Domov

Podzim je ve vzduchu. Silnice se leskne a skrz okno autobusu proudí dovnitř vlahý vzduch. Cítí chlad na konečcích prstů. Mechanicky ohýbá jeden prst po druhém, zarývá nehty do dlaní. Kolem je přítmí, občas problikne display mobilu.
Hlasy dětí neutichají, ve vlnách se vzdouvají v záchvatech smíchu. Umlkají jen na pouhý okamžik, aby ji znovu probraly z příjemného podřimování.
Žrout je po smrti. Králík umřel.
Vlastní mobil jí vibruje dlaních a ona si polohlasem přeříkává text. Neuvědomuje, že děti kolem ztišují hlasy, že poslouchají. Je jí to jedno.
Rychle hledá jeho číslo. Ozývá se na druhé straně hned po prvním vyzvánění.
“Je mi to líto, Míšo. Moc líto. Byl to úžasný králík. Ale měl se u nás dobře, a ty ses o něj tak krásně staral...” odmlčí se, dochází jí slova.
Chlapec chvíli nereaguje. Zmůže se jen na “Já vím.”
Snad ani nechce mluvit. Chce jen slyšet mámu. Je mu dvanáct let a je už velký, rozumný kluk. Jak ráda by ho objala, přitiskla k sobě. Ale stejně by to nepomohlo, králík je pryč a on s tím nepočítal.
“Našel jsem ho v kleci. Šel jsem mu dát trávu a on se nehýbal. Zdálo se mi to divné, tak jsem zavolal tátu.”
“Ještě, že byl doma, viď.”
“Jo. Nechali jsme ho tam, prý ho pohřbíme, až se vrátíš.”
Slyší z jeho hlasu, jak se přemáhá, jak se snaží mluvit klidně. Zmůže se ještě na pár hřejivých slov, tak zbytečných, ale přeci jen očekávaných. Už aby konečně přejeli hranice a vrátili se domů.
Nechá mobil ležet na klíně a zapře se do sedačky. Zavře oči. Vidí zahradu s velikou vrbou. Před ní je skalka s neuspořádanou změtí trvalek. Máta už získala nadvládu nad většinou plochy a svádí vyrovnaný boj s trsy trávy.
Na protilehlém poli se v záhonu mrkví pohybuje cosi malého a skvrnitého. Černá kočka leží opodál a číhá. Nemůže se rozhodnout, jestli je to k jídlu nebo ke hraní. Skvrnky se zastaví a spojí se v zakrslého králíka. Pohybuje se sebejistě, soustředěně a za chvilku se zahryzne do jedné ze šťavnatých natí. Uši se mu pohybují dopředu a dozadu v rytmu jeho čelistí. Netrvá to ale dlouho a králík zastříhá ušima a rychle uskočí na stranu. Naštvaně dupne a vydá se dál na louku. Za ním běží Michal jen v krátkém tričku, rozzářené oči, narudlé tváře a studené dlaně.
“Zase ti žral mrkev!” křičí obdivně a vyzývavě, když probíhá kolem.
“No jo, pořád,” protahuji slova a pomalu se zvedám z předklonu, plevel odhazuji stranou. Michal se chvilku nevrací. Nenápadně se přesunu ke staré vrbě. Majestátný starý strom vyrostl do nebývalé výšky, alespoň na vrbu. Nechce se mi ani přemýšlet o tom, kam až sahají její kořeny. Nejspíš se jí daří získávat dostatek vláhy z naší nově zbudované nádrže na dešťovou vodu.
A už je vidí oba. Michal trůní na otočeném kýblu, v ruce knihu. Králík klidně ožírá jablko, které našel pod jabloní, kluk na něj občas promluví a zasměje se. Vedle něj na zemi leží mobil. Nemusím chodit blíž, abych věděla, že na něm má nastavené stopky.
“A on je tak chytrý králíček, zas si našel ty kůrky ve slepičárně. Chodí na ně pořád. Já ho vyženu a on se za chvíli vrátí.” Michal zaklapne knihu, položí ji na kýbl a vydá se mým směrem. Nehýbu se, není kam utéct.
Syn nakloní hlavu na stranu a začne vyprávět. Vím, co uslyším. Dozvím se, kdy měnil králíkům vodu a jak moc byla špinavá. Ujistí mě, že nejlepší a nejkvalitnější voda je ta pitná, ta naše domácí. A že tedy bude i nadále chodit každé ráno králíkům pro tu vodu do koupelny. Ví, že to nesnáším, ale přesto...Je těžké nenechat se vtáhnout. Velké rozumné dítě, které vypráví překotně, ale zároveň uvážlivě, spisovně až knižně. Jak dlouho zůstane takový? On možná věčně.
“Nejdříve vždycky vyndám Žrouta. Chytím ho za hřbet těsně za ušima, je to tak pro něj pohodlné.”
“Myslíš?” ptám se, aby věděl, že se na jeho příběh soustředím, že jsem v něm s ním.
“Já bych ho asi spíš vzala do náruče a přitiskla k sobě, “ dotknu se bezděčně Michalova ramene. Jemně mou dlaň sundá a navazuje tam, kde skončil.
“Chvilku si s ním povídám, a pak ho odhodím na zem. Hned jak dopadne, tak začne žrát. To Běloch po dopadu hned prchá. Snaží se dostat z dosahu svého otce. Ale má to marné,” směje se poťouchle Michal.
Mezitím se Žrout vrací zpátky ke skalce. Po cestě se zastavuje u šťavnatých pampelišek. Když zahlédne bílého králičího samečka, jeho líný přesun dostane úplně odlišný rozměr. Oba králíci se dají do zběsilého kličkování. Když Žrout Bělocha vyžene ze skalky, pronásledování skončí a oba králíci se opět spokojeně pasou.
“Dneska je budu pást hodinu, to by mělo stačit.” Nehýbu se. Když mě obejme, nikdy to netrvá dlouho a já si tyto okamžiky snažím vrýt do paměti.
Mám je před očima i teď, když otevírám oči. Oblékám svetr a bundu. Děti se postupně trousí z autobusu, poslední kontrola sedadel. Jsme konečně zpátky před školou.
Když se konečně doklepu až do úzké chodby našeho domu, vítají mě všechny tři děti, i když už je něco přes deset. Dvě mladší děti pouští toho nejstaršího před sebe. Nikdo nemluví, ani já ne. Tohle objetí je dlouhé a opětované.
Všichni už ležíme v postelích. Usínáme. Vím, že zase uslyším, jak si někdo na chodbě opatrně sundává svítilnu ze stěny a otvírá venkovní dveře. Skrz závěs v ložnici uvidím na dvorku pruh světla, který se pomalu přiblíží až ke králíkárně. Michal pečlivě překontroluje petlice. Králíci jsou zavření. V jedné z klecí leží bezvládné tělo jeho Žrouta.
Vypadá, jako by jen usnul. Ani stopa po zranění, břicho není nafouklé. Nemohlo to tedy být z trávy. Snad.
Světlo se otočí směrem k domu a mizí uvnitř.
Nemůžu usnout, a tak jdu zkontrolovat děti. Všechny už spí včetně Michala. Usnul v tom, v čem celý den chodil, v ruce svírá mobil.
Další den pak uspořádáme králíkovi malý pohřeb. Je to krátký obřad, ale je při něm řečeno všechno. Malý zakrslý králíček leží na dně jámy a kluk na jejím okraji nevěřícně zírá na to, jak jeho táta na králíka háže lopatou hlínu. Skutečně se to děje.
Další dny pak tráví tím, že vyhledává všechny fotky a videa svého králíka, které lze dohledat. Běloch se dál vesele prohání po prostorné zahradě. Drží se teď blíž domu, protože ví, že mu nehrozí žádné nebezpečí. Kočky ho neloví, žádný jiný králík ho nepronásleduje. A ten velký tvor ho sice zase chytí za hřbet, ale těsně před klecí se zastaví, otevře dvířka a posadí si ho na rukáv. Běloch se odrazí a svými dlouhými drápy se Michalovi zaryje do kůže nad zápěstím. Kluk se zakymácí, poskočí a za odměnu králíka v kleci dvakrát pohladí po hlavě. Starostlivě překontroluje jeho vodu a dá mu na rozloučenou čerstvou mrkvičku z mámina záhonu. Králík zastříhá ušima a vrhne se na pochoutku.
Kluk se loudavě vydá domů. Smráká se, dny se zkracují. Ochlazuje se. Poslední paprsky světla se opírají o jabloň, pod kterou leží mobil a svraštělé ohryzané jablko.