Poslední ráno

,Tenhle podzim příliš mnoho pršelo’, pomyslela si a zalila meltu. Poslední mlíčko v ledničce.

,To je dobře, ať se tady nezkazí. Vašík by to tu nechal. Nemá rád mlíko. Ale to on od malička.´ usměje se při vzpomínce na malého Vašíka.

Chce si sednout ke stolu, jako každé ráno, ale přistoupí k ubrečenému oknu. Sleduje nepřítomně ulici. Nic zvláštního se neděje. Přemýšlí, jestli ho má vzbudit. Bude devět hodin.

Co mu řekne? „Vašíku vstávej, už jedu…“ Co když se neprobudí? Co když bude protivný? Nechce se s ním tak rozloučit.

U večeře říkal, že si dá budík, ale slyšela ho celou noc, jak hraje. Nevstane dřív než v jednu. Bude mít hlad. Má mu ještě něco připravit? Včera nakoupila. Vše co má rád.

Ze vchodu do ulice vyběhl Karel. Chodili s Vaškem na základku. Slušný kluk, dodělal vysokou, má vážnou známost a práci ve firmě. Koupil si byt pod rodiči, aby se mohl starat o tátu, přišel o nohu.

Povzdechne si.

Mohla by Vašíkovi připravit snídani a zavolat ho, tak se vzbudí a mohl by s ní mluvit. Někdy to funguje, ale často jen mrzutě vezme jídlo a zmizí v pokoji. Volská oka má rád. Se slaninou. Dlouho je nedělala. Poslední rok jedla samé zdravé věci. Snažila se je připravovat i Vaškovi. Ale bylo to k ničemu. Vašek to nerad. Pozdě v noci si objednával pizzu a ráno spal.

Pojede s taxi. Za chvilku tu bude. Nechce autobusem, každý den je horší. Motá se jí hlava. Poslední dva týdny zvládla stěží nakoupit a uklidit.

Kytky z oken dala Květě. On by se nepostaral. Ani si nevšiml, že jsou pryč. Co před deseti lety odešel Václav, v obýváku neseděl. Televize ho už dlouho nezajímá. Koupil si k počítači ještě jeden velký monitor a to mu stačí. Je stále zalezlý ve svém pokoji, chodí jen na záchod a do ledničky. Vzpomněla si, jak jako malý koukal na Simpsonovi.

„Mami, mami! Pojď se se mnou koukat! Je to super!“ volal na ní

„Nemám čas Vašíku! Uklízím. Řekni tátovi. Václave běž se mu věnovat!“ zakřičela vztekle z pokoje. Malovala si obočí na večeři s kolegou.

Bylo mu devět. Dvacet let uplynulo.

S tátou si rozuměl on, ona ne. Byl to omyl. S Václavem to nemělo cenu. Ani v posteli. Poslední roky ji lezl na nervy. Měla občasné milence. Jeho odchod od nich ji ale ranil. Jak mohl, za to všechno, co pro něj udělala?

Venku se pořádně rozpršelo. Vezme si deštník. Může do nemocnice deštník? Kam ho pak dají? Nechají ho vysušit? Nemá ráda zatuchlé deštníky.

Dopila. Prázdný hrneček automaticky umyla a otočila dnem nahoru vedle dřezu.

Devět pryč. Vašík spí.

Koukne do ložnice, zkontroluje obývací pokoj, varnou konvici, utáhne kohoutek v koupelně, přehodí na sebe tmavý kabát z věšáku a uchopí připravenou tašku.

Zaklepe Vašíkovi na pokoj. Ticho. Zaklepe ještě jednou. Nic. Pomalinku otevře a potichu promluví:

„Tak já jedu…“

Vašík spící, ani se nehne. V trenýrkách a tričku, z kterého leze velké chlupaté břicho.

,Takový hezký kluk to byl,‘ pomyslí si, ,za všechno může Václav!‘

Měla by se rozloučit, doktor jí to naznačoval...

„Tak pa, opatruj se. Zavolej mi. Přijeď za mnou.“ Pomalu zavírá dveře, aby nebouchly.

Vychází z bytu, jako zloděj, co má klíče. Jako zloděj, který opouští byt, kde nic nenašel.