Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePavlík
Autor
Herr_Jaroslav
Potom už byla tíseň tak intenzivní, že se oba jen na malé chvilky ocitali v reálném světě. Pavel zažíval svíravou bolest, dotírali na něj démoni, schopni těžko představitelných zvěrstev, Šárka se pomalu přesouvala do šílenství, způsobeného nejzákladnějším ze základních pudů, strachem matky o dítě. Šestiletý Pavlík nepřišel ze školy, dnes měl být doma už v deset dopoledne, byly však čtyři a těch šest hodin z rodičů udělalo paralyzované tvory, proplouvající místnostmi, nevnímající nic kolem a přeci hystericky reagující na každý šelest, který by z nekonečné dálky, kde podle pohádkářů přebývá naděje, připomínal zvuk klíče v zámku. Strach a hrůza, spojená se zmizením malého Pavlíka, držela pod závažím výčitky; proč chodil ten malý kluk každý den po městě sám, ráno do školy, v poledne domů, dvě ulice, parčík, viadukt a zahnout k bytovce.
Potom se ozval zvonek. Ve stejnou setinu sekundy se oba vrhli ke dveřím. Na chodbě stál vysoký muž v koženém kabátu. Měl černé vlasy, sčesané dozadu, úzký nos a poněkud šikmé, tmavé oči. Byl hladce oholený.
"Dobrý den, kapitán Chára, kriminální policie. Jste paní Šárka a pan Pavel Kovářovi?" řekl muž. Oba přikývli, Šárka se chytila Pavla za loket.
"Bohužel mám pro vás smutnou zprávu," pokračoval muž. "Není to ještě stoprocentní, ale zřejmě jsme našli vašeho syna. Popis a oblečení se shoduje. Je mi to líto, ale pravděpodobně se stal obětí násilného trestného činu. Chápu, jak vám asi je, ale musím vás požádat o identifikaci. Samozřejmě máte právo odkladu, jen upozorním, že se tím hodně ztíží vyšetřování."
Šárka se předklonila s obličejem v dlaních a vyrážela ze sebe vzlyky: "Tak je to pravda, tak přece je to pravda..!" Pavel se nepřítomně díval vzhůru a nevědomě hladil Šárku po zádech. Kapitán mlčel a čekal. Po několika minutách tiše řekl: "Mám dole auto, kdybyste tedy mohli..."
Ulice na ně rozevíraly chřtány, kolem domů se procházely stvůry se šklebícími se tvářemi, zrůdy, radující se z vlastních zvráceností, svět byl jedním velkým hrobem a oni jím směřovali k epicentru hrůzné bolesti. Šli bílou, podzemní chodbou, neustále zahýbali za roh a znovu a znovu, Chára je vedl jistě a netečně světem, kde mrtví mají převahu. Kéž se nikdy nezastaví, kéž není žádný cíl, žádná dokonale čistá místnost, kde uprostřed leží jejich mrtvý syn! Kapitán otevřel dveře a pozdravil se s lékařem. "To jsou rodiče," podotkl a doktor přikývl.
"Můžeme?" řekl Chára potichu a obrátil se k Pavlovi a Šárce. Doktor stáhl z ležící postavy do půli těla prostěradlo. Pavel se odvrátil, hryzal si klouby sevřené pěsti a z očí mu tekly slzy. Nakonec to byla Šárka, kdo přistoupil ke kovovému lehátku a podíval se na chlapce. Hráz měla být protržena.
"Ale to není náš Pavlík!" vykřikla Šárka, přitiskla si ruce na ústa a otočila se k manželovi. Pavel viděl její rozšířené oči, ve kterých explodovala všechna energie nekonečného vesmíru.
"To není náš Pavlík!" vykřikla znovu. Její manžel skočil k lehátku a zadíval se na postavu. Když se obrátil, měl ve tváři nevěřící výraz. Kapitán se překvapeně podíval na doktora a řekl: "Jste si jistí? Oblečení i popis by se měly shodovat, podle fotek, které od vás máme, to vypadalo na něho."
"Není to náš Pavlík," opakovala Šárka a utírala si oči. Pavel ji objal kolem ramen a přisvědčil: "Tohle není náš Pavlík."
"No tak nic, v tom případě vedeme vašeho syna stále jako nezvěstného a budeme pokračovat v pátrání. Pořád je ještě veliká šance, že ho najdeme v pořádku. Omlouvám se, že jste tohle museli podstoupit, ale jinak to nešlo, chápete...," řekl Chára a postavil se ke dveřím na znamení, že proces je pro tentokrát u konce.
A Šárka se nad mrtvolou šestiletého dítěte pověsila Pavlovi kolem krku a vykřikla: "Já jsem tak šťastná!"
20 názorů
Nevím proč, pořád mám pocit, že jsem ji četla už kdysi. Pamatuji si ji kvůli té poslední větě. A taky mi naskočilo to někdy krátkozraké štěstí. Pavlík se nemusel najít nikdy a pak to trápení po celý život, protože myšlenky dokážou být tak těžké, že s nimi kolikrát nejde žít.
Mrazivá scéna nad mrtvým dítětem, která odkrývá to zlé v nás. Jen si přiznejme si, že bychom alespoň uvnitř všichni zareagovali podobně jako maminka Šárka. Je cítit, že leitmotivem povídky je právě inkriminovaná poslední věta. TIP
Je to hrozné, ale matku chápem...koĺko ráz sme počuli o nejakom nešťastí a v duchu si povedali, chvalabohu, nik z nás tam vtedy nebol...aj to je život.
Gora: super
Herr_Jaroslav
před 3 měsíciK3: Vím, ale chtěl jsi, abych na tu větu zapomněl. Tak jsem poslechl :)
V předešlém komentáři, že bych šel hledat, být tou matkou, to cizí dítě. Přečetl jsem to celé ještě jednou. Je to opravdu celé dobře promyšlené.
Herr_Jaroslav
před 3 měsíciK3: Máš postřeh. Mimochodem, jakou poslední větu jsi to měl na mysli, Na žádnou se nepamatuji. :)
Nedá mi to... Všimli jste si, jak se jmenuje ten kapitán? :)
Herr_Jaroslav
před 3 měsícilastgasp: Díky za přečtení i za jednoobsažný komentář :)
Herr_Jaroslav
před 3 měsíciJaninaXI: Mne by třeba zajímalo, co se pak dělo dál...
Moje reakce po přečtení byla totožná s komentáři k poslední větě. Četl jsem je až po přečtení povídky. Pochopil jsem její radost a úlevu, ale zatřásla se mnou ta věta - Já jsem tak šťastná. Umíš zdařile vyvolat psychický dvouobsažný moment. Tipuji.
Parádně napsané. Smrt vlastního dítěte je tím nejhorším, co může matka zažít... a když se ukázalo, že jde o někoho jiného, vůbec mě nepřekvapuje, že pocítila obrovskou úlevu a štěstí. Možná to mohla zašeptat a ne vykřiknout, ale těžko soudit, když jsme nikdy nebyli na jejím místě... Dobře jsi zachytil ten smutný paradox.
Herr_Jaroslav
před 3 měsíciKočkodan: Pravda, deprese už bylo dost. Příště třeba něco z krematoria... :)
Herr_Jaroslav
před 3 měsíciK3: Děkuji za tvé postřehy. Úplně jsem neporozuměl té větě o hledání cizího dítěte.
Proč chodil ten malý kluk ze školy sám? - "Já jsem tak šťastná." Poslední hrozná věta hrozné matky je tvrdá, ale odůvodněná obžaloba lhostejných nespolehlivých rodičů. Takových je víc než dost. Trochu zbytečně morbidně se mi zdá ta mrtvola, /u dítěte/ Asi by se spíš hodilo ..nad mrtvým tělem..
Tedy být tou matkou, šel bych hledat to cizí dítě... Dobrá povídka, zvlášť pro rodiče.
Já si také myslím, že ten konec hraje ve tvém dílku nejdůležitější roli. (I když se nebudu zrovna čertit, pokud bude tvůj příští literární počin z humornějšího ranku.)
Herr_Jaroslav
před 3 měsíciGora: Zajímavý pohled. Já to vlastně kvůli té poslední větě psal. Ten kontrast šťastné matky a cizí tragédie toho nejtěžšího kalibru mi připadal zajímavý :)
Těžko se hodnotí... tu poslední větu bych tam, být autorem, buď nedala, anebo v ní vynechala: nad mrtvolou šestiletého dítěte .
Vypravovat umíš, lehčí/veselejší téma mi sedne od tebe lépe.