "Ahoj". Běžně ten pozdrav ani nevnímal, byl vždy soustředěný na to, co potřeboval probrat. Teď cítil úlevu, jako když noha v hluboké vodě nahmatá po dlouhé době pevné dno. "Ahoj, můžu se zastavit?" řekl tak, aby nepoznala, že mu osudově záleží na souhlasu.

"Můžeš, jsem doma," odpověděla prostě a čekala, jestli bude pokračovat. „Tak jedu,“ řekl a opět se přepnul do režimu, který považoval její vstřícnost k sobě za zcela samozřejmou.

Blížil se k městu a hlavou si nechal defilovat přehlídku důvodů, proč jede za svou bývalou manželkou. „Dlouho jsem neviděl děti,“ to byl nesporný důvod návštěvy. „Mám teď chvíli volna, nebudu přece zalezlý doma,“ uznal sám pro sebe a cítil oprávněnost tohoto argumentu. „Klára je tam pořád sama, potřebuje si občas pokecat, vypovídat se,“ tento důvod mu navodil pocit šlechetnosti a mužné zralosti.

A tak řídil, točil volantem, sešlapoval plyn, spojku, brzdu, řadil rychlosti a zapínal směrovky. Ujížděl si léčit své rozbolavělé nitro, odlehčit tíhu, která mu tlačila na vnitřnosti, zaplnit prázdno, které v něm zůstalo po Tereze. Nad tím vším ale defilovaly jeho vlastní důvody a zašlapávaly vše, co se pod nimi nepatřičně dralo k povrchu.

Přišla mu dolů otevřít. Pozdravili se, potom se otočila a šla po schodech k bytu. Vždy navodila dojem, že je zde vítaný. Stoupal za ní, vešel do otevřených dveří, prošel do kuchyně a usedl na malou, pohodlnou pohovku. „Děti tu nejsou?“ zeptal se a rozhlédl se. „Jsou na hřišti, měly by za chvíli přijít, když počkáš,“ řekla Klára a ukládala do skříňky umyté talíře. Pokývl. Aspoň má důvod se zdržet. „A ty jak?“ zeptal se. „Ale tak nějak stejně,“ odpověděla, „kluci se nechtějí učit, musím je do toho honit, ale jinak to jde. A ty?“

Díky této otázce mohl zúročit důvody, které ho sem přivedly: nechtěl být zalezlý doma, děti ho dlouho neviděly a Klára se potřebovala vypovídat.

„Není to nic moc, tak trochu mě to začíná ubíjet, pořád něco řešit, pořád mi hází klacky pod nohy, kam se podíváš, tam blbec. Spravedlnosti se nedovoláš, a když nejsi svině, a to já nejsem, zametou s tebou. Poctivost se nevyplácí, to už jsem dávno zjistil. Blbý je to, blbý…“

„Hmmm…,“ Klára se k němu otočila, opřela se o kuchyňskou linku a utírala si ruce utěrkou. „Něco v práci?“ zeptala se.

„Taky, a tak vůbec…,“ žaloval na Terezu, která se s ním rozešla.

„Hmmm…,“ řekla Klára s pochopením. „Dáš si fleky?“ ukázala na pekáč plný světle hnědé kůrky.

„Ne, díky,“ odpověděl, neboť ztrápení lidé nemají na jídlo pomyšlení. Nepatrně pokývla hlavou a šla do koupelny vytáhnout prádlo z pračky. Vstal a prsty uštípl kus křupavých nudlí z načatého pekáče. Vložil si rychle sousto do úst, spěšné rozžvýkal a spolkl. Potom si vzal ještě jednou. Z koupelny bylo slyšet pleskání vlhkého prádla do lavoru. Sedl si zpět na pohovku. Klára se vynořila s plným lavorem a lehce se na něho usmála. Rozložila sušák a věšela dětské tepláky a trička. Jazykem si vymetl zbytky nudlí ze zubů a spolkl je.  

„Na nic, na nic život, na nic…,“ pronášel, s pohledem upřeným na Kláru. K sebelítosti patří lítost, čekal tedy.

„Je to, no…,“ řekla Klára účastně a provlékala kusy oblečení mezi dráty.

„Nesnáším spokojený lidi,“ rozezlil se, „všechno jim samo přilítne, nic nemusí, jenom jsou strašně spokojený, pořád jenom spokojený!“

„Hmmm,“ přitakala Klára a sebrala z lavoru další tepláky. Roky společného života vyladily to „hmmm“ do dokonalého akcentu chápání a podpory. Ani si to neuvědomovala. Potřebovala pověsit prádlo.

Dál pokračoval v obžalobách světa a obhajobě sebe sama, když mu najednou mobil v kapse ohlásil příchod mailové zprávy. Podíval se, kdo mu píše a nastal onen známý jev, kdy vytoužené jméno, které máme jako formu vypálené do mozku radiací vášně a touhy, mnohdy nenaplněné, dostane konečně originál, který do formy přesně zapadne. Tak dostal i on reálné jméno Ilona, které stálo pod zprávou. A toto jméno dokonale zapadlo do přesně formovaného tvaru v podobě jména Ilona v jeho hlavě. Jak dlouho čekal, že se ozve? Měsíce, ano měsíce. Vlastně už dávno čekat přestal, bylo to vyčerpávající, každý den prohlížet zprávy, zda se mezi nimi neobjeví ono sladce trýznivé jméno. A teď ho tu měl před sebou, prosté a chvějící se spalující energií. Psala mu, že se omlouvá, byla půl roku za mořem a nevěděla pořádně, co se kolem ní děje, všechno bylo nové, dravé, nepřející, ale vrátila se domů se ctí, tak to psala. A jistě, ráda se s ním uvidí.

Na plotně stál pekáč s šunkofleky. Na sušáku visely tepláky a trička. Tohle je svět jeho bývalé ženy. Nudný, bez vzrušení, bez nápadu, šedivý. Cítil se vysoko nad tou šedí, každá buňka jeho masa, kostí, vnitřností i mozku se radostně objímala se svou sousedkou. Plácl se do stehen a vyskočil z pohovky. „No nic, na skuhrání jsou tady jiný, někdo nadává a někdo bojuje. Já jsem bojovník.“ Klára se usmála. 

„Tak se měj, pojedu,“ prohlásil. „Nepočkáš na kluky?“ zeptala se. „Nejsou teď, budou příště,“ mávl rukou. Chtěl se nějak stylově rozloučit, aby se pomstil za to, že byla tak nad věcí, tak klidná, když on prožíval bolest, i za to, že jí kradl nudle, když se nedívala. Aby měl poslední slovo, aby odcházel jako vítěz. Bezprostřednost a nenucenost se musí dobře promyslet.

„Tak si tu šťastně věš hadry,“ zahlaholil vysokým hlasem a zasmál se vtipnosti svého pozdravu. Klára se usmála stejným způsobem, jako když jí o sobě prozradil, že je bojovník. „Ahoj,“ řekla. Pověsila poslední kus a posunula sušák pod okno. Obul se v předsíni, potom za sebou zabouchl dveře a seběhl po schodech dolů, zevnitř tam byla klika, vyšel na ulici a nasedl do auta. Když odjížděl, vynořili se zpoza rohu kluci a šli ulicí domů. Projížděl kolem nich a nechtěl, aby si ho všimli, myslel na to, co odepíše Iloně. Vymýšlel tón, který by měl z jeho odpovědi vyzařovat. Ano, skutečně, bezprostřednost a přirozenost se musí dobře promyslet. „Zdravím tě, Ilono, po pravdě, jsem teď hodně zaměstnaný, těžko si hledám skulinu v rozvrhu, ale že jsi to ty…“ Líbil se mu ten výraz „po pravdě“, těšil se, až ho uvidí napsaný: „Po pravdě,“ říkal si pro sebe, „po pravdě,“ sotva znatelně se usmíval a díval se kupředu očima sevřenýma do úzkých čárek.