Hošákův mlýn

            Počátkem jara šestapadesátého jsem byl Pražským přírodovědeckým ústavem vyslán na střední Moravu, abych nasbíral vzorky a prozkoumal místo, které mělo být zařazeno mezi národní přírodní památky. Nikomu z pracovníků ústavu se na druhý konec republiky nechtělo, a tak tam jako nejmladšího, čerstvě vystudovaného eléva, poslali mě. Lokalita xerotermní travinobylinné vegetace se vzácnými a chráněnými druhy rostlin a živočichů se nacházela na rozhraní mezi Vyškovskou bránou a Litenčickou pahorkatinou. Sestávala ze tří písčitých kopců, jimiž jsem se měl za úkol celé dny probírat, pozorovat a zaznamenávat faunu, flóru, mykoflóru a veškerou vegetaci zde se vyskytující.

            Ubytovali mě ve staré myslivecké chatě, přilepené v závětří pod nejvýchodněji položenou muldou. Alespoň jsem neztrácel čas dojížděním a mohl se věnovat výzkumu. Celé dny jsem se hrabal v písčitém terénu, prolézal křovisky, sbíral exempláře. Večer jsem usínal u ohně a ráno se probouzel za zpěvu ptáků. Bylo tam skutečně co dělat, nenudil jsem se.

            Uběhlo pár týdnů, během nichž jsem – vyjma slabomyslného provianťáka ze státního statku – prakticky nepotkal člověka. Až jednou jsem na horizontu, čnícím nepatrně ještě nad všechny tři mé kopečky, zahlédl v řídkém stromovém porostu jakýsi letmý pohyb. Rozhodl jsem se přerušit dny osamění, zachtělo se mi po delší době zase pohovořit s lidskou bytostí. Po svahu jsem vystoupal nahoru a spatřil mezi modříny kamenný oltář s železnou kovanou siluetou obrazu Panny Marie. Vedle něj boží muka. Na stromě visel přivázaný zvonek. U oltáře dřepěla žena v šátku a protrhávala květiny v záhoně.

            „Dobrý den, nelekněte se, prosím,“ oslovil jsem opatrně ženu, abych tím upozornil na svoji přítomnost, „provádím na Křébách přírodovědecký výzkum a jen mě zajímalo, co to tady nahoře je. Ještě jsem tu nebyl.“

            „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus,“ odpověděla mi žena bez valného zájmu a dál se skrčená věnovala pletí.

            „Moc krásné místo – a ten výhled,“ snažil jsem se formálně navázat konverzaci. Chodil jsem zasněně po pahorku a rozhlížel se po okolí. A opravdu tam byl moc pěkný výhled do všech světových stran.

            „Když je v zimě jasno, jsou po ránu někdy vidět i Jeseníky,“ otočila se na mě znenadání žena a její obličej mě polekal. Pravou tvář měla znetvořenou, zřejmě pozůstatky popálenin. „Toho si nevšímejte – Ravensbrück,“ nenechala se rozhodit mým netaktním údivem. „Když se pálí tyfus, lítají třísky.“

            „Kde se tady vzal ten oltář?“ zajímal jsem se o nezvyklý artefakt zasazený do panenské přírody, abych tak dal zapomenout na mé trapné zděšení.

            „Kdysi tu dokonce stávala poutní kaple. Někdy na začátku osmnáctého století ji tu nechal vystavět baron František Ferdinand Sak jako poděkování za to, že se svou rodinou přežil epidemii moru. A tam, naproti přes údolí, můžete v dálce vidět kapli svaté Anny, kterou místní postavili po zrušení poddanství. V těch dobách lidé věřili v Boží prozřetelnost. To tenkrát ještě uměli být vděční i někomu jinému než jen sami sobě.“

            „Proč postavili kapli zrovna tady, v pustině?“

            „Protože tudy, po temeni Křéb, vedla odpradávna poutní cesta, po níž putovali poutníci z jihu přes Chřiby dále na Hanou. Kapli postavili na křižovatce hned několika cest. Za Josefa II. pak byla kaple zbořena a zůstal jen oltář.“

            „A co tady vůbec zkoumáte?“ otočila téma hovoru směrem ke mně.

            „Když to hodně zobecním, tak hlavně hmyz a veškerou vegetaci.“

            „Takže počítání motýlků…snad by bylo zajímavější zkoumat historii. To by vás nezajímalo?“ usmála se zdravou stranou obličeje a spontánně se dala do vyprávění.

            „Tady na těch kopcích, kde se hrabete v písku a hledáte ty svoje mravence, sídlili lidé už od pravěku. Ve střední době bronzové tady stálo opevněné hradiště. Jako malé holky jsme po kopcích slídily a hledaly předměty z té doby. A skutečně jsme něco nacházely, ale musely jsme to vždycky odevzdat a rychtář to poslal do muzea. Naše prababičky tvrdily, že v nocích koncem října bývalo zdálky na kopcích vidět planoucí ohně a kolem nich postavy tančící pohanské tance.“

            „To je jen nějaká místní pověra, ne?“

            „Nevěříte mýtům?“

            „Promiňte, ale musíte mě chápat, jsem exaktní vědec, člověk, který ověřuje empirická fakta a jemuž ve škole vtloukali do hlavy, že náboženství je opium lidstva. Ne Bůh, ale člověk je dnes u kormidla.“

            „Ateistická společnost, která zavrhla Boha, která nevěří na metafyziku, na zázraky, na věci mezi nebem a zemí – ta nemůže nikdy doopravdy pochopit člověka,“ na chvíli se odmlčela a pak ukázala jihovýchodním směrem. „Jestli jste přijel od Uhřic… býval tam nádherný zámeček a podívejte, dnes je z něj státní statek, kde se na nádvoří místo koňských kočárů traktory brodí kravskou mrvou. Jak chcete žít ve světe bez ducha?“

            Koukal jsem směrem, kam žena ukazovala a zaujal mě dým, který vycházel z rákosí od potoka. „Nevíte, co to tam hoří?“ zeptal jsem se ženy.

            „To je Hošákův mlýn.“

            „Neslyšel jsem v noci žádný hluk. Kdy došlo k požáru?“

            „Ani jste nemohl. Hošákův mlýn hoří už jedenáctý rok.“

            „To je nesmysl.“

            „Nesmysl? Tak ať nám to vaše věda objasní… ostatně, kolik vědců už se o to pokoušelo. Na zámečku v Uhřicích sídlila za války německá posádka a mlynář jim dodával mouku. Co mu taky chudákovi jiného zbývalo.“

            „Takže kolaboranti.“

            „Ne, byli to jen slušní lidi, co se snažili přežít svou dobu. Chcete je za to soudit? Není třeba, už je soudili jiní. Hošákovi byli typická prvorepubliková, pravicově smýšlející rodina, jejíž členové měli v regionu vždycky silné slovo. Alois, jako člen České strany lidové Jana Šrámka hlasitě vystupoval proti bujícímu marxismu-leninismu. A to stačilo. Po válce vylezli z nor samozvaní hrdinové. Revoluční garda zapálila mlýn, nikoho nepustila ven a všichni v domě uhořeli. Z trosek se však dny a týdny nepřestávalo kouřit. Požárníci na stavení vystříkali desítky cisteren a nic. Zaváželi spáleniště zeminou a rumem – a jak vidíte – z trosek mlýna se pořád dýmí.“

            „Přece to musí mít nějaké logické vysvětlení. Možná je pod zemí vřídlo nebo magmatické podloží, odkud proniká plyn.“

            „Po tom si pátrejte vy, materialisté. Já tvrdím, že nevinnou lidskou duši spálit nejde.“

            Nazítří jsem odjížděl zpět do Prahy. Podkladů jsem měl až nad hlavu. Napočítal jsem 28 druhů mravenců, 114 druhů pavouků, 27 druhů suchozemských plžů. Bože, vlastní, paralelní svět! Samostatný biosystém, úplně nezávislý na tom našem – svébytná civilizace na tak malém kousku země. Hlavou mi rezonovala myšlenka, že se na to prapodivné místo určitě budu muset jednou vrátit. Jenomže přišla rodina, děti, vnoučata… nikdy jsem tu cestu neuskutečnil. Teď, když má být to místo po dvou stech třiceti letech znovu vysvěceno, myslím, že je to moje poslední příležitost.

            Procesí tří stovek poutníků vycházelo od kostela v Prasklicích. Na Křébský vrch vedla z obce nová křížová cesta, vyřezaná z jednoduchých dřevěných křížů. Olomoucký arcibiskup sloužil poutní mši pod otevřeným nebem. Rozhlížel jsem se po přilehlých svazích a snažil se rozpomenout na zážitky těch týdnů zpřed dvaapadesáti let. Všechno se změnilo, nic nezůstalo stejné. I když možná zůstalo, ale v mé paměti bylo vše jinak. Osady a hospodářské usedlosti se rozrostly v obce, vesnice se proměnily v města, planiny zarostly náletovým porostem. I Foltýnova chata, v níž jsem tehdy přebýval, byla dnes ukryta mezi vysokými břízami a vejmutovkami.

            „Tam dole hoří?“ vytrhla mě z rozjímání vnučka a ukazovala směrem do údolí. Krásná šestatřicetiletá žena, nezávislá, bezdětná. V jejím obličeji se začínaly rýsovat první náznaky vrásek, v kombinaci s dokonalým líčením jí to však na atraktivnosti nijak neubíralo – spíše naopak. Shlédl jsem dolů z kopce a sevřelo se mi hrdlo. Z místa, kde stával Hošákův mlýn, se kouřilo.

            „To není možné! Přece nejsem blázen,“ nevěřil jsem svým očím.

            „Říká se tam tomu U Spáleného mlýna. Vyhořel těsně po válce,“ pošeptal mi stařec asi tak v mém věku, sedící vedle mě na lavičce, jako by na mě svými znalostmi chtěl udělat dojem. „Z celé rodiny přežila jen jejich schovanka, protože se vrátila z tábora až o pár měsíců později. Spáleniště doutnalo ještě dlouho po válce. Vyhaslo, až když se Judita, tak se ta holka jmenovala, oběsila tady na Křébách. Vidíte, přímo tady na té větvi vedle oltáře, jak na ní visí ten zvonek.“

            „Ale teď doutná zase!“ nedokázal jsem krotit svůj údiv.

            „Dávno se na tu záležitost zapomnělo, ale před pár dny to začalo nanovo. Zemědělci v těch místech vypalovali suchou trávu a spáleniště ne a ne zhasnout. Jako by se vynořovalo něco z minulosti, bojí se teď místní.“ Utnuli jsme náš tichý rozhovor, protože kněz po čtení z evangelia a přímluvách se už chystal přistoupit ke kázaní.

            „Milí bratři a sestry! Po dlouhých letech dnes vracíme svátost tomuto magickému místu. Procházely jím epochy, každá tady zanechala svůj jedinečný otisk. Mísí se zde na jednom místě energie dávných staletí a věků. Vracíme teď tomuto místu úctu, kterou mu odňala předchozí pokolení. Během tří set let bylo tohle poutní místo nejprve slavně vystavěno, vysvěceno, pak uzavřeno, z císařské vůle zrušeno, poskvrněno a pak docela zničeno. My tu dnes stojíme a světíme poutní místo znovu, jako by se těch tři sta let vůbec nestalo.

            Budiž nám však toto místo současně také varováním. Mějme na paměti, že dějiny se cyklicky opakují. Společnosti se rodí, vzkvétají, rozrůstají se, spějí ke svému vrcholu a zanikají. Prošli jsme si císařstvím, první republikou, potýkali se s fašismem, nacismem, komunismem. Sametovou revolucí jsme vystoupali na pomyslný vrchol a teď – sami nevíme, jak a proč – se povolně řítíme do propasti, přímo do náruče zla. Totalita už zase proniká do útrob naší společnosti. Jen tentokrát jiným způsobem – ne silou jako revoluční marxismu první poloviny 20. století – ale latentně, potichoučku, kradmo, oděna v rouše beránčím se zavrtává do našich životů. Už zase se za názor vyhazuje ze zaměstnání, v politických procesech se likvidují lidé a odstraňují se z veřejného života, už zase soused udává souseda. Nový marxismus, tak tomu říkají. Ideologie proniká do škol. Káže o materialismu a sebelásce. Mladí lidé nevědí, kým jsou. Nepotřebují mít děti, ovládá je pýcha a mamon.

            Jak jistě všichni dobře víte, Křéby se nacházejí na křižovatce dávných poutních cest. Stejně tak dnes my, jako lidstvo, stojíme na pomyslné křižovatce.     Doba se mění, přišel svět bez ducha, přepisují se dějiny, svrhávají sochy. I naše církev musela přehodnotit některé názory a přestat lpět na svých dogmatech – přesto se katolické kostely vyprazdňují.

            Přestaňme proto jen tiše přihlížet násilné nivelizaci společnosti. Učiňme přítrž pozitivní diskriminaci, která ve prospěch menšiny diskriminuje většinu a slušného člověka vláčí bahnem. Braňme se progresivistickým bludům a politické korektnosti. Bůh je pravda – ne kompromis! Chraňme naši důstojnost a pokoru, chraňme dobro v nás. Dokud jsou mezi námi lidé, kteří se nebojí říkat pravdu, kteří se staví proti sytému, kteří jsou ochotni obětovat své životy, dokud se kouří z Hošákova mlýna… pak duše člověka ještě neshořela. Amen!

            Slyšeli jste slovo Boží!“

            Pak vzal kněz do ruky kropenku, obcházel oltář a za modliteb a zpěvu farního sboru jej skrápěl svěcenou vodou.

            „Fanatik! Mluvil jako nějaký středověký inkvizitor,“ říká mi vnučka po skončení mše. „Kvůli tomuhle jsme sem jeli přes celou republiku?“

            „A ty se kdy chystáš mít děti?“

            „Prosím tě, nezačínej s tím zase. Už jsi jako máma. Dnes je jiná doba, uvažujeme jinak, myslíme jinak – bez předsudků. Dávno nežijeme v době nějakých křesťanských mýtů. Vždyť to jsou všechno báchorky vymyšlené za účelem ovládat lidi. Je dvacáté první století, nechápu, jak tomu ty jako vědec můžeš vůbec věřit.“

            Křížovou cestou jsme sešli z Křébského kopce a dali se polní cestou doleva směrem k Uhřicím, kde jsme měli zaparkované auto. Železnici, která tudy předtím sto let vedla, zrušili a místo ní postavili cyklostezku. Minuli jsme Foltýnovu chatu a před námi se tyčila červená střecha zámku. Zastavili jsme se před křížem u hřbitova. Jeho horní kovaná část byla natřená načerno. Kristovo pozlacené tělo se na něm krásně vyjímalo. V kamenném podstavci byl vyrytý letopočet 1744.

            „Bože, jak je všechno lidské pomíjivé,“ samovolně jsem si nahlas povzdechl. „Rodíme se, bloudíme, odcházíme, stavíme mrakodrapy a velkoměsta – a ten kříž tu stojí netknutý od poloviny osmnáctého století. Lidé tenkrát uměli vyjadřovat vděčnost. Co je proti tomu můj život? Nic. Jen vzpomínka, která už brzy vyprchá v mýtus.“

            „Vděčnost? To je zase nějaká skrytá výčitka? Komu mám být vděčná? Mně Bůh nikdy nic nedal. Všechno jsem si musela vydřít sama. Musíš se přizpůsobit době, jinak z tebe nezbude nic než mučedník. Tak jak tady ten nahoře,“ a výsměšně ukázala na kříž nad vozidlem. „Nastup si, začínáš být sentimentální. Čeká nás dlouhá cesta.“

            „Kolik tě vlastně stálo to auto?“ zeptal jsem se, když jsem se složitě zapásal do luxusní kožené sedačky spolujezdce.

            „To se radši ani neptej.“

            Kola automobilu se dala pozvolna do pohybu. Najeli jsme na asfaltovou cestu a zamířili k dálnici. Uvažoval jsem, jestli jsem obstál ve své době – jak poznamenala má průvodkyně – nebo jestli jsem mučedník. Nejspíš ani jedno z toho. A to zjištění mě ranilo.

            Vnučka ve slunečních brýlích působila za volantem sebevědomě. Jako dnes vidím před sebou její rozzářené oči, když jsem ji poprvé vzal na půlnoční a ona spatřila řady nazdobených vánočních stromečků a Jezulátko v jesličkách. Kam se poděla ta vystrašená holčička, co se mi tiskla kolem krku, když jsem jí vyprávěl o lesních skřítcích, o čarodějnicích, tančících kolem ohňů, o druidech, kteří na kopcích vaří v kotlech své kouzelné lektvary. Už tady nebyla. Kde se teď asi toulá její duše?

            Na horizontu jsem z okýnka naposledy ve svém životě pohlédl směrem ke Křébám. Už se sem nevrátím. Nad rákosím u potoka se vznášel znatelný opar dýmu. Ze spáleniště Hošákova mlýna se stále kouřilo.