Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKrokusy před školou
Autor
Zajíc Březňák
Březen - duben 2025
Vynořil se z podchodu, blížil se k místní základce, znepokojené oči pozorovaly temně ocelové mraky.
Pak jeho zrak klesl k zemi, na nejbližší lavičce seděl jen jeden parchant. Pokračoval v pomalé chůzi a v batohu na zádech si nesl nákup, chlapce na lavičce si okázale nevšímal.
Muž se zeleným batohem hleděl na různobarevné květiny před školou, prý to jsou krokusy, jak zaslechl jednou v rozhovoru dvou stařen. Křehká krása kytek, z nichž mnohé byly polámané a neurvalým stádem zadupané do země, jej dojímala pro svou bezbrannost.
Přiblížil se k základce, míjel další lavičky a bujné teenagery kolem, kteří si jej naštěstí nevšímali, on si na oplátku nevšímal jich, přesto v něm byla malá dušička. Přešel ulici, už si myslel, že nejhorší má za sebou, když se proti němu z vietnamské večerky vynořil celý dlouhý zástup děcek.
Nevšímal si jich, hleděl si svých dospěláckých starostí, ale děti si začaly všímat jeho. Nejprve jeden hlas, posléze celé stádo opakovalo: „Dobrý den!“ Neodpověděl jim na pozdrav. Někdo prohodil: „To je on, ten blázen!“
To už se ustaraný cvok s nákupem v batohu vzdaloval dlouhými kroky a blížil se k svému domovu. Oddechl si, až když za sebou zamkl dveře svého bytu. Tady si připadal bezpečně.
Poslední dobou pro něj bylo stále těžší vycházet ze svého útočiště, kde se cítil dobře. Nerad se pohyboval po chodbě baráku a na schodech vždy spěchal, nechtěl nikoho potkat. Už mu bylo jasné, že z něj nikdy nebude typ bodrého souseda, který by s lehkostí zvládal povrchní vztahy na sídlišti, kde bydlel.
Ve vzpomínkách opět spatřil sám sebe, dospívajícího chlapce, kterého nikdo neměl rád. Viděl se, jak se mu spolužáci posmívají, jak mu sprostě nadávají a všelijak jej ponižují. Slyšel jejich slova: „Vyneste to hovno!“ Všechno, co udělal, bylo špatně, ať učinil cokoliv a jakýmkoliv způsobem, nikdy to nebylo dobré, nikdy to nebylo cool.
Doma to nebylo jiné, starší bratr držel s mladším, jeho si moc nevšímali. Máma měla svých starostí nad hlavu. V rodině byl totiž ještě jeden, těžce mentálně i fyzicky postižený sourozenec a neurotická babička. Zato v ní chyběl otec, jenž utíkal před zodpovědností za rodinu do klínů jiných žen.
Uvědomil si, že se od té doby před dvaceti a více lety mnoho nezměnilo. Jen místo jeho spolužáků se mu posmívají jejich děti.
Jeho vrstevníci zatím řídí firmy, projektují mosty, prosazují se ve všech možných oborech lidské činnosti.
Jen on ustrnul. Sice vystudoval gymnázium a vzdělával se i na vysoké škole, ale tu už nikdy nedokončil, v žádné práci nevydržel a vztah nedokázal navázat.
Zbyl mu jen zájem o historii, nekonečná řada knih, které přečetl, a ještě mnohem vyšší sloupec těch, které přečíst toužil. Zbyla mu publikační činnost na amatérském literárním webu, který se má brzy zrušit.
Když vybaloval z batohu skromný nákup, opět na něj dolehlo poznání, že tohle není cesta, to už je cíl. To není příprava na život, ale život sám, a on přesto zůstává bezbranný jako blázen. Navenek dospěl, ale uvnitř se krčí ono dítě, kterým byl před dvaceti roky. To dítě zůstává bezbranné jako polámané a pošlapané krokusy před školou.
17 názorů
Budoucí majitelé písmáku si připravují půdu. To už tu nebudu. Bude se líp dýchat, že. Vždycky, když si na tebe vzpomenu, tak vidím toho svýho zajíce před posedem, Věděl, že se mu nic nestane a toho se drž. Zkus se podívat na ten seriál. Aspoń na ten první díl. S.
Zajíci, já koukám na Dobrý doktor, má hned na začátku králíka, ale vypadá jako zajíc. Za deště voní všechno jinak...
Mi takhle šikanovali Jindru. Na základce do něj i kopali a brali mu svačinu. Pak v hokeji. To už bylo mnohem horší. Hnus. Jezdil nad ránem do Ostravy, trénink, škola, trénink. Domů pozdě večer, unavený. A tenkrát se změnil. Pak mi to řekl. Postavila se za mě i manželova maminka. Nejhorší je, když si chlapi svoje sny snaží plnit přes děti. Zažila jsem, jak po zápase mlátil otec syny hokejkou přes hlavu. Zažila hodně. Jindra ležel na Jip, když ho faulovali a řejel mu bruslí přes krk, nepomohl ani chránič. Má poškozenou krční páteř a tinnitus. Takže taky vím, jenom se o tom těžko píše. Utčitě nejsi sám. Já mám tyhle lidi nejraději. Myslím si, že jsou něčím jiní a to je dobře.
Četla jsem a velice brzy jsem četla ohromená. Jako bys psal za mě, alespoň některé části. V dětství a dospívání jsem měla podobné zážitky, šikana a vyloučení ze "stáda" mě trápily a opravdové kamarády a přátele jsem našla až jako vysokoškolská studentka. Dobře si ale uvědomuju, že překážky byly hlavně ve mně, v mé povaze, možná v přecitlivělosti, v nechuti účastnit se toho, co mě nebavilo, v jakési potřebě samoty. Jednodušší bylo uzavřít se do sebe, snít, číst a později taky psát, vytvářet příběhy... Časem se mi podařilo najít jakýsi kompromis. Jsem ráda, že je nás víc, ono nebýt v popředí a "in" někdy dovoluje víc vidět, chápat, nebýt povrchní. Někdy ;) Napsal jsi to skvěle.
Kdo druhého ponižuje, jemu samotnému něco chybí. "Vyneste to hovno" je velký hnus, na druhé straně si někteří lidé, tedy i děti, nesednou a nemá cenu se přetvařovat, že je to jinak. Jde to zvládnout i slušně. Ale někteří mají asi nějak posunuté hranice, myslí se, že slušné chování je projevem sympatií a když tam sympatie nejsou, je patřičné být sprostý.
Hluboce souzním. Spravedlnost mezi dětmi se musí od malička pěstovat. Někdy je to těžké a když se to zanedbá má to následky. Některé duše jsou citlivé a zranitelné. Vím že píšeš hodně o sobě. Vlastně zpovědi z kterých se dá složit celá osobnost. Tady na Písmáku, který se snad nezruší, jsi vždy vítaný.
tak přiznám, že když to čtu znova a znova... tak se s tím sbližuju, i když pořád mi cosi vadí a poněkud nesedí....
ale ty víš, co píšeš a říkáš
ta mě - hlavu vzhůru a prsama vpřed, vím že je to v tuto chvíli debilní rada, ale - co jinýho?
:)
... a zatímco spolužáci staví mosty, hrdina miniatury je básník, sečtělý a zdatný pozorovatel života, o němž podává "svědectví"... a pošlapaný krokus se narovná, i kdyby to chvíli trvalo - cibulka a kořeny přece zůstaly.
Zamrazilo po druhý raz...aj keď som to tušila už pri prvom čítaní...niečo spoločné medzi nami nachádzam, mala som obdobie, kedy sa ex snažil vo mne zadupať všetku silu ísť ďalej bez neho...ponižovanie, reči o mojej neschopnosti ...boli dni, keď ma doslova bolelo ísť von, byť medzi ĺuďmi, našťastie starostlivosť o deti, byť im oporou, snažiť sa vytvoriť pokojný domov ma dokázali naštartovať, veriť si, kvoli nim zvládnuť čokoĺvek...domov nepozývam prakticky nikoho, stačí mi mačka a návštevy detí. Raz do týždňa skrable s kamarátkami, pri stretnutí so susedmi povinna konverzácia, úsmev, občasné stretnutia s ostatnou rodinou a kamarátkami potešia, ale najviac času trávim so sebou doma alebo fotením vonku, jar ma zase naštartovala, tolko pekného okolo nás...inak, mala som obdobie, keď som sa zo svojich strachov, neistot, neviery v seba chodila vyrozprávať k psychológovi, zhodila u neho ťažký batoh z pliec, úĺava na chvíĺu, aj to pomohlo...každý si nesieme životom niéčo...
Po prvních větách jsem měla dojem nějakého starého muže....
pk náhle - cosi před dvaceti lety...
i pak napadlo mě, že je to i o Tobě
mám ale jakési - ale
:)
Zajíc Březňák
před 3 týdnyDěkuju všem za čtení.
Dadik, když se takto přímo ptáš, tak ti odpovím: píšu o sobě.
já trošičku pochybuju, že by to takto mělo být, bylo, je....
nebo píšeš o někom konkrétním?
Líp než hanka bych to napsat neuměla, přidávám se k jejím slovům
Priam som zacítila tú bolesť, strach, neistotu, túžbu zaleizť do svojho bytu, jediného bezpečia...majstrovsky si vykreslil časť jedneho z opakujucich sa bezútešných dní bez snov, očakavania niečoho pekného. Zamrazilo, že ho možno poznáme a nevšimli sme si...