Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePoslední ráno
Autor
Beata
,Tenhle podzim příliš mnoho pršelo’, pomyslela si a zalila meltu. Poslední mlíčko v ledničce.
,To je dobře, ať se tady nezkazí. Vašík by to tu nechal. Nemá rád mlíko. Ale to on od malička.´ usměje se při vzpomínce na malého Vašíka.
Chce si sednout ke stolu, jako každé ráno, ale přistoupí k ubrečenému oknu. Sleduje nepřítomně ulici. Nic zvláštního se neděje. Přemýšlí, jestli ho má vzbudit. Bude devět hodin.
Co mu řekne? „Vašíku vstávej, už jedu…“ Co když se neprobudí? Co když bude protivný? Nechce se s ním tak rozloučit.
U večeře říkal, že si dá budík, ale slyšela ho celou noc, jak hraje. Nevstane dřív než v jednu. Bude mít hlad. Má mu ještě něco připravit? Včera nakoupila. Vše co má rád.
Ze vchodu do ulice vyběhl Karel. Chodili s Vaškem na základku. Slušný kluk, dodělal vysokou, má vážnou známost a práci ve firmě. Koupil si byt pod rodiči, aby se mohl starat o tátu, přišel o nohu.
Povzdechne si.
Mohla by Vašíkovi připravit snídani a zavolat ho, tak se vzbudí a mohl by s ní mluvit. Někdy to funguje, ale často jen mrzutě vezme jídlo a zmizí v pokoji. Volská oka má rád. Se slaninou. Dlouho je nedělala. Poslední rok jedla samé zdravé věci. Snažila se je připravovat i Vaškovi. Ale bylo to k ničemu. Vašek to nerad. Pozdě v noci si objednával pizzu a ráno spal.
Pojede s taxi. Za chvilku tu bude. Nechce autobusem, každý den je horší. Motá se jí hlava. Poslední dva týdny zvládla stěží nakoupit a uklidit.
Kytky z oken dala Květě. On by se nepostaral. Ani si nevšiml, že jsou pryč. Co před deseti lety odešel Václav, v obýváku neseděl. Televize ho už dlouho nezajímá. Koupil si k počítači ještě jeden velký monitor a to mu stačí. Je stále zalezlý ve svém pokoji, chodí jen na záchod a do ledničky. Vzpomněla si, jak jako malý koukal na Simpsonovi.
„Mami, mami! Pojď se se mnou koukat! Je to super!“ volal na ní
„Nemám čas Vašíku! Uklízím. Řekni tátovi. Václave běž se mu věnovat!“ zakřičela vztekle z pokoje. Malovala si obočí na večeři s kolegou.
Bylo mu devět. Dvacet let uplynulo.
S tátou si rozuměl on, ona ne. Byl to omyl. S Václavem to nemělo cenu. Ani v posteli. Poslední roky ji lezl na nervy. Měla občasné milence. Jeho odchod od nich ji ale ranil. Jak mohl, za to všechno, co pro něj udělala?
Venku se pořádně rozpršelo. Vezme si deštník. Může do nemocnice deštník? Kam ho pak dají? Nechají ho vysušit? Nemá ráda zatuchlé deštníky.
Dopila. Prázdný hrneček automaticky umyla a otočila dnem nahoru vedle dřezu.
Devět pryč. Vašík spí.
Koukne do ložnice, zkontroluje obývací pokoj, varnou konvici, utáhne kohoutek v koupelně, přehodí na sebe tmavý kabát z věšáku a uchopí připravenou tašku.
Zaklepe Vašíkovi na pokoj. Ticho. Zaklepe ještě jednou. Nic. Pomalinku otevře a potichu promluví:
„Tak já jedu…“
Vašík spící, ani se nehne. V trenýrkách a tričku, z kterého leze velké chlupaté břicho.
,Takový hezký kluk to byl,‘ pomyslí si, ,za všechno může Václav!‘
Měla by se rozloučit, doktor jí to naznačoval...
„Tak pa, opatruj se. Zavolej mi. Přijeď za mnou.“ Pomalu zavírá dveře, aby nebouchly.
Vychází z bytu, jako zloděj, co má klíče. Jako zloděj, který opouští byt, kde nic nenašel.
31 názorů
lukas.mano
před 4 měsíciSmutny príbeh, ale presvedčivo spracovaný. Asi každý z nás pozná podobné osudy
Děkuji Zajíc Březňák za rozbor.
Zdá se mi, že devětadvacetiletý Vašík, který celou noc hraje počítačové hry a trpí nadváhou, je vážně duševně nemocný (ale neléčí se).
Připomíná mi totiž mého bratrance, kterému je 28, vystudoval sice vysokou, ale práci si nenašel a snad už ani nehledá, hraje počítačové hry a z pokoje (bydlí u rodičů) vychází téměř jen tehdy, pokud potřebuje na záchod nebo se chce najíst (váží jistě dost přes 120 kilo).
Vašíkův špatný duševní stav byl snad zapříčiněn odchodem jeho otce Václava od rodiny. Rodiče spolu ostatně byli spíše ze zvyku, matka měla občasné milence, s Václavem si moc nerozuměla. Matka se stará o svého duševně nemocného syna, téměř se pro něj obětuje, až do chvíle, kdy vážně nemocná musí odejít do nemocnice (snad na závažnou operaci) a není jasné, zda se vůbec ještě vrátí. Vašík je však stěží schopen docenit to, co pro něj matka dělala. Je zcela uzavřený ve světě počítačových her. O to těžší je pro matku odejít.
Povídka využívá vnitřní monolog hrdinky, vše vidíme očima matky, Vašík ani Václav prostor nedostávají. Přes svou krátkost text dokáže vykouzlit atmosféru onoho posledního rána. Poslední odstavec pak je jakýmsi shrnutím života ženy, která obětovala až příliš mnoho a dostala za to jen velmi málo (hezká metafora bytu).
Autorka se nevyhýbá složité tématice a umí pracovat s atmosférou i gradací děje.
Velmi citlivě napsané. Možná bych na jednom místě obrátil slovosled. Jinak je z toho hodně cítit ta nechuť a nespokojenst k takovému životu, takže svůj záměr to splnilo.
Smutný príbeh, v názve by som škrtla -Posledné...lebo...napriek smútku a obavám na konci citim nádej...a tá zomiera posledná...tento príbeh vo mne vyvolal spomienky spŕed 20 rokov, keď som ráno odchádzala do nemocnice a nevedela či sa vrátim a ak, s akým výsledkom...deti ešte spali(študent a žiak), rozlúcila som sa vecer, ráno pozerala na spiace, ešte tak trochu detské tváričky, strašne som sa bála, čo bude s nimi, ak...pobyt v nemocnici bol hrozný, hovorila som si, ak prežijem, podám na lekára a oddelenie sťažnosť...nepodala som... napriek ich "snahe" žijem...
Beata: stačí souhlasit, což už jsi udělala a o zbytek se postarají organizátoři soutěže
Próza_měsíce
před 4 měsíciNa Písmáku probíhá soutěž povídek/prózy za jednotlivé měsíce. Chtěla by ses účastnit s touto povídkou? Pokud ano, připiš sem, do prostoru pro komentáře, svůj souhlas, díky.
Končící sebeobětavost v konfrontaci s lhostejností. Prázdný vztah samaritánství a sobectví. Působivé poslední ráno a tichý odchod.
Musel jsem se ještě k dílku vrátit. Čtu ho už asi potřetí.
Nepamatuji se, že by na mě zde něco tak silně zapůsobilo...
Snad jen kdysi dávno, věc:
Pacer, Rozhovor o K2
---
A nazev je dobře!
Syn - mamánek. Solidně napsáno, zajímavé téma.
na Simpsonovi. - na Simpsonovy
Jani myšleno - samozřejmě že za mě - jako že pro čtenáře obecně, že to není důležitý...
tak nějak myšleno :)
Ale mluvíš za "nás", možná si to ani neuvědomuješ. To mě donutilo reagovat, nic jiného v tom není :)
Jani já bych přece ani nikomu nemohla nic zakázat...
píšu názor zrovna tak, jako ty
:)
Jani já myslím, že to není pro nás důležitý,, je to pohled té paní
a je
dadadik, samozřejmě máš pravdu. Taky jsem jednou nastupovala do nemocnice v neděli. No, i tak by mě zajímalo, co tohle přerostlé "dítě" dělá...
Janino - do nemocnice se nastupuje i o víkendu, třeba když je plánovaná operace na pondělí... ale to jen tak bokem
Trochu mi tam chybí nějaká zmínka, co syn vkastně dělá, myslím práci. Že nemusí vstávat celé dopoledne. Do nemocnice se nenastupuje o víkendu... Takže je nezaměstnaný? Tenhle detail by obrázek dobře doplnil.
Asi bych text nazval jen "Ráno"
Takto je to moc předvídatelné.
Ale jak už jsem napsal, dobře poskládaná písmenka!