Otcové naši

„Tady mě táta k sobě vždycky přitisknul, tváří na tvář, než mě vysadil z auta,“ zastavila se Kateřina před školou. Po široké, dlážděné cestě tam proudily do hlavního vchodu pestrobarevné postavičky s taškami všeho druhu. Kateřina měla ve tváři vzdálený úsměv, který nepatřil nikomu, ani mně. „Škrábal, kolikrát, nestihnul se ráno ani oholit…,“ doplnila, přivírala oči a sklopila hlavu, jako by chtěla té vzpomínce dát kontury a barvy.

„A pak na mě někdy čekal po škole, měl žlutou ladu, utíkala jsem mu naproti už od dveří,“ pokračovala. A zase měla ve tváři ten úsměv, který nepatřil nikomu ani mně. Ale nechtěl jsem, aby mi patřil její úsměv, už ne. To, co jsem k ní kdysi cítil, vyčpělo a zůstal jen pomník, její tělo a slova. Pomníky připomínají, co bylo. A na ten pomník jsem se chystal vylít kýbl špíny, vím, obyčejně se lije barva, jaká, to záleží, co tou barvou chcete říct a jaký režim chcete oslovit. Ale já se chystal vylít čistou špínu, věřím, že ta dvě slova k sobě mohou patřit, i když si odporují. Měl jsem přání a posedlost, která mne udržovala v předstíraném vztahu. S podobnou posedlostí bije člověk psa, aby ho donutil pustit kost; jak jsou si posedlosti podobné! Kde je ten Mirek, proč konečně nezavolá…?

Tenkrát Mirkova škodovka trčela zadkem z příkopu, jeho žena měla obličej rozbitý o palubovku a dva prsty jí visely na ruce jako prázdná rukavice. Mirek svůj úlet, za který měl přijít o řidičák, přežil víceméně bez úhony, o to víc se děsil pohledu na manželku, krvácející vedle něho. V zatáčce jsem je viděl na poslední chvíli, jenže já nejezdím bláznivě jako on. Bez zbytečných řečí jsem je oba nacpal do svého auta a jeli jsme do nemocnice. Mirkova žena prošla standardními zákroky, po kterých se docela brzy mohla vrátit do obvyklého koloběhu. Ale nikdo nám třem nevymluví, že kdybych tenkrát nejel stejnou cestou, mohlo se všechno ubírat směrem, který by si málokdo vybral dobrovolně. Dlužil mi a já teď chtěl, aby svůj dluh vyrovnal.

„Mám to, přijeď si,“ řekl do telefonu. Za dvacet minut mi předával secvaknuté papíry v plastových deskách. Na deskách byl nalepený papírový štítek s natištěným nápisem: Spisový svazek č. a ručně doplněno číslo. Potom další štítek měl nápis: „Objekt“ a hned vedle na dalším štítku bylo strojem vyraženo: „Singer“. Chtě nechtě jsem se musel zasmát nad estébáckým smyslem pro humor. Otec Kateřiny je chirurg a byl odpradávna proslulý svým šitím. Uvnitř desek byly celkem podrobně popsané jeho aktivity mimo nemocnici. Každý list značil člověka, kterému doktor Helebrant vstoupil do života. Jistěže si jeden po druhém prostuduji, než to celé ukážu Kateřině. Mirek mi při předávání řekl významným tónem: „Dobře si to přečti!“ Znělo to až nezvykle významně. Snad chtěl naznačit, že dluh je vyrovnán. Pro mě za mě, ať je tedy dluh vyrovnán.

Doma jsem se zahloubal do osudů těch, kdo v očích režimu pochybili nebo přímo škodili a na nichž se doktor přiživoval. Často se tam vyskytovali různí distributoři tisku, který nebyl v souladu s čímkoliv, dále osoby, plánující zákonem nedovolený odchod, pak několik nábožensky velmi aktivních a tudíž socialismu ani v nejmenším prospěšných jedinců, směs lidí, z nichž mnozí byli v myšlení nepříjemně samostatní. Kupodivu měl MUDr. Helebrant jednak schopnost získat jejich důvěru a dále měl schopnost promyšleně tuto důvěru zradit. Nedočetl jsem, ty osudy byly propadlé a vypršené, navíc se od sebe příliš nelišily a ta hlášení zjevně nesestavoval žádný romanopisec, spíš někdo, kdo se při psaní cpe koláči od staré matky a zapíjí je lahvovým pivem. Nedočetl jsem, ale věděl jsem dost, abych ty desky mohl druhý den ukázat Kateřině Helebrantové.

Měla na sobě lehce růžové šaty poseté květy a na nohou bílé tenisky. Tmavé, vlnité vlasy měla uprostřed rozčísnuté, takže bylo vidět její krásně klenuté čelo. Na zádech nesla malý, městský batůžek. Její otec je na ni jistě pyšný. Kateřina jde v jeho stopách, tedy alespoň po profesní stránkce, jak je na tom s udáváním nevím.

Přivítala mne tím svým úsměvem, kvůli kterému jsem se tenkrát otočil o sto osmdesát stupňů a šel jsem za ní. Za týden jsme se milovali u mne doma. Potom ještě mnohokrát, stejně jako jsem byl mnohokrát svědkem její čisté lásky k otci. Ale já věděl, kdo je doktor Helebrant. A postupem času se ten rozpor mezi její iluzí o otci a tím, co její otec ve skutečnosti prováděl, rozvinul v pocit zhnusení nad tou holkou, která se zuby nehty drží hnijícího kusu masa, jenž má bůhví proč tvář a diplom. A teď mám v ruce desky, úřední záznam z druhé strany, tedy nezpochybnitelný. Skvělý táta, obdivovaný krásnou dcerou a v deskách list za listem jeho špína. Já měl aspoň výhodu, že mi nikdo nemusel dokazovat na státní tajné bezpečnostní úrovni, že můj otec byl hajzl. K tomu poznání jsem došel čistě jeho přítomností, a později nepřítomností. Vypařil se jako poslední zbabělec, když mámu honili policajti ob den na stanici k výslechu, chodili se na ni ptát do práce, starali se, aby ji nezkazila příliš vysoká výplata. Stokrát nic umořilo osla, říká se, ale tady tisíckrát do zubů umořilo matku.

„Kam půjdeme?“ zeptala se vesele. Obyklá otázka, na kterou jsem vždy odpověděl: „Záleží, kam chceš.“

Teď jsem řekl: „Na chvilku si sedneme, chci ti něco ukázat.“ Podívala se na mne a zasmála se. „Dobře.“ Jaký kontrast proti tomu, co jsem se jí chystal zničit. Seděli jsme na lavičce proti kašně a dívali se mlčky na padající proudy vody. Připadalo mi to jako obřad. Nebo soud. Důkaz jsem měl v tašce na rameni. Kateřina mhouřila oči do slunce a jako vždy se usmívala. Žena s pevnými základy, otec se celý život staral. Už jsem to nechtěl odkládat. Sáhl jsem do tašky a vytáhl doktorův tajný život na denní světlo. „Podívej se dovnitř,“ řekl jsem a podal jí desky. Mírně zdvihla obočí a natáhla ruku aniž se přestala usmívat. Přečetla si štítky na vrchu a tázavě na mne pohlédla. Nereagoval jsem. Otevřela a podívala se na první list, ten, na kterém byly osobní údaje jejího otce a úřední definice jeho udavačství. K té se ale Kateřina nemohla dočíst, protože se na mne okamžitě podívala se zuřivostí v očích a nenávistně sevřenými ústy. Vzápětí mne deskami udeřila do břicha a prudce vstala. „Seber si to a zmiz, vypadni, nechci tě už vidět, táhni!“ křičela na celé náměstí. Zůstal jsem klidný, nechtěl jsem vyprovokovat nějakou ostrou výměnu. Že ji tím otevřením udavačského deníku ztratím, mi bylo předem jasné, ačkoliv to ve skutečnosti žádná ztráta nebyla. Ztratit lze něco, o čem si myslíte, že to máte pevně v rukou, že je to prorostlé s vaším životem. Jako třeba iluzi o otci. Ne však ženu, ke které jste přestali cítit lásku. Takže když Kateřina rozčileně odešla, nechyběla mi. Měl jsem jen pocit dovršení. Ano, podle všeho věděla, co jí ukazuji, věděla to velmi dobře. Až do teď měla své představy pod kontrolou, byly přece uvnitř jí samotné, bylo to možné. Ale mne kontrolovat nemohla, byl jsem vně, oddělený od jejích útěšných vnitřních hlasů, byl jsem někdo, kdo plive a močí na sochy v kostele, ničitel bez slitování. Proto okamžitě postavila ochrannou zeď tím, že mne zavrhla.

Sebral jsem desky a vracel se domů. V obýváku jsem usedl do křesla a znovu jsem otevřel archiv doktora Helebranta. Nejspíš jsem si chtěl prožít to, co by prožila Kateřina, kdyby jí sebelži o otci nebyly přednější než špinavá, zaplivaná pravda. A zároveň jsem si s úsměškem vymyslel pořekadlo, že když skončil sex, bude víc času na čtení. Obracel jsem jednotlivé papíry. Ing. Kolár, četl jsem, Monika Vrábenská, také jsem četl, Oleg a Kristina Sepekovsky, mám přečteno... Jaroslav Bartůšek, nečetl jsem, ale jak naznačují první řádky, opět stejná linka, nějaké aktivity, které z člověka dělají nepřítele státu, následuje doktorův zákrok a odsouzení, tentokrát to byly „jen“ dva roky.

Otočil jsem další stránku a jen stěží jsem nevykřikl něco sprostého. Tak proto mi Mirek řekl tím významným tónem, abych si spis dobře přečetl. Nešlo mu o žádné splacení dluhu. Měl na mysli právě tuto jedinou stránku v celém fasciklu. Tu stránku, na které bylo natištěno jméno Antonín Brožovský, můj otec.

„Ne!“ zařval jsem a vyskočil jsem z křesla. Měl jsem pocit, že čím déle budu držet desky otevřené, tím více se mi po bytě rozleze hlášení, že můj otec byl nepřítelem státu, někdo, kdo se pozvedl v době, kdy všichni ostatní klečeli a úkosem sledovali, zda ti kolem také klečí. Srazil jsem desky k sobě a hodil je divoce do křesla. Můj otec byl sobecký šmejd, zbabělec, útěkář, děvkař, nenechám si vzít to, co v sobě nosím přes dvacet let! Nedám mu ani stín myšlenky, že bych na něho mohl být hrdý za to, za co se ocitl v zápise státní tajné bezpečnosti. Nevím, nic nevím, nečetl jsem a číst to nebudu! Až zase po dlouhé době zavolá, řeknu mu to samé, co vždycky: „Nechci s tebou mluvit!“ Zavěsit je stejně snadné, jako zavřít desky.

Potom jsem dostal vztek na Kateřinu. Ta hodná, milující dceruška, obdivující svého otce! Ten její úsměv, který patřil jen jemu, jemný a nezničitelný úsměv! A její nesmrtelná iluze, o kterou pečuje jako o roztomilé koťátko. Zuřil jsem, že teď jsem s ní na stejné lodi. Ale ne, nejsem! Ona pluje na lodi lásky a zbožňování, já na lodi odporu a pohrdání. Stejné iluze podle druhu, ale naprosto odvrácené obsahy. Stále ta nekonečná ironie života. Nic mne nedonutí to změnit. Ponechávám si svou nenávist a prohlašuji ji za pravdivou! A vše, co se staví proti mé nenávisti, prohlašuji za lež, za něco, co neexistuje!

Zavolal jsem Mirkovi. „Chci ti vrátit tamto. Budeš doma?“ Mirek se rozpačitě zeptal: „Teď hned?“

„Jo, hned!“ vykřikl jsem do telefonu zběsile.